Ukázka:

„Černobyl je velmi zlověstné znamení. Varuje: co ještě může přijít?!“

Byl temný dubnový úsvit, podle ruské ortodoxní církve Bílá sobota, když u důstojníka, který právě vykonával stráž v Gorbačovově dače, zazvonil telefon. Mladý muž se podivil: kdo to může volat? V tuhle dobu soudruha generálního tajemníka obvykle nikdo nerušil. Na druhé straně linky se ozval předseda Rady ministrů SSSR Nikolaj Ryžkov. Důstojník KGB*, ihned v pozoru, uslyšel ostrý hlas volajícího. „Okamžitě mě spojte se soudruhem generálním tajemníkem!“ přikázal nekompromisním tónem Ryžkov. „Ihned přepojuji,“ zaznělo vojensky.

Michail Gorbačov se předešlého večera vrátil pozdě. Jako obyčejně se s manželkou prošel po zahradě dači a okolo půlnoci oznámil důstojníkovi konajícímu službu, že si jde lehnout. Důstojník proto věděl, že ho nesmí rušit a přepojovat smí pouze telefonáty ministra obrany, předsedy Rady ministrů SSSR nebo šéfa KGB. Dosud ale ještě nikdo z nich uprostřed noci nebo za úsvitu nezavolal. Muselo se stát něco výjimečného, pomyslel si důstojník, a když se mu Gorbačov rozespale ozval, ohlásil: „Promiňte, soudruhu generální tajemníku, ale v jakési velmi důležité věci vás shání soudruh Ryžkov.“ „Přepoj ho!“ zněla stručná odpověď.

„Co se stalo?“ ptal se Gorbačov, ani nepočkal, až Ryžkov promluví. „Soudruhu generální tajemníku, nezlob se, že v tuhle dobu…“ pustil se do vysvětlování předseda Rady ministrů SSSR. „V pořádku, jen mi řekni, co se stalo!“ popoháněl ho čím dál rozrušenější Gorbačov. „V černobylské atomové elektrárně na Ukrajině se stala nehoda.“ „Kdy? Co konkrétně se stalo?“ „Dnes v noci došlo k velké explozi. Prý vyletěl do vzduchu reaktor. Víc zatím nevíme.“ „Mrtví?“ „O tom ještě hlášení nepřišlo. Mluvil jsem s odborníkem, který v Černobylu právě vykonává službu. Byl hodně vyděšený, ale detaily zatím nezná ani on.“ „Rozumím. Obleču se a okamžitě jedu do Kremlu. Tam se sejdeme."

Gorbačov položil sluchátko, pohlédl na Raisu a viděl, že naštěstí ještě spí, rozhovor ji neprobudil. Vyšel z ložnice a zavolal stráž: „Ihned mě spoj s mou kanceláří, a připravte se, za chvilku odjíždíme do Kremlu.“ V jeho kremelské kanceláři fungovala čtyřiadvacetihodinová služba, čtyři lidé dnem i nocí v pohotovosti, kdyby šéfa něco napadlo, kdyby telefonoval – čekali na rozkazy. Teď jim Gorbačov po telefonu nervózně nařídil, aby okamžitě probudili všech čtrnáct členů politbyra a svolali zasedání. Dále žádal, aby na zasedání přišli i příslušní ministři a odborníci. Ihned! Na závěr oznámil, že za chvíli vyjíždí a za půl hodiny bude v Kremlu.

Dlouhý telefonát probudil Raisu, která zaslechla jen útržky hovoru. Manžel jí tedy poskytl shrnutí: „Na Ukrajině vybuchl jeden reaktor. Detaily ještě neznám, ale situace musí být vážná, protože informovali Ryžkova, před chvílí mi volal. Kdyby to vážné nebylo, nevolal by mi uprostřed noci. Jedu do Kremlu, svolal jsem politbyro a odborníky.“ Pro filosofku Raisu byla ta zpráva šok. Výbuch v atomové elektrárně rozhodně není maličkost, to bylo oběma hned jasné. Rizika atomu a atomových elektráren se ale tehdy v Sovětském svazu příliš neprobírala. Sovětský systém potřeboval atomovou energii i atomové zbraně. Nebezpečí s tím spojená byla téměř neznámá. Naopak, ze všech stran zaznívala spíše ujištění, že Sověti mají nejlepší technologii své doby. A o bezpečnosti radši nikdo nemluvil, nebo aspoň ne nahlas. Různé atomové experimenty běžely na plné obrátky.

.................

překlad Barbara Hajná