Ukázka:

AMELIE

Únor 2020

Můj manžel nepoznává moji tvář. Řídím a cítím, jak na mě zírá. Uvažuju, co asi vidí. Nepoznává ani ostatní lidi, ale stejně je zvláštní, že muž, kterého jsem si vzala, by na mě při policejní identifikaci nedokázal ukázat prstem. Nemusím se na něj dívat, abych věděla, jak se tváří. Má v obličeji ten mrzutý, podrážděný výraz, který by se dal přeložit jako „já ti to říkal“, a tak se radši soustředím na cestu. Musím. Sníh teď padá rychleji, připadám si, jako bychom jeli v bílé tmě, a stěrače auta sotva stíhají. Moje auto Morris Minor Traveller byl – stejně jako já – vyroben v osmasedmdesátém. Pokud se o věci staráte, vydrží vám celý život, ale mám podezření, že můj manžel by nás oba rád vyměnil za mladší model.

Adam si od té doby, co jsme vyrazili z domu, stokrát zkontroloval bezpečnostní pásy, ruce má položené v klíně a sevřené v pěst. Cesta z Londýna do Skotska by neměla trvat déle než osm hodin, ale v téhle bouřce se neodvážím jet rychleji. Začíná se stmívat a zdá se, že bychom se mohli ztratit ve více směrech. Může prodloužený víkend zachránit manželství? Přesně to můj manžel řekl, když nám manželský poradce navrhl, ať si někam vyrazíme. Pokaždé když si jeho slova v duchu opakuju, znovu se v mé hlavě píše nový seznam výčitek. Mrzí mě, že jsme velkou část života promarnili tím, že jsme ho doopravdy neprožili. Nebyli jsme vždycky takoví, jací jsme teď, ale vzpomínky na minulost z nás všech mohou udělat lháře. Proto se soustředím na budoucnost. Na svoji budoucnost. Někdy je Adam její součástí, ale jsou chvíle, kdy si představuju, jaké by to bylo, kdybych byla znovu sama. Ne že bych si to snad přála, ale přemýšlím, jestli by to pro nás oba nebylo lepší.

Čas může vztah změnit, stejně jako moře přetváří písek. Když v předpovědi počasí varovali před sněhovou bouří, můj muž prohlásil, že bychom měli náš výlet odložit, ale já jsem to odmítla. Oba víme, že tenhle víkend je naší poslední šancí dát věci do pořádku. Nebo se o to alespoň pokusit. Na tohle nezapomněl. Není však Adamova chyba, že zapomíná, kdo jsem. Můj manžel trpí neurologickou poruchou zvanou prosopagnosie, což znamená, že nevidí rozlišovací znaky na tvářích, včetně své vlastní. Už několikrát těsně kolem mě prošel na ulici, jako bych byla cizí člověk. Jeho nemoc nevyhnutelně způsobuje sociální úzkost a ovlivňuje nás oba. Adam může být na večírku obklopen přáteli, a přesto má pocit, že nezná jediného člověka v místnosti.

Z toho důvodu trávíme hodně času o samotě. Společně, ale odděleně. Jen my dva. Obličejová slepota však není jediný důvod, proč se díky manželovi cítím neviditelná. Nechtěl děti – vždycky tvrdil, že nedokáže snést pomyšlení, že by nepoznával jejich tvář. Žije s tímhle onemocněním celý svůj život a já s ním žiju od chvíle, kdy jsme se poznali. Někdy však může být prokletí požehnáním. Můj manžel možná nezná můj obličej, ale jsou jiné způsoby, jak se mě naučil rozeznávat: podle vůně mého parfému, zvuku mého hlasu, dotyku našich dlaní, když jsme ještě měli ve zvyku držet se za ruce.

Manželství se nerozpadají sama od sebe – mohou za to lidé. Nejsem ta žena, do níž se před lety zamiloval. Zajímalo by mě, jestli pozná, o kolik jsem teď starší. Nebo jestli si všiml, že mi dlouhé blonďaté vlasy začínají prokvétat šedinami. Říká se, že čtyřicítka je nová třicítka, ale vrásky brázdící moji pleť málokdy způsobil smích. Kdysi jsme toho měli tolik společného, sdíleli jsme svá tajemství a sny, nejen postel. Pořád ještě dokončujeme věty toho druhého, ale poslední dobou nechápeme jejich smysl.

„Mám pocit, že bloudíme v kruhu,“ zamumlá si pod vousy a já si na okamžik nejsem jistá, zda má na mysli naše manželství, nebo moje navigační schopnosti. Zlověstně vyhlížející obloha barvy břidlice jako by odrážela jeho náladu. Je to poprvé za několik mil, co promluvil. Silnice před námi je zavátá sněhem a zvedá se vítr, ale pořád to není nic ve srovnání s bouří, k níž se schyluje uvnitř auta. „Můžeš prostě najít ten itinerář, co jsem vytiskla, a přečíst ho ještě jednou?“ Snažím se skrýt podráždění v hlase, ale nedaří se mi to. „Určitě už musíme být blízko.“

Na rozdíl ode mě můj manžel zestárl neskutečně dobře. Je mu přes čtyřicet, což však chytře maskuje slušivým účesem, opálenou pletí a vysportovaným tělem, které si udržuje díky posedlosti půlmaratony. Vždycky uměl velmi dobře utíkat, hlavně před realitou. Adam je scenárista. Začínal hluboko pod spodní příčkou výsuvného hollywoodského žebříčku, na nějž se nedokázal vydrápat vlastní silou. Lidem ale tvrdí, že ze školy zamířil rovnou do filmového průmyslu, což je jen neškodná lež. Když mu bylo šestnáct, dostal v kině Electric Cinema v Notting Hillu práci jako prodavač lístků a občerstvení. V jedenadvaceti prodal práva na svůj první scénář. Film Kámen, nůžky, papír sice nikdy nespatřil světlo světa, ale Adam díky tomu získal agenta, který mu zajistil práci na filmové adaptaci jednoho románu. Kniha se bestsellerem nestala, ale její filmová verze – nízkorozpočtový britský snímek – vyhrála cenu BAFTA, a tak se zrodil spisovatel. Nebylo to stejné jako vidět na plátně ožívat své vlastní postavy – cesty k našim snům jsou málokdy přímé –, ale znamenalo to, že Adam mohl skončit s prodáváním popcornu a začít se věnovat psaní na plný úvazek. Jména scenáristů nebývají všeobecně známá, takže to Adamovo možná někteří lidé nikdy neslyšeli, ale klidně bych se vsadila o peníze, že viděli alespoň jeden z filmů, které napsal. Navzdory našim problémům jsem velmi hrdá na všechno, čeho dosáhl.

Adam Wright si ve filmové branži získal jméno tím, že z neznámých románů udělal trháky, a neustále má v hledáčku další. Přiznávám, že občas žárlím, ale myslím si, že je to přirozené vzhledem k počtu nocí, kdy by si do postele místo mě raději vzal knihu. Můj manžel mě nepodvádí s jinými ženami ani muži – má milostný poměr s jejich slovy. Lidé jsou zvláštní nepředvídatelný druh. Dávám přednost společnosti zvířat, což je jeden z mnoha důvodů, proč pracuju v psím útulku Battersea Dogs Home. Čtyřnohá stvoření bývají lepšími společníky než ta dvounohá; psi se na vás nedokážou zlobit ani neumí nenávidět. Další důvody, proč tam pracuju, bych raději nevytahovala – některé vzpomínky je někdy lepší neoprašovat.

..................

překlad Michaela Martinová