Ukázka z knihy Zarathustra promluvil, překlad Rachel Vránová
První díl, Zarathustrova předmluva
1.
Když bylo Zarathustrovi třicet let, opustil svůj domov na břehu jezera a odešel do hor. V horách žil deset let o samotě, dlouze přemýšlel, a po celou dobu nepocítil únavu ani nudu. Časem se ale jeho srdce změnilo, — a jednoho dne vstal za ranních červánků, postavil se tváří ke slunci a takto k němu promluvil:
„Slunce, ty mocná hvězdo! Z čeho by ses těšilo, kdybys nemělo komu svítit!
Deset let jsi vycházelo před mojí jeskyní: beze mne, mého orla a mého hada by tě tvé světlo brzy omrzelo.
Ale my jsme tě každé ráno očekávali, odebírali jsme ti, čeho jsi mělo příliš, a žehnali jsme ti za to.
Podívej! Tíží mne má moudrost, stejně jako pilnou včelu tíží med, kterého nasbírala příliš mnoho. Potřebuji ruce, které se by se ke mně vztahovaly.
Chtěl bych rozdávat a podělovat se, dokud se opět mudrci nezačnou těšit ze své pošetilosti a chudáci ze svého bohatství.
Proto musím sejít do údolí, stejně jako ty každý večer sejdeš s oblohy za moře, abys svítilo v podsvětí, ty světlem přebohaté!
Proto musím, stejně jako ty, sestoupit, jak tomu říkají lidé, k nimž chci sejít do doliny.
Požehnej mi tedy, ty oko plné klidu, které bez závisti shlížíš i na ta největší štěstí!
Požehnej tento pohár, který chce přetékat zlatou vodou, v níž se odráží a leskne tvá blaženost!
Podívej! Tento pohár se chce vyprázdnit, a Zarathustra se chce opět stát člověkem.“
— A tak se počal Zarathustrův sestup. 2.
Po úbočí hory scházel Zarathustra sám a s nikým se tam nesetkal. Když však vešel do lesa, náhle před ním povstal stařec, který opustil svoji svatou chýši, aby v lese hledal kořínky. A ten řekl Zarathustrovi:
„Tento poutník mi není cizí: již před vícero lety tu jednou prošel. Jmenoval se Zarathustra; ale změnil se.
Tehdy jsi s sebou nesl do hor svůj popel: přinášíš dnes do údolí svůj oheň? Nebojíš se trestu, který čeká na žháře?
Ano, poznávám Zarathustru. Čisté je jeho oko, a v jeho ústech se neskrývá nelibost. Nevykračuje si snad on taneční chůzí?
Změnil se Zarathustra, dítětem se stal Zarathustra, procitl Zarathustra: copak chceš hledat u těch spáčů?
Jako v moři jsi žil osamělý, a to moře tě nadnášelo. Běda, chystáš se vystoupit na suchý břeh? Běda, chceš se opět sám vláčet s tíhou svého těla?“
Zarathustra odpověděl: „Miluji lidi.“
„Proč“, řekl svatý muž, „jsem tedy já odešel do lesa a do samoty? Nebylo to snad proto, že jsem příliš miloval lidi?
Teď miluji Boha: lidi již ne. Jsou pro mne příliš nedokonalí. Láska k nim by mne zabila.“
Zarathustra odpověděl: „Nemluvím přeci o lásce! Já přináším lidem dar.“
„Nic jim nedávej,“ řekl svatý muž. „Raději jim něco odejmi a nes to spolu s nimi — to jim udělá nejlépe: snad i tobě to udělá dobře! A jestli jim chceš něco darovat, nedávej jim nic víc než almužnu, a o tu ať musejí žebrat!“
„Ne,“ odpověděl Zarathustra, „almužny nedávám. Na to nejsem dost chudý.“
Svatý muž se zasmál a řekl: „Jen si dej pozor, aby tvé poklady přijali! My poustevníci jsme jim podezřelí, a tak nám nevěří, že je přicházíme obdarovat.
Naše kroky jim znějí prázdnotou, když procházíme jejich ulicemi. A když v noci polehávají ve svých teplých postelích a slyší venku člověka, dlouho před tím, než slunce vstává, ptají se sami sebe: kampak že to jde, ten zloděj?
Nechoď k lidem a zůstaň v lese! Odejdi raději mezi zvěř! Proč nechceš být jako já, — medvěd mezi medvědy, pták mezi ptáky?“
„A co dělá svatý muž v lese?“ zeptal se Zarathustra.
Svatý muž odpověděl: „Skládám písně a zpívám je, a když skládám písně, směji se, pláči a broukám si: tak chválím Boha.
Zpěvem, pláčem, smíchem a broukáním chválím Boha, který je můj Bůh. A co ty mi přinášíš za dar?“
Když Zarathustra uslyšel tato slova, poklonil se svatému muži a řekl: „Co bych ti já mohl darovat! Nech mne raději rychle odejít, než ti něco odejmu!“ — A tak se rozešli, stařec a muž, smějíce se přitom jako dva školáci.
Ale když Zarathustra osaměl, řekl svému srdci: „Je to vůbec možné? Ten starý světec dosud ve svém lese nezaslechl nic o tom, že Bůh je mrtev!“ 3.
Když přišel Zarathustra do města, které leželo za lesem, našel tam na náměstí shromážděno mnoho lidu: bylo jim totiž přislíbeno, že uvidí provazochodce, jak tančí na napnutém laně. A Zarathustra jim řekl:
„Naučím vás, jak se stát novým člověkem. Dnešní člověk je něco, co je třeba překonat. Co jste pro to udělali, abyste jej překonali?
Až dodnes stvořila vždy všechna stvoření něco vyššího, než byla ona sama: a vy chcete být jen odlivem této ohromné záplavy a raději se opět stát zvířaty, než abyste v sobě překonali dnešního člověka?
Pro co je lidem opice? Pro smích a bolestnou ostudu. A stejně tak bude dnešní člověk člověku novému: pro smích a bolestnou ostudu.
Urazili jste dlouhou cestu od červa k člověku, a přesto ve vás mnoho zůstalo červem. Kdysi jste byli opicemi, a i dnes je člověk více opicí, než kterákoli opice.
A kdo je mezi vámi nejmoudřejší, i ten je jen rozpolcený kříženec plevele a přízraku. A radím vám snad, abyste byli přízraky nebo plevelem?
Slyšte, učím vás jak být novým člověkem!
Nový člověk je smyslem Země. Vaše vůle ať praví: nový člověk budiž smyslem Země!
Zapřísahám vás, bratři moji, zůstaňte věrni Zemi a nevěřte těm, kdo řeční o nadzemských nadějích! Jedovaté lektvary vaří, ať již to vědí nebo ne.
Pohrdají životem, sami odumírají a sami se tráví, a Země je jimi unavena: ať tedy odejdou!
Kdysi bylo rouhání proti Bohu tím nejhorším rouháním, ale Bůh zemřel, a s ním i ony bezbožnosti. Dnes je nejhorší se rouhat proti Zemi, a považovat si útrob neprobádaného více než smyslu Země!
Kdysi shlížela duše na tělo s pohrdáním: a kdysi bylo toto opovržení pro ni tím nejvyšším: — duše chtěla mít tělo vyzáblé, hrozivé, vyhladovělé. Tak doufala, že tím tělu a Zemi unikne.
Ó, ta duše byla sama vyzáblá, hrozivá a vyhladovělá: a libovala si v krutosti, ta duše!