Pamatujte si, že opravdový psaní, co stojí opravdu za to… Takový psaní musí bolet.“ Seděl v přednáškové místnosti, nonšalantně rozvalený v židli a netušil, že se mi tahle věta zaryje tak hluboko. Všichni jsme jeho slova hltali. Měl charisma, měl ostruhy vysloužené v letech, kdy odvaha nebyla levná. Všichni jsme znali historku o tom, jak přivezl Nico do kulturáku na Opatově a pak musel několik let za trest mýt výkladní skříně obchodů. Všichni jsme věděli, že překládal texty Boba Dylana a to je básnictví, na který si nemůže sáhnout jen tak někdo. Měl můj obdiv a brzy si získal i mou lásku.

Vojtěch měl kolem sebe neskutečně silné rodičovské charisma. Objímal lidi, co chtějí psát, a pomáhal jim. Vyzdvihoval kapely na svých obrovských baculatých dlaních až do nebe. Tak, že si toho ostatní všímali a naslouchali mu. Vojtěch byl brzy něco jako můj další táta nebo strýc. Ten typ, co dorazí na rodinnou oslavu a způsobí rozruch. Kdy se všichni na oko pohoršují, ale vlastně by chtěli být jako on. Svobodný, nespoutaný, žijící až na dřeň. Žijící opravdově.

Voněl po vinárně na Palmovce, kde se tehdy ještě smělo kouřit. Oči mu zářily i přes sluneční brýle, co nosil, i když k tomu nebyl sebemenší důvod. Nejvíc mu svítily po koncertech Elvise Costella, Neila Younga nebo Bruce Springsteena. Když jsme šli Prahou a já se rozhodnul dobíhat tramvaj, položil mi ruku na rameno a prohodil „Rocker nikdy neběhá. Za chvíli pojede další.“ Řekl to tak přesvědčivě, že mi to dokonale dávalo smysl a já přikývnul. I když to byla vlastně jen roztomilá kravina.

Jak člověk poznává druhého, objevuje i jeho stránky, který by bylo snadné soudit. Ono se hodnotí strašně snadno, když je vám pětadvacet a ještě jsi prožili kulový. Stačilo dalších deset let a už jsem taky věděl, jaké to je neudržet pohromadě rodinu, nebo kvůli tomu až moc pít. Měl bych držet hubu. Ale ani po těch letech narozdíl od něj nevím, jaký to je být neodmyslitelná veličina a pilíř místní hudební scény. Co to znamená být legenda. Jako Filip Topol nebo Tony Ducháček.

Vojtěchův význam nebyl o nic menší, i když nezahrál na piáno ani notu a nevěděl, jak se drží kytara. Zato soudil a chválil spravedlivě, poeticky, bez ega a srdcem. Hrál jsem pro sto tisíc lidí a vydal kopec desek, ale pořád vevnitř cítím, že on dokázal něco, co znamenalo víc. Měl duši básníka. Zprvu jsem ho znal jen z obrazovky s logem ČT v rohu. Bigbít a tak. O to zvláštnější pak bylo poznávat ho z blízka. Zjišťovat, že miluje bagety s česnekem, bengálskou kachnu a že rád a dobře maluje. Jeho láska k hudbě a lidem byla nakažlivá hlavně díky tomu, jak byla nepředstíraná.

Vzpomínám si, jak shovívavě nám mladším přál v letech post punk a nu-rave horečky, ať si užijeme koncerty Klaxons, The Wombats nebo Futureheads. S tím, že on si je klidně odpustí, protože „To už dřív viděl jinde“. Neměl zapotřebí běhat v kruhu, ale zároveň chápal, že každá nová generace potřebuje svoje hrdiny. Prováděl nás údolím, kde prožil to nejkrásnější ve svém rockovém životě. A předával nám pochodeň. Ukazoval nám, kde poprvé hráli U2 a kde je pohřbený král Artuš. Kolem toho zvláštního místa v lese meditovala vždy spousta stříbrovlasých hipíků. A ti se objevili mezi ostatními návštěvníky Glastonbury jen jednou za čas. Třeba když na Pyramidě začali hrát Fleet Foxes. Pak se potichoučku vyšourali z pod stínů stromů a stejně potichu poslouchali.

Vojtěch mezi ně zase nezapadal. Stejně jako mezi dvacátníky, vyzdobené light sticky. Byl mladší než jedni a starší než druzí. Byl sám za sebe. Mladá duše v těle barvy popela a pepře. Ježatý elegán. Sečtělý, chytrý a pořád tak nějak přirozeně divoký. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by byl tak moc sám za sebe. Ležíme vedle sebe v trávě na kopci u moře. Na jihu Anglie. Je tak sedm ráno. Čekáme, až otevře bistro kousek od nás a budeme si moct dát britskou snídani se vším všudy, a to dvakrát. Vítr kolem nás voní solí a nese sebou křik racků. Podáváme si láhev Tullamorky, Vojtěch se dívá do nebe a usmívá se. „Je to krásný, viď.“ „Jo, je.“ Chybíš mi.

Tadeáš Haager