Ukázka:

Úvod

Jak to všechno začalo? Vlastně úplně nenápadně. Dlouho jsem bavila kamarády svými historkami ze života tady v Řecku a pokaždé mi plno z nich říkalo, že bych měla napsat knihu. Já vždy přikyvovala, jako že ano, ale nikdy jsem tomu nepřikládala nějak zvlášť velký význam. Knihu? Já? Ba ne, na to nemám talent. Potom přišla covidová karanténa, kdy jsme se museli, zavření doma, zabavit v prázdných hodinách dlouhého dne, a kamarádka mi poslala odkaz na skupinu o Řecku, kde si lidé vyměňovali rady a poznatky z dovolených i různé řecké recepty a podobně. Já se nejdřív opatrně rozkoukávala, postupně jsem začala přidávat i své postřehy a nakonec jsem pravidelně sdílela příběhy. A příběhy měly úspěch. Hodně lidí mě přemlouvalo, ať si založím vlastní stránky nebo blog, kde těch příběhů bude víc, a když jsem o tom přemýšlela – proč vlastně ne? A tak vznikl blog Řecké štěstí. Z příběhů se stala pravidelnost, ze čtenářů se stávali známí a přátelé a tím, jak rostla obliba, rostla i sledovanost. Zatím největším úspěchem byla nominace na cenu Magnesia Litera Blog roku 2022. Následná výhra mi otevřela dveře do jiného světa. Najednou se začala rýsovat kniha v konkrétní podobě a výsledek držíte v ruce. Knížka je jen malý střípek ze života v nádherném Řecku. Otvírá trochu jiný pohled na zemi, která mi dala domov, lásku a rodinu. A pocit štěstí. Řeckého štěstí.

........................

Občas jsem nadhodila i před Kostou, co si slibuje od budoucnosti, ale on jako většina Řeků žije přítomností a budoucnost neřeší. „Nějak bylo, nějak bude,“ prohodil vždy se smíchem a bylo. Po čtyřech letech jsem už byla celkem zoufalá, ať tlakem neustále se vyptávající rodiny a kamarádů, nebo stresem z neustálého vítání a loučení. A tak, jako většina vdavekchtivých slečen, jsem i já začala mluvit o svatbě víc, než je možná zdrávo. Snažila jsem se na to jít podle mého chytře, ale teď po tolika letech se jen shovívavě usmívám nad svou dychtivostí.

Tahala jsem Kostu po různých výstavách na téma svatba a rodinný život, vyprávěla mu, jak se která kamarádka vdává a co bude mít na sobě, a jako nejtěžší kalibr jsem nasadila výlohy zlatnictví, u kterých jsem se „nenápadně“ zastavovala a vzdychala. Když už jsem asi podesáté vyprávěla, jak se v naší rodině předává zvyk dostat o zásnubách prsten s českými granáty, měl toho Kosta právě tak dost. Prohodil, že na svatbu ani nemyslí, že to je brzo (po čtyřech letech!) a přece jenom jsme každý z jiné země a další kecy. Pro mě to byla studená sprcha, což nejspíš poznal a začal to okamžitě zamlouvat tím, že jednou jo, jednou se určitě vezmeme.

Večer to byl víc než rozpačitý, ale druhý den jsem si jenom povzdechla, stejně jako Řekové, že nějak bylo, nějak bude a jedeme dál. Pár dní jsem se hlídala, abych se o svatbě a nepovedeném večeru ani slůvkem nezmínila, i když jsem pořád nenápadně a s lítostí aspoň koutkem oka po výlohách s prsteny pošilhávala. Za pár dní, jednoho deštivého říjnového večera, jsme se běželi schovat do Jizery na Václaváku. U jídla a pití najednou vytáhl krabičku a já, celá zkoprnělá štěstím, koukala na zářivě rudé české granáty na prstýnku. Doteď si vybavuji ten pocit štěstí. Hurá, budu se vdávat! Na cestu domů si moc nepamatuji, na následnou noc ovšem zapomenu stěží…

Ráno jsem obvolala rodinu a kamarády, že jsem zasnoubená a budu se vdávat. Bylo z toho plno radosti, aspoň do té doby, než večer zavolali Kostovi, že je jeho otec v nemocnici a ať přijede, že je to dost vážné a nemusí přežít. Takže jsme okamžitě zařizovali letenky na druhý den a přes Milán, Athény a Ioanninu (česky Janinu) se chystali do Pargy. Kosta mi celkem rozmlouval, abych s ním jezdila, protože vše je narychlo a mohla bych přijít o práci. Jenže já byla zasnoubená, o tchána jsem měla také strach, a navíc jsem chtěla stát Kostovi po boku v těžkých chvílích, jako každá žena, a trvala na tom, že jedu také.

Na letišti jsme byli oba nervózní, on z otce a já z jeho neklidu. A když jsem se zeptala, jak dlouho si myslí, že bude otec nemocný, že se můžu v Řecku zdržet jen tři měsíce a pak si musím vyřídit vízum, náhle vybouchl. Že mi říkal, ať nejezdím, že z toho budou akorát problémy a on bude mít ke starostem o otce na krku ještě mě. Se slzami v očích jsem jenom pípla, jak to myslí, že se přece budeme brát a problémy musíme řešit spolu. A další ledová sprcha, možná spíš ledová kra, dopadla vzápětí. Prohlásil, že už se nemohl dívat, jak vzdychám a trápím se u výloh, a nějaký prstýnek prostě koupil. Čert vem peníze za letenky, hodila jsem mu prstýnek k nohám a s pláčem utekla z letiště. Nevím, co jsem tenkrát čekala, že nechá otce otcem a poběží za mnou? Těžko.

...............