Ukázka:

1.

Kdykoli zavřu oči, umím si to představit. Vbíhám do světnice. Dokonce slyším, jak se zakvílením lupnou oprýskané dveře. Špatně dovírají, proto zůstávají stále pootevřené. Málokdo si dá práci, aby kliku pořádně stiskl. Dovnitř vesele vplouvá mourovatá kočka, čumákem si otvírá, kdykoli se mu zlíbí, i rezavobílý vořech Čipera. Oba v neustálé naději, že najdou misku žrádla. I já sem několikrát denně přiběhnu zjistit, jestli na kamnech už nestojí hrnec s omáčkou anebo tu nejsou rohlíky v umělohmotném bílém košíku na stole.

Světnice jako dlaň, přeplněná nábytkem, přes den bývá povětšinou prázdná a pustá. Tikají tu jen staré hodiny na zdi a pod zaprášeným lustrem poletují tlusté mouchy. Místnost je malá, kdysi tu bydlela kráva, jak mi řekla sestřenice Pavlinka, a já jsem dlouho netušila, že myslí skutečné zvíře. Napravo ode dveří je o stěnu opřená bytelná smetanová skříň, pod oknem je ke studené zdi po celé šířce přiražený dřevěný stůl s šuplíkem, jednou židlí a výhledem na kadibudku. Nepamatuju si, že by kdy někdo okno otevřel, nedá se k němu dostat. Na stole se válí potrhané časopisy, hromádky knih v hnědých papírových obalech s názvy napsanými fialovou inkoustovou tužkou, krabice s polámanými pastelkami, oblýskané sametové pouzdro s nitěmi a knoflíky a několik hrnků.

Bloumám světnicí. V rohu za stolem je kout naplněný harampádím, přehozeným starou dekou. Občas ze zvědavosti deku nadzvednu, ale vidím hadry, samé hadry. V druhém rohu místnosti je velká postel s dřevěnými ohmatanými pelestmi. Peřiny nastlané do výšky jsou přimáčknuté velkou prkennou deskou. Vzniká tvrdý koutek, na kterém si hrajeme. Místečko se smrskne, když se tu zjeví kameninová mísa přehozená utěrkou, v které kyne těsto na vdolky či knedlíky. Nízká pohovka s vyšívaným polštářem a přehozem patří babičce. V břiše mi zakručí. Nadzvedávám pokličky na hrncích, jsou prázdné. I bílá kamna jsou studená. Zvědavě otevřu jejich dvířka, napadne mě, že zatopím, vím, čím se přikládá: dřevem, uhlím a všelijakým bordelem, nasypaným v kovovém šupleti. Naštěstí si to rozmyslím, přelétnu očima desetkrát celý prostor, zastavím se na rafičkách hodin, které se ještě nepotkaly na dvanáctce. Vím, že za dřevěnými dvířky, které jsou ve spodní části kredence, je pytlík se zvětralými ovocnými bonbony, ulepené hašlerky, které nejmladší sestřenice plive na zem a babička sbírá k dalšímu použití, a zkamenělé perníky z poutí.

Do skrýše nahlédnu, je cítit plísní a starým dřevem, zajásám, objevím piškoty, ale z otevřeného sáčku si troufnu vzít jen jeden. Spolknu ho jako malinu, je vlhký a měkký. Zklamaně se vytratím. Trávím v Měčíně léto, které se mi zdá být nekonečné. Babička vstává brzy ráno, posnídá v koutku u kamen, pokradmu se dívá na postel, v které spím s mladšími sestřenicemi. Když nás začnou otravovat mouchy, vstane a plácačkou vyrobenou z klacku a kousku kůže, asi utržené z nějaké kabely, mouchy pozabíjí. Plácačka zasviští vzduchem, s plesknutím dopadne na peřinu či naše holá ramena. Obvykle se probudím první.

„Pst,“ sykne babička. Je malá, drobná, s krátkými šedými vlasy, které si pečlivě pročesává malým kostěným hřebínkem, ten jí zůstává zapíchnutý nad uchem. Babička se nikdy neusmívá, blýská tmavýma černýma očima, místo rtů má úzkou přísnou čárku. Nosí ručně šité tmavé šaty s několika bavlněnými spodničkami, které snad nikdy nesvléká. V puse má velmi hezké zuby, kterých se zděsím, když je jednou brzy ráno nečekaně najdu ve skleničce u postele. Mžourám do okna, králíkárny a kadibudka stíní ve výhledu, ale v pravém růžku je vidět kousek nebe. Když je blankytné, naplní mě to radostí. Je krásný den a já ho celý proběhám venku. Posadím se a rozhlédnu se. Mladší sestřenice vydrží spát dlouho. To je dobře, holek si raději nevšímám, nejmladší je úplné batole. Nemám ráda jejich mámu, mou tetu. Bydlí v Plzni a děti sem odkládá na celé léto, stejně jako moje máma mě.

Přelezu dřevěnou pelest postele a po studeném prošlapaném linoleu bosky přehopkám ke stolu. Ráno tu vždy stojí kastrol s naběračkou. Naliju si do hrnku teplou meltu a do pusy vrazím rohlík. Babička se znovu posadí ke kamnům a pomalu přežvykuje kůrky chleba namočené v bílém kafi. Shodím pyžamo, mrsknu ho na polštář, navléknu si vytahané tričko a modré trenýrky, které jsem včera večer nechala ležet na židli. Česat se ani čistit si zuby nemusím, nikdo to po mně nevyžaduje. Nazuju si odrbané kecky, kličku umím, a tak nepotřebuju vůbec žádnou pomoc. Babička mě stejně nesleduje, a pokud ano, nevím o tom. Mluví se mnou pramálo. Nejsem privilegovaná jako sestřenice, nebudím respekt jako moje starší chytré sestry, nejsem vůbec. Jako bych pro tuhle chalupu neexistovala. Cítím to, ačkoli důvod je mi stále nejasný. Nikdo mi nic nevysvětluje, ale tuším, že za tím je babiččina nevraživost k mojí mámě a to, že ji neustále hlasitě bráním.

„Ničemný dítě,“ utrousí občas babička sama pro sebe, když je o mámě řeč. Nebo když se ve světnici zjeví strejda nebo teta, mámin bratr a sestra. Dvojčata Pepík a Anny, lišící se diametrálně od starší sestry. Často ji pomlouvají. „Neříkejte to o mojí mámě!“ křičím zplna hrdla. „I mlč, repeto!“ ožene se babička polínkem. Zejména teta Anny nenechá na mojí mámě nit suchou, pusa, z níž trčí zuby v předkusu, jí jede jako namydlená. Kritizuje na starší sestře všechno, na co si vzpomene, a obvykle to zakončí tím, že jí říkala: Maruš, neber si ho, a já pochopím, že má na mysli mého tátu! „Nemluvte tak o mém tátovi!“ ječím znovu, ale Anny po mně mávne rukou a pokračuje. „Copa ty o tom víš, tak mlč!“ Pepík obvykle nic nekomentuje, ale i mlčení je souhlas, jak mě jednou táta poučil, když mi vykládal o válce. Cítím, že babička nejstarší dceru Marii nemá ráda, a neustále zuřím. Nechápu to. Ještě nevím, že do ní vkládala velké naděje, které podle ní zmařila. Stejně tak jako nemá ráda mámu, nesnáší mého tátu, a nejspíš proto mě ignoruje.

........................