Spisovatelé mají takovou výjimku – dokud nás čtete, nejsme mrtví

/ nakl. Argo

A knihy Terryho Pratchetta (1948 - 2015) se číst budou až do skonání světa. Jen ze Zeměplochy vzniklo jedenačtyřicet příběhů, běžně napsal dvě, někdy i tři knihy ročně. Jednu však nikdy nedokončil – vlastní biografii. V roce 2015, kdy ho definitivně přemohla degenerativní choroba mozku, stihl svému osobnímu asistentovi Robu Wilkinsovi nadiktovat nějakých 24 tisíc slov a došli do roku 1979. Dál už to bylo na Wilkinsovi.
A knihy Terryho Pratchetta (1948 - 2015) se číst budou až do skonání světa. Jen ze Zeměplochy vzniklo jedenačtyřicet příběhů, běžně napsal dvě, někdy i tři knihy ročně. Jednu však nikdy nedokončil – vlastní biografii. V roce 2015, kdy ho definitivně přemohla degenerativní choroba mozku, stihl svému osobnímu asistentovi Robu Wilkinsovi nadiktovat nějakých 24 tisíc slov a došli do roku 1979. Dál už to bylo na Wilkinsovi.

Ukázka:

Aby bylo jasno hned na začátku: za všechny ty roky, co jsem pracoval s Terrym Pratchettem, nebylo třeba pohřbívat žádná těla. Lidé občas Terryho dost štvali a je pravda, že s pitomci neměl moc trpělivost (jak se o něm často říkalo). Ale tolik ho nikdo nikdy nenaštval. Takže pro příznivce exhumace a tajemných nevyřešených vražd – o tom tahle kniha určitě nebude. Na druhou stranu není pochyb o tom, že toho Terry hodně zažil a mnoha těch věcí jsem byl svědkem, nebo jsem se jich osobně účastnil – „všech těch drobností, všech těch mnohem větších věcí“, abych ocitoval Terryho dopis. A právě o nich by měla vyprávět tato kniha.

A abychom si ujasnili ještě jednu věc, následující stránky se snaží zachytit celý Terryho životní příběh, nejen tu část, které jsem se účastnil. V žádném případě to tedy nemá být pokus o vyprávění mého životního příběhu. Na začátku však pravděpodobně budu muset trochu vysvětlit, co jsem zač, jak jsem se vlastně ocitl v Terryho společnosti a jak se stalo, že píšu jeho biografii. Takže pro pořádek. Jmenuji se Rob Wilkins a měl jsem být venkovanka. Přinejmenším tak si to Terry představoval, když usoudil, že nastal čas pořídit si osobní asistentku. Měla to být paní, která by odpověděla na inzerát za výlohou vesnického krámu: postarší dáma, patrně v důchodu, která by mohla párkrát v týdnu zaskočit k němu domů, pomoci s papírováním, archivací, případně s vyplňováním formulářů na DPH – a s trochou štěstí by dohlédla i na to, že v lednici bude pořád mléko do čaje, aby Terry, který na ten detail neustále zapomínal, nemusel pokaždé vstát od stolu a jít si pro něj až do domu.

Neměla to být vášnivá čtenářka (a to bylo důležité) Terryho knih, která by ho zahrnula otázkami, nebo hůř – návrhy. Nebo ještě hůř – názory. Protože, a teď nechci, aby to vyznělo, že byl Terry nevděčný, takové věci by ho rozptylovaly, což by mu při psaní vůbec nepomohlo. Samotný fakt, že Terry Pratchett vůbec začal uvažovat o osobní asistentce…

Vinu za to můžeme, myslím, z velké části svalit na Jilly Cooperovou. Jilly a Terry, tito dva hvězdní britští spisovatelé, na sebe narazili na jednom nakladatelském večírku v Londýně, jak se to tak hvězdným autorům někdy stává. A při tom rozhovoru Terryho uši zpozorněly, protože Jill opakovaně zmiňovala „svou asistentku“ – ženu jménem Amanda, nadšeně ji popisovala jako osobu „božskou“ a „úžasně laskavou“ a neváhala o ní prohlásit, že je „nejlepší v oboru“. Terry si sice nikdy moc nepotrpěl na pozlátko úspěchu, ale jako většině spisovatelů i jemu se nitrem pnulo tenké ocelové vlákno soutěživosti, na něž čas od času někdo zabrnkal jako na klavírovou strunu. A přesně to se zřejmě tehdy stalo. Pokud byla autorka takových bestsellerů, jako jsou Jezdci, Rivalové a Zúčtování, oficiálně považována za spisovatelku, která potřebuje osobní asistentku, nebylo jedině logické, že by osobní asistentku měl mít i Terry, jenž tou dobou už prodal kolem padesáti milionů knih ve dvaceti devíti jazycích?

Buď jak buď, chvalozpěvy na Amandu stále zněly Terrymu v uších, když ten večer – zcela bez osobní asistence – řídil zpátky domů do Wiltshiru. To se událo v roce 2000. Terrymu bylo dvaapadesát. Žil na kraji Salisbury v „Archaickém zámečku“, jak jej sám v žertu nazval. Po deset let byl nejprodávanějším britským autorem, aby krátce nato tento titul, trochu neochotně, předal spisovatelce jménem J. K. Rowlingová. Série příběhů ze Zeměplochy už tenkrát čítala pětadvacet románů a nakonec to dotáhla na jedenačtyřicet. Mimoto Terry napsal i řadu dalších knih včetně mimořádně úspěšné řady pro mladší čtenáře. Byl to neskutečně plodný autor, jenž nikdy nezažil snad ani dvouminutový spisovatelský blok (proto také celým tím konceptem a lidmi, kteří se na něj vymlouvali, dost pohrdal), vydával běžně dvě knihy do roka a občas mezi ně dokázal vmáčknout i třetí. Jeho dílo se těšilo nesmírné oblibě a bylo doslova všudypřítomné. Traduje se, že žádný vlak v Británii nesměl vyjet z nádraží, dokud nebylo jisté, že alespoň jeden cestující zrovna nečte něco od Pratchetta.

Tak závratný úspěch začal nevyhnutelně klást na Terryho čas nároky daleko přesahující tlak na psaní dalších románů. Fůra práce souvisela zejména s tím, že se z člověka stal „nespisovatel“, jak Terry suše říkal. Činnost nespisovatele, vysvětloval Terry, se v mnoha důležitých ohledech liší od práce spisovatele. Nespisovatelství totiž sestává především ze závazků, které spisovateli brání v psaní. V Terryho případě šlo každý rok hlavně o dvě dlouhá a fenomenálně hojně navštěvovaná knižní turné po Británii a řadu dalších po světě, na něž si zásadně oblékal svůj černý klobouk, černou koženou bundu Levi’s a černé džíny Hugo Boss (říkával, že „jede s albem na šňůru“). A k tomu připočtěte bezpočet vystoupení na conech a festivalech. Tyto a podobné akce mu tehdy ubíraly čím dál větší množství času a energie.

Břemeno nespisovatelství Terryho nutně pronásledovalo až domů k psacímu stolu. Přicházelo v podobě dopisů, a že jich byly celé pytle. Čtenáři jeho knih nebyli pozoruhodní jen co do počtu, ale také silou a hloubkou náklonnosti k jeho dílu, a mnozí cítili potřebu mu napsat. Mimoto mu chodily formálnější žádosti, často o radu či peníze, a v případě smělejších korespondentů o radu i peníze. Dospělo to do fáze, kdy by jen samotné čtení a odpovídání na veškerou poštu způsobem, jaký Terry považoval za svou povinnost, byla práce na plný úvazek a ve všední den by mu nezbýval vůbec čas dělat cokoliv jiného, jako třeba psát knížku. Nebo v Terryho případě psát několik knih najednou. Rád dělal na dvou nebo i na třech současně a do toho se někde vzadu začínaly rýsovat obrysy čtvrté. Pak tu byl neustále vyzvánějící telefon v kanceláři – lidé volali kvůli všem těm knihám, turné a festivalům, chtěli rozhovor, komentář nebo příspěvek do nějaké novinové rubriky, jimž Terry souhrnně říkal „Moje oblíbená lžička“.

A jelikož se Terry dříve pohyboval v médiích – nejdřív v novinách a pak na druhé straně ostnatého drátu coby tiskový mluvčí –, nedokázal zvonící telefon nezvednout. Prošvihneš telefonát, uteče ti story. (Terryho zkušenosti z novin výrazně ovlivnily celé jeho dílo, jak si ukážeme.) A to jsme ještě nezmínili prodej reklamních předmětů. V té době už to byla docela významná vedlejší činnost, ale Terry trval na tom, že si nechá podpisová práva na veškeré licencované produkty ze Zeměplochy, od figurek po svíčky, od utěrek po štítky, od pohlednic po přívěsky. Terry všechny ty věci považoval za rozšíření světa, který ve svých knihách vytvořil, a nechtěl, aby je někdo pokazil nebo bez dovolení pozměnil, čímž by jeho svět pokřivil, a co hůř – zklamal a okradl čtenáře. Byl to velmi ušlechtilý postoj, zvlášť když si uvědomíte, kolik peněz – „sumy, ze kterých člověku až slzí oči“, jak to Terry formuloval – nejrůznější firmy nabízely, aby získaly práva na franšízu Zeměplochy.

Tato zásadovost si však vyžádala vysokou daň v podobě obrovské administrativní zátěže. V roce 1996 to Terry vystihl v rozhovoru pro Science Fiction Book Club: „Když Mickey Mouseovi upadnou uši, hodného pana Disneyho to nijak zvlášť nezneklidní. Když si někdo koupí tričko se Zeměplochou a hned se mu sepere, tak jsem to já, komu přijde e-mail.“* Kolem a kolem tedy Terry dospěl do fáze, kdy hrozilo, že mu bytí Terrym Pratchettem znemožní dělat to, co ho vlastně udělalo Terrym Pratchettem. Původní vedlejší činnost a malá domácí výroba – Terry se pravidelně večer po práci zavíral v přístavku, z něhož si v malém domě v Somersetu udělal pracovnu, aby odhodlaně naťukal do Amstradu CPC 464 svých čtyři sta slov – přerostla i nejbujnější zakladatelovy představy a stal se z ní multimilionový mezinárodní byznys. Dominantním rysem onoho multimilionového mezinárodního byznysu však nadále zůstával lehce chaotický duch domácí výroby. Terry měl například v těch dobách ve zvyku ukládat si práci na diskety. Po práci, než vyšel z pracovny a zamířil do domu na večeři, je vždycky vysunul z mechaniky, zastrčil do kapsy u košile a odnesl s sebou. Ale jak to tak chodí, ona košile pak mohla přistát v koši se špinavým prádlem. A z koše na prádlo se celkem přirozeně mohla ocitnout v pračce. Nebylo tak výjimkou, že se taková rozepsaná kniha za milion liber zahřála na šedesát stupňů a hodinu dvě se povozila v bubnu pračky.

Jednou také poštou přišel šek s honorářem na téměř čtvrt milionu liber, někam se zašantročil, a než ho kdokoliv stihl nechat proplatit, zmizel, jako by se po něm země slehla. K tomuto příběhu se však ještě v náležitý čas vrátíme. Pro tuto chvíli stačí říct, že Terry pochopil, co potřebuje. Potřeboval ženu z vesnice. Místo toho dostal mě. Nežil jsem ve vesnici (tehdy jsem bydlel v Cheltenhamu, něco přes sto kilometrů od Salisbury) a nepovažoval jsem se za ženu. V životě jsem nevyplnil jediný formulář na DPH; v žádné předchozí práci jsem to nepotřeboval. Nebyl jsem ani v důchodu; bylo mi devětadvacet. A ke všem těm ostatním jednoznačně diskvalifikujícím kritériím – a potenciálně to byla největší stopka – jsem rozhodně patřil mezi čtenáře Terryho Pratchetta.

Po pravdě řečeno, dokonce jsem se řadil mezi ty vyloženě zapálené. Od roku 1993 (WH Smith, Oxford, Johnny a mrtví) jsem nechyběl snad v žádné frontě čekatelů na podpis Pratchettových knih, což zjevně neuniklo Terryho pozornosti, až jsem si za svou vytrvalost vysloužil v knize Hrrr na ně! věnování „Jednomu ze smutný party“. Už jsem se také podílel na činnosti vnějšku vnitřního okraje Pratchettova byznysu. Seznámil jsem se s Colinem Smythem, což byl Terryho agent a člověk, jemuž Terry v roce 1968 vnutil svůj první nevydaný rukopis. (Colin se rozhodl rukopis vydat a svého rozhodnutí samozřejmě nikdy nelitoval.) Původně mám technické vzdělání, proto mi Colin v roce 1998 nabídl, abych mu dělal v Colin Smythe Publishing technického ředitele. Moje práce spočívala hlavně v digitalizaci do té doby tvrdošíjně analogového podnikání, které Colin řídil ze svého domu na Gerrards Crossu. V této roli se občas stávalo, že jsem zvedl telefon Colinovu nejúspěšnějšímu zákazníkovi. A když si potom Terry pořídil první vypalovačku cédéček a nedařilo se mu ji rozchodit, byl hlavní a jediný technik ve firmě dočasně převelen do Salisbury.

Zaparkoval jsem, sešel z kopce dolů k domu a ve škvíře kuchyňských dveří našel zastrčený lístek: „Robe: v Kapli.“ Podle nápomocné, rukou načrtnuté mapy jsem našel cestu, zaklepal jsem na dveře a poprvé vstoupil do vnitřní svatyně, do epicentra Zeměplochy na Zemi. V pracovně bylo velké okno uprostřed rozdělené kamenným sloupkem, obrovská kamna na dřevo a dlouhá stěna plná polic s knihami, silně to tam vonělo po polituře ze včelího vosku. Místnosti dominoval obrovský psací stůl s deskou potaženou kůží a za ním, sotva viditelný za hromadou knih, časopisů, kusů papíru a všeho možného, seděl spisovatel.

Byl jsem o dvacet let mladší než Terry. Navíc jsem k němu jako milovník jeho příběhů ze Zeměplochy vzhlížel, což, jak jsem brzy zjistil, se mu docela líbilo. Ukázalo se však, že máme leccos společného. Oba jsme v mládí rádi jezdili na skútru a oba jsme měli to nesmírné štěstí, že s námi naši otcové ochotně trávili večery a víkendy opravováním řečených skútrů. Oba jsme se zajímali o elektroniku – četli jsme stejné časopisy, kupovali stejné součástky ze stejných zásilkových obchodů a pouštěli se do stejných kutilských projektů. „Á,“ pravil Terry, „takže znáš tu jedinečnou bolest, když ti při pájení ukápne rozžhavený cín na nylonovou ponožku.“ Znal jsem. Navíc jsme oba patřili k lidem, jimž prvotní instinkt po koupi jakéhokoliv nového kusu elektroniky velí zahodit bez čtení uživatelskou příručku, servat boční panel a nahlédnout do vnitřností přístroje, aby zjistili, jaké úpravy by se na něm daly provést a výrobce by je rozhodně nedoporučoval.

Někdy v průběhu osmdesátých let jsme oba naučili svůj raný model počítače Sinclair ZX81 mluvit – až na to, že Terry ten svůj vycvičil, aby říkal dobré ráno a hlásil nejvyšší a nejnižší v noci naměřenou teplotu ve skleníku, zatímco já ten svůj pro pobavení kamarádů naučil říkat jen sprostá slova. Přesto to bylo pouto. Na Terryho udělalo dojem, že vím, co je integrovaný obvod SPO256 od firmy General Instrument.* Podobně na něj zapůsobilo i to, že dokážu jednoduše a rychle rozběhnout jeho novou vypalovačku cédéček. Radoval jsem se pak tehdy z přezdívky kapitán Kondenzátor – byla první z dlouhé řady jmen, která mi Terry v průběhu let přisoudil. Následovaly další podobné technické výpravy do Wiltshiru. A v prosinci 2000, když se dozvěděl, že se chystám v Colin Smythe Publishing skončit, mi Terry zavolal a zeptal se, jestli bych k němu nechtěl nastoupit jako jeho osobní asistent. Říkal jsem si, že by to chvíli mohla být zábava, už jen proto, že mám rád Terryho knížky. Zároveň to ale neodpovídalo mé představě dlouhodobého zaměstnání. Počítal jsem, že to bude tak na rok a že o tom pak budu moct vyprávět vnoučatům. „Znáte Terryho Pratchetta? No tak…“ Dělal jsem pro něj ještě o patnáct let později, když v roce 2015 zemřel, a pracuji pro něj dodnes.

.....................

překlad Tomáš Jeník

Další články

Když Fízla zařadíme do literatury, je to zároveň zasvěcený vhled do toho, jak fungovala komunistická StB v době normalizace. Podle autora má kniha i didaktický účel: je to návod, jak se bránit jakémukoli vnějšímu nátlaku, ať už je jeho původcem stát nebo cokoli jiného. Druhé, rozšířené vydání je mimo jiné doplněno o happyend – tedy vítězný polistopadový soud autora s „hrdiny“ jeho knihy, důstojníky tajné policie.
Ukázky

Fízl jako meditace nad tím jak zůstat sám sebou v jakékoli době

Když Fízla zařadíme do literatury, je to zároveň zasvěcený vhled do toho, jak fungovala komunistická StB v době normalizace. Podle autora má kniha i didaktický účel: je to návod, jak se bránit jakémukoli vnějšímu nátlaku, ať už je jeho původcem stát nebo cokoli jiného. Druhé, rozšířené vydání je mimo jiné doplněno o happyend – tedy vítězný polistopadový soud autora s „hrdiny“ jeho knihy, důstojníky tajné policie.
 | nakl. Argo
Během prvních dvou set dnů války pronesl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj jedenaosmdesát projevů k zahraničnímu publiku, a ještě více jich věnoval vlastnímu lidu. Jeho projevy si vysloužily srovnání s těmi Churchillovými a jeho khaki tričko si na celém světě získalo ikonické postavení.
Ukázky

Slova Volodymyra Zelenského rok po zahájení ruské agrese

Během prvních dvou set dnů války pronesl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj jedenaosmdesát projevů k zahraničnímu publiku, a ještě více jich věnoval vlastnímu lidu. Jeho projevy si vysloužily srovnání s těmi Churchillovými a jeho khaki tričko si na celém světě získalo ikonické postavení.
 | nakl. Argo
Nakladatelský redaktor a editor Jan Šulc (1965) napsal za posledních třicet čtyři let více než dvě stovky vzpomínkových, popularizačních a polemických textů o české literatuře, vedl rozhovory s českými spisovateli a proslovil řadu přednášek. Z těchto textů vychází nyní výbor, jehož cílem je popularizovat literaturu, četbu a české literární osobnosti mezi nejširšími vrstvami čtenářů.
Ukázky

Jan Šulc o svém setkávání s literaturou a lidmi kolem ní

Nakladatelský redaktor a editor Jan Šulc (1965) napsal za posledních třicet čtyři let více než dvě stovky vzpomínkových, popularizačních a polemických textů o české literatuře, vedl rozhovory s českými spisovateli a proslovil řadu přednášek. Z těchto textů vychází nyní výbor, jehož cílem je popularizovat literaturu, četbu a české literární osobnosti mezi nejširšími vrstvami čtenářů.