ÚVOD

První věc, kterou bych chtěl zmínit, je to, že plány na sepsání knížky o Motörhead jsem začal spřádat o mnoho měsíců dříve, než zemřel samotný Phil Taylor, a smlouvu jsem s dobrými lidmi z ECW Press podepsal tři týdny před Philovou smrtí, a už vůbec ne po tragické smrti samotného ztělesnění Motörhead, Iana „Lemmyho“ Kilmistera. Nerad bych, aby si lidé mysleli, že oslavuji smrt nebo na ní vydělávám – když jsem dokončoval tuto knihu, všichni ještě byli mezi námi, a mohou za to jen zdlouhavý harmonogram a striktní rozvrh vydavatele, kvůli čemu to vypadá jinak. Což nakonec mluví ve prospěch ECW Press, že měli tak sofistikovaný cit a objednali si knihu o Motörhead dřív, než kdokoli z nich zemřel (a také bezpečně vím, že mezi zaměstnanci této slovutné instituce je i několik oddaných fanoušků Motörhead).

Tak, teď když mám tuhle malou nepříjemnost z krku, musím říct, že se hrdě hlásím k tomu, že jsem členem Motörheadbangers téměř od začátku. Nemohu dohledat svoje materiály ani členskou kartu, takže si nejsem jistý, jaké jsem měl číslo, ale jsem si docela jistý tím, že jsem byl mezi prvními Kanaďany, kteří se k nim přihlásili, a zároveň jsem tehdy vstoupil i do Saxon Militia Guard, či jak se to tehdy jmenovalo. Bylo to kouzelné, sedět ve svém pokoji v Trail v Britské Kolumbii a dostávat dopisy a černobílé fotografie od a o Motörhead a Saxon, materiály, které vypadaly dost podobně jako to, co jsem myslím o něco dříve dostával coby člen fanklubu Buffalo Sabres. Nejsem si jistý, které bylo moje oblíbené power trio, zda Motörhead nebo Francouzská spojka, ale tím se nemusíme zabývat.

Ale ano, Motörhead se ke mně dostali, když mi bylo 14, s importovaným debutovým albem, a já nemohu říct, že bych mu hned propadl. Jistě, když jsem slyšel tu propletenou masu zkresleného zvuku, nemohl jsem je nemít rád, neboť jsem se chytal jakékoli tvrdé muziky, která mi zkřížila cestu (a ničeho, co by tvrdé nebylo). Ale když si poslechnete Motörhead, kdo by v příčetném stavu nazval tyhle squattery a pouliční krysy svou oblíbenou kapelou? Ve 14 letech jsem měl rád Motörhead stejně, a ze stejných důvodů, jako jsem měl rád Raw Power, nikoli nejméně proto, že mi bylo částečně líto kapel, které se musely smířit s takovými deskami jako s tím nejlepším, čeho byly schopny. Až teprve když jsem si koupil Overkill, se Motörhead pevně usadili mezi mými 10 nejoblíbenějšími kapelami.

Ale domnívám se, že jedno bych měl vyjasnit a být upřímný: Motörhead byli mojí nejoblíbenější kapelou dvakrát a s určitým mezidobím: za prvé období, které pokrývá tato kniha, zejména klasická sestava (během následujících kapitol si určitě všimnete, že kvůli zjednodušení také používám termín původní sestava, i když úplně na začátku existovala na krátký čas úplně původní sestava, kterou v této knize rovněž zmiňujeme), a pak zase kapela, která existovala zhruba posledních 15 let. V téhle knize se nebudeme bavit o hrdinské a nadupané muzice, kterou Lemmy, Mikkey Dee a Phil Campbell stloukali dohromady jako stádo býků na steroidech, takže chci jenom teď a tady říct, že mě trochu bolí, že se nemohu rozepsat a probrat úžasné desky téhle verze kapely, zvlášť těch posledních šest (plus Bastards) před Lemmyho smrtí ke konci roku 2015.

Takže ano, když to shrneme, miluju a oceňuju a jsem inspirován Motörhead, kteří existovali v novém miléniu, stejně jako těmi, kteří existovali na konci sedmdesátých a na začátku osmdesátých let, ale ne moc tím, co bylo mezi tím, úplné dno byla cover verze „Cat Scratch Fever“. A ano, pro úplnost, moje úplně nejoblíbenější album Motörhead je Another Perfect Day.

Takže abych se vrátil, tato kniha oslavuje to, pod čím chápeme klasickou sestavu Motörhead, a šest jejich desek – pět studiových a jednu živou –, které Lemmy Kilmister, Phil „Philthy Animal“ Taylor a Fast Eddie Clark natočili mezi lety 1977 a 1982. Vstup do Motörheadbangers není nijak výrazná vzpomínka, ale moje nejmilejší vzpomínka na tyhle tři chlápky a to, co znamenali pro mě, zuřivého pařmena, který pařil jen během jejich vlády, bylo zakoupení Overkill. Já a můj encyklopedický kamarád Forrest Troop jsme z našich domovů severně od hranice v Trail v Britské Kolumbii v Kanadě vyrazili na jeden z výletů, které nám projasňovaly život, do Spokane ve státě Washington. V té době už jsme byli dokonale posedlí a erudovaní metalisté, a těmihle nákupními výlety do Mekky, kterou byla dobře zásobená Amerika, jsme žili. Spokane bylo dost velké, aby mělo několik drobných, dokonalých obchodů s deskami, které dokázaly uspokojit každou naši obsesi týkající se našeho koníčku.

Bylo tam Eucalyptus Records, jasné a vzdušné místo s okny místo stěn, vřelá centrála, kde měli všechny domácí novinky a něco i z dovozu. Byla to vesele, poněkud korporátně vyhlížející samostatná budova na Division Street, kde jste se cítili prostě skvěle – něco jako muselo být Peaches nebo dokonce Tower, když byly na vrcholu. Ale důležitější byla dvojice obchodů, kde prodávali desky i potřeby pro kuřáky marihuany, známé jako Magic Mushroom a Strawberry Jams. Jak si vybavuji, obě to byla místa, kde jste si v prostředí prosyceném vonnými tyčinkami mohli koupit Sounds a NME a singly Tygers of Pan Tang ještě v obalu.

Jsem si docela jistý, že jsem Overkill koupil v původním, poněkud stísněném Strawberry Jams. Ale nejsem si jistý, že to bylo tehdy, kdy jsem v obchodě vyskočil do vzduchu, zajásal a málem se při tom praštil hlavou o traverzu. Tohle se možná stalo tehdy, kdy jsem se o rok a půl dříve probíral elpíčky a narazil na Music for Pleaser od Damned. Ale vím zcela jistě, že záplava endorfinů byla totožná. U Music for Pleasure to byla opožděná reakce na zjištění, díky vizi Barneyho Bubblese, že se jedná o nové album Damned. U desky Motörhead to byla spíš rána mezi oči baseballovým míčkem plným barvy.

Přední obal debutového alba vypadal v černobílém provedení takřka uboze, a také trochu děsivě v tom smyslu, že vypadal jako motorkářská nášivka, což u tohoto designu vlastně i bylo Lemmyho záměrem. Overkill byl na druhou stranu Motörhead – a Motörhead – ožívající řevem a záplavou úderů karate. Jako by jejich maskot začal najednou hýřit ostrými a křiklavými barvami, a Motörhead, coby trio podvyživených somráků v kožených bundách, vyrazili ke hvězdám. Zakrátko následovaly stejně úžasné Bomber a Ace of Spades (obě opět z dovozu) a živé album, které mi bylo ukradené, a pak Iron Fist, které jsem si, jak se ukázalo, oblíbil víc než většina ostatních lidí.

V tuhle dobu už se Motörhead záludně stali součástí mojí zasmušilé teenagerské osobnosti, provázeli mě osamělými lety na střední škole, přispěli k zocelení mé osobnosti, byli při tom, když jsem byl v 18 letech vykopnut z tepla domova na univerzitu, a pak dál do… no to je jedno, měl jsem jako jejich fanoušek zajímavý život, pro obživu jsem dělal 99 % času něco jiného, ale pak, dnes už je to 15 let, jako fanoušek, který může myslet a rozplývat se nad mnoha kapelami, jako jsou Motörhead, na plný úvazek, dá-li se to tak říci.

A pak zemřel Phil a o sedm týdnů později i Lemmy a zůstal jen Fast Eddie, aby utěšil a zachoval spojení s těmi kouzelnými dny, kdy byli Motörhead nejtvrdšími ranaři heavy metalu. Příběh těch úžasných let, pro účely této intimní a šťastné knihy, 1976 až 1982, byl z větší části sestaven v době, kdy byli všichni tři bouřliví rockoví hrdinové ještě naživu. Její ukončení, kdy dva z nich byli již po smrti, se neslo ve znamení smíšených pocitů. Nemám tušení, zda vám četba této knihy poskytne šťastné pocity díky punkové hrdosti, nebo smutek kvůli heavymetalové tíži, ale doufám, že splynutí s jejími slovy bude sloužit jako úžasná vzpomínka na tu dobu, anebo pro ty mladší jako vstupní brána k šesti plnohodnotným, zásadním klasickým dílům plus „Please Don’t Touch“ a mnoha B-stranám singlů, které v nás jako teenagerech podněcovaly fantazii. Za pozornost stojí, že se určitě přenesete v čase zpět do doby, kdy tahle skvělá hudba vznikala, a vše většinou z první ruky, neboť vám budou průvodci samotní borci, Eddie, živý a vyprávějící skvělé historky (zemřel 2018 - pozn. OKO), a Phil a Lemmy jakoby obživlí, neboť jsem vedl dlouhé rozhovory s nimi se všemi.

Dalším důvodem, proč byste se nakonec uprostřed tohoto hurikánu úžasné hudby mohli cítit dobře, je to, že mým zásadním tématem je kánon nahrávek; je to to nejdůležitější a je to vše, co máme, a navíc vzpomínky, pokud se nám je podařilo potkat osobně. Když jsem knihu psal, jako bych seděl s těmito družnými, chytrými a vtipnými chlapy věčně ukotvenými v surreálném světě bez REM spánku, v hospodě, a doufám, že při četbě budete mít stejný pocit. Raději to, než aby vás děsily všechny ty odchody z tohoto světa. Takže pojďme na to, ne?

Nikdy jsem neměl tušení, na co všechny ty úvody mají vůbec být. Sám jsem jich napsal dost, neboť jsem si proklestil cestu již téměř 60 knihami (a tady musím trochu cestovat v čase, neboť vím, že než se tato kniha dostane do regálů v obchodech, napíšu nějaké čtyři nebo pět dalších, pokud nezemřu). Takže mám pocit, že jsem sem vypotil všechny ty konverzační záležitosti, něco vzpomínek, něco o knize a nějaká vysvětlení, která obvykle vypotím. Jasně, tak pojďme na to. Bez dalších nesmyslů, tady je příběh klasické sestavy Motörhead, který víceméně zastřešuje téma zkoumání toho, proč byli tito tři chlápci tak oblíbení, proč nemá téměř nikdo špatného slova pro originální Motörhead, a v podstatě nemá nikdo nic negativního proti Motörhead vůbec, možná kromě toho, když se zaměříte na příliš korporátní a komerční alba z let 1987 až 1992. Jinými slovy, můžeme myslím klidně konstatovat, že se smrtí Lemmyho padla jakákoli šance, že by byli Motörhead pochováni s čímkoli jiným, než s nezpochybnitelnou reputací coby nejčistšího vtělení kouzla hard rocku – a ano, heavy metalu –, které kdy za život pravděpodobně zažijeme.

Martin Popoff

překlad Milan Janeček