Ukázka:

Jak jsem řídil zeměkouli

Odolával jsem dvacet let, ale před neodbytným hryzáním svědomí neexistuje žádný únik. Ano, přiznávám, byl jsem součástí Bilderbergu, oné temné skupiny, na jejíchž důvěrných setkáních rozhodují nejmocnější tohoto světa o osudu modré planety. Jak jsem se stal jedním z nejmocnějších tohoto světa, přesně nevím, ale zřejmě to má něco společného s mým IQ, o němž můj psychiatr prohlásil, že je na jednom z extrémů Gaussovy křivky, a mou neuvěřitelnou schopností předvídat trend newyorské burzy s pětiprocentní spolehlivostí. Možná mě také ke světovládě předurčilo předsednictví v liberálně-konzervativní straně ODA, o které její nepřátelé tvrdili, že se vejde celá do výtahu. Byla to samozřejmě pomluva; musel by to být jeden z těch opravdu velkých, co jezdí na letišti, s nosností alespoň dvě tuny. Dlouho jsem toto tajemství ukrýval v sobě s pomocí diazepamů a vražedné šedesátiprocentní slivovice, kterou pálil můj tchán. Nyní ale nastal čas poodhalit roušku tajemství, která chrání toto zednářské spiknutí, a seznámit veřejnost se skandálními skutečnostmi, jež jí dosud zůstávaly skryty díky neúprosnému zákonu omerty, kterým se toto neblahé společenství řídí.

Ale vezměme to od začátku, tedy od bilderbergské konference v portugalské Sintře v roce 1999. Tato zkušenost mi poprvé umožnila nahlédnout do skandálních praktik bilderbergské mafie, o nichž si Cosa nostra může nechat jenom zdát. Nezapomínejme, že sicilští mafiáni, přinejmenším ti vzdělanější z nich, jsou obvykle bezzemci se čtyřmi třídami základní školy. Zde máme co do činění s absolventy soukromých gymnázií a těch nejvyhlášenějších univerzit. Některé z nich jsou pravda jen prázdné schránky s adresou, která ve skutečnosti patří místnímu pornoshopu, ale za zhruba dvě stě tisíc dolarů se od nich dá po internetu koupit magisterský diplom v oborové kombinaci klínopis a dějiny swapových obchodů, který vypadá úplně jako opravdový.

Už ze samotného způsobu, jakým jsem se na bilderbergskou konferenci dostal, běží mráz po zádech. Člověk by očekával zahaleného posla se škraboškou, který se zjeví v nočních hodinách u vašich dveří a ze záňadří vyjme obálku převázanou černou stužkou a opatřenou rudou pečetí. Nic takového. Nestoudnost bilderbergských manipulátorů nezná mezí. Pozvání, podepsané bývalým místopředsedou Evropské komise vikomtem Etiennem Davignonem, přišlo za bílého dne poštou, a ještě ke všemu ani ne na mou tajnou adresu, kterou jsem ostatně dávno zapomněl, ale do mé kanceláře předsedy senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost! Jakpak se asi bilderbergové dopátrali, kde mě najít?! Je jasné, že mají oči a uši všude.

Chvíli jsem váhal, zda mám pozvání přijmout, anebo se podle svého původního programu zúčastnit na policejním oddělení v mém volebním obvodě přestřižení pásky nové cely předběžného zadržení, vybavené vířivkou, kulečníkovým stolem a ložnicí pro návštěvy, ale má prokletá zvědavost mě zanesla na křídlech ČSA až na lisabonské letiště, kde už na mě čekala černá limuzína s tmavými skly. (Ve skutečnosti to byl tuším zelený nebo šedivý seat a okénka byla jen špinavá, ale takhle to vypadá stylověji.) Cesta z letiště nás vedla přes nepojmenovatelné industriální pustiny čím dál hlouběji do bludiště ostrých zatáček a horských silniček, ze zalesněného kopce do travnatého údolí a zpátky, bezpochyby proto, aby pasažér v té prehistorické době bez satelitní navigace v mobilních telefonech spolehlivě ztratil orientaci.

Tušil jsem však dobře, že Sintra, místo uvedené na pozvánce, je jenom krycí jméno pro skutečné dějiště, protože žádnou Sintru ani jiné obydlené sídliště jsme nezahlédli. Po dvou hodinách jsme projeli jakousi branou ukrytou v zeleni a po dalších pár minutách cesty linoucí se nenápadně podél golfových jamek, bankrů a fervejí se před námi objevila velkolepá budova připomínající jeden z těch medicejských paláců, kde se vzájemně trávili Borgiové. Na tabulce vedle vstupu byl nápis „Caesar Park Hotel Penha Longa“, neklamně prozrazující světovládné choutky a dlouhé prsty mých hostitelů.

Když jsem se ubytoval v celkem skromném pokojíku, zjevně určeném pro začínající bilderbergy, pokochal se pohledem na nekonečné golfové pláně a utěšil se vzpomínkou na údajný výrok Winstona Churchilla „Golf je zkažená hezká procházka“, zbývala mi ještě hodina, během které jsem pozorně prozkoumal nabídku všech devatenácti portugalských kanálů v hotelové televizi, prohlédl si všechny šampony a tělová mýdla v koupelně a dvakrát zamkl svoji peněženku a pas do trezoru a pak ho zase dvakrát odemkl. Teprve potom jsem se vydal do sněmovního sálu, kde začínalo pro mě první jednání o budoucnosti světa. Hned u výtahu jsem narazil na muže s povědomým myslitelským čelem, orlím profilem a poživačnými ústy. „Hello, Henry,“ povídám. „Hello, Michael,“ odvětil po nepatrném zaváhání Henry Kissinger a spiklenecky na mě mrkl. Moc mě potěšilo, že si mě od Miloše Formana tak dobře pamatuje. Anebo to možná bylo cedulkami se jmény, které jsme oba měli připevněny na saku.

Sjeli jsme dolů a já si začal připadat jako v muzeu madame Tussaudové. U baru usrkával kávu švédský ministr zahraničí Carl Bildt, republikánský senátor Chuck Hagel setrvával v družném hovoru s demokratickým kolegou Christopherem Doddem, Jim Hoagland z The Washington Post se přel s Martinem Wolfem z Financial Times, miliardář David Rockefeller zpovídal prezidenta Světové banky Jima Wolfensohna a italský premiér Mario Monti okouzloval elegantní starší dámu, z níž se vyklubala – ne, to snad nebylo možné. Nenápadně jsem mrkl na její cedulku, a nastojte, stálo tam Beatrix, ano, samotná holandská královna popíjela pár kroků ode mě čaj, držíc ouško šálku tím nenapodobitelně šarmantním způsobem, jakým to dokážou jen korunované ruce.

Chvíli jsem sbíral odvahu pozdravit ji „Hello, Betty“, ale nějak mi to nešlo od úst. Vikomt Davignon zazvonil na velký zvonec a začalo se rokovat. Nejdřív přišlo na řadu Kosovo, kde právě končila operace NATO Miloševičovou kapitulací. Někteří řečníci se domnívali, že je to dobře, jiní že nikoli, ale většina se shodla na tom, že to ještě bude problém. Pak přišly na řadu Spojené státy. Senátor Dodd ohromil všechny sdělením, že příští prezidentské volby vyhrají demokraté, ale Hagel mu brilantně oponoval, že to budou republikáni. Kissinger soudil, že se uvidí. Bouřlivá diskuse o genetice a vědách o životě probíhala ve znamení ohnivých sporů o tom, jestli jsou geneticky upravené potraviny lidstvu prospěšné, anebo nikoli. Davignon to nedokázal rozhodnout, a proto asi ta diskuse pokračuje dodnes. Život byl na druhé straně shledán prospěšným celkem jednoznačně, i když s určitými výhradami, pokud jde o tarantule.

Zvláště mě zaujala debata o finanční architektuře. Trochu jsem doufal, že se z ní dozvím, zda si mám nechat posílat výplatu do spořitelny, anebo ji ukládat do matrace, ale místo toho se mluvilo o globálních finančních tocích, které jsou čím dál mohutnější a rychlejší a globálnější a tekutější. Když jsem se probudil, blížila se diskuse k závěru, že se s tím nedá nic dělat. V obecné rozpravě pak vystupovali všichni nesmírně kultivovaně a s vybranou zdvořilostí naznačovali, že jejich předřečníci nevědí, o čem mluví. A tak to šlo dál a dál.

Pravda, zažil jsem i méně zajímavé konference, ale většinou se týkaly návrhů na nové barevné řešení poštovních uniforem či energeticky úspornějšího designu výčepní pípy. Nechtělo se mi věřit, že tolik na slovo vzatých odborníků a důležitých lidí by se sjíždělo do Portugalska nehrát golf jen proto, aby se dozvěděli, že nejlepší cestou, jak předejít hospodářským krizím, je zabránit cyklickým výkyvům. Něco tady nehrálo a já si předsevzal, že budu mít oči i uši nastražené. V sobotu odpoledne se to stalo. Během přestávky na kávu se ke mně naklonil budoucí bývalý premiér nejmenované evropské země, ležící v sousedství padesáté rovnoběžky východně od druhého poledníku a známé produkcí cukrovinek a pedofilními pánskými kluby, a zašeptal mi do ucha: „Máme tajný plán.“ Strnul jsem napětím. V jediném okamžiku se mi potvrdilo, že celá tahle šaškárna je jenom zástěrkou, za kterou se odehrávají osudová rozhodnutí.

„Chceme zajít večer do města na pivo. Královna jde s námi. Půjdeš taky?“ Nezaváhal jsem ani na vteřinu. Sešlo se nás v malebné portugalské hospůdce dvanáct jako apoštolů a bylo nám fajn. Hodně se nadávalo na politiku, na média, na život, a tak. Možná se přitom přijala i nějaká osudová rozhodnutí, ale pro hospodský hluk jsem pořádně nic neslyšel. Jednu věc ale prozradit můžu s jistotou: královna pije světlý ležák, stejně jako já. Poslední dopoledne mělo formu kulatého stolu, u kterého měl každý účastník přednést svá doporučení pro nápravu a lepší budoucnost tohoto světa. Většinou se vystupující omezovali na banality, jako je celosvětová zóna volného obchodu a boj s chudobou pomocí bezplatného rozdávání znehodnocených akcií. Pouze já jsem vystoupil s promyšleným plánem zakázat každoroční Velkou cenu Eurovize jako zločin proti lidskosti a nahradit ji světovým šampionátem v chytání lelků.

Byl jsem s pomocí svých nových přátel připraven tu myšlenku dál rozvíjet na příštím setkání, ale vikomt Davignon se mi zřejmě vinou nějakého komunikačního šumu již nikdy neozval. Pokud byste ode mě chtěli slyšet nějaké další podrobnosti nebo mě dokonce vyhledat osobně, můžete si ušetřit cestu. Po pěti plastických operacích se již devátý rok skrývám na bezejmenném místě, kde teplota v zimě klesá téměř k bodu varu hélia. Jinak je tu moc fajn. Pozn.: Pro případ, že bych se stal obětí pomsty temných sil, ponechal jsem u svého právního zástupce JUDr. Poplety úplný seznam účastníků kabaly, která se sešla v Portugalsku. (Tentýž seznam lze pravda nalézt na www.bilderberg.org, ale ten můj je autentický.)