„Kniha vznikala postupně. Některé povídky jsem psal třeba i půl roku. Napsal jsem část a pak jsem se k ní, kvůli časově náročné práci daňového poradce, vracel až s odstupem,“ vysvětluje 54letý rodák ze Sušice.
Výsledkem je kniha o 14 povídkách reflektující různá reálná témata – lásku, nevěru, smrt. „Jsou to témata ze života, která jsem se snažil podat humorně, někdy možná až absurdně,“ uvedl. Náměty vznikají různě. „Někdo mi vypráví o sobě nebo o někom jiném, někdy je to postavené na tom, co jsem zažil já, takže jsou tam občas i prvky autobiografické. To jsou, ale jen náznaky, největší část si vymyslím na základě nějaké situace,“ popisuje Zbyněk Mrvík tvůrčí proces. Se svým hrdinou pak nějaký čas ten jeho příběh žije. „Přemýšlím, co by se mu mohlo dít a sleduji, jak to prožívá. To mě na psaní baví,“ přiznává.
Zdroj: ceskobudejovicky.denik.cz

Zeď, na které stojíme (ukázka)

Nahoře na silnici se objeví auto. Nemáme ani bránu, ani plot, ale tam, kde je plánovaná brána, auto zpomalí a zatočí k nám do zahrady. Pomalu sjíždí z travnatého kopečka. Zastaví kousek od domu. Malá červená fiesta. Nikdo z našich známých ani příbuzných červenou fiestu nemá. Podívám se překvapeně na Petra a vidím, jak udělá rychlý krok od okna. Z fiesty vystoupí žena, něco přes třicet. Rozhlédne se a podívá se nahoru směrem k oknu, za kterým stojíme. Petr ustoupí ještě o krok zpět. Vůbec nechápu, kdo to je, ale hned mi to dojde. To je ta jeho, ani tomu nemůžu uvěřit, ale napadne mě slovo coura.

„To je ta tvoje milenka,“ řeknu nahlas. „Co tady proboha dělá?“

Zařinčí zvonek a mně to doklapne: „Mně si řek, že se dnes odstěhuješ, a jí jsi řek, že se dnes přistěhuješ. Je to tak?“

Zvonek zvoní, Petr mlčí.

„Tak jí jdi otevřít. Je to snad tvoje milenka!“

„Není to milenka.“

„Jak to, že ne?“

„Milenka se říká, když je to tajný.“

„Aha, a jak se jí říká, když to není tajný?“

Znovu mě napadne coura, ale nahlas to neřeknu. Venku začíná pršet. Milenka chodí okolo domu a dívá se nahoru do oken.

„Mlč, prosím tě,“ sykne Petr a trochu se přikrčí.

„Proč bych proboha měla ve svým domě mlčet? A vůbec, proč jí nejdeš otevřít? Nebo spíš, proč se nespakuješ a neodjedeš s ní?“

Žena venku vezme do ruky mobil a dá si ho k uchu, přitom nervózně přechází a dívá se k našemu oknu. Petrův mobil na stole bliká. Déšť venku zesílí.

„Měl bys fakt už jít,“ říkám posměšně, „podívej se, jak prší, aby ti tady nezůstala.“

Petr opravdu zbledne a ucedí: „Ježíšikriste!“

Náš dům totiž stojí pod svahem, který je dost příkrý. Samozřejmě bylo v plánu ho trošku zmírnit a vydláždit cestu, ale to jsme taky ještě nestihli. Svah je porostlý trávou a hlína je měkká. Když začne pršet, je problém vyjet nahoru. U domu se nedá otočit ani rychleji rozjet. Ze začátku našeho bydlení se nám párkrát stalo, že jeden nemohl vyjet a druhý ho musel jít zatlačit. Proto obě auta parkujeme nahoře u silnice a nikdy nejezdíme dolů.

Žena venku strčí mobil do kapsy a zakřičí: „Petře! Petře!! Já vím, že tam jsi. Otevři a pojď!“

„Hele ví, že jsi tady, měl bys jít,“ usmívám se na Petra.

„Pšt,“ zasyčí Petr, „prosím tě, potichu.“

„Ale, snad nemáš strach?“ divím se.

„Je jednatřicátýho, tak dodrž slovo a pojď!“ ozve se venku.

„Jo přesně,“ opakuju po ní, „je jednatřicátýho, tak dodrž slovo a jdi!“

„Ježíšikriste!“ chytne se Petr za hlavu.

„Přeci nejsi takovej zbabělec,“ křičí žena dole.

A já po ní opakuju: „Přesně tak, přeci nejsi takovej zbabělec!“

„Nemluv tak nahlas, proboha!“

Zase se rozdrnčí zvonek a zvoní hrozně dlouho.

„Ta má teda výdrž! Doufám, že nevyhodí pojistky. A podívej, jak se rozpršelo.“

„Panebože. Panebože, to se nedá,“ skučí Petr.

„To máš pravdu, to se fakt nedá.“

„Petře,“ ozve se zvenku teď už opravdový řev: „Já odjíždím, ale jestli teď odjedu, tak už se nikdy neuvidíme!“

„Nikdy se neuvidíte, zvaž to,“ doplňuju já.

„Chápeš? Nikdy! Nikdy!“ zní hysterický řev zespoda.

„Chápeš to? Nikdy, nikdy,“ teď už se mu škodolibě posmívám.

Žena venku se otočí, nasedne do auta, práskne dveřma, nastartuje a začne couvat. Už to vypadá, že vyjede, ale těsně před vrcholem začnou kola prokluzovat. Přidá plyn, motor řve, ale je to ještě horší, auto se už pomalu sune zpět. Pustí plyn, vyřadí zpátečku a auto se rozjede rychleji dolů směrem k domu. Lekne se, prudce šlápne na brzdu, kola se zablokují, a jelikož je tráva mokrá, auto klouže dolů jako saně. Pustí brzdu, kola se roztočí a pořád jede dolů. I přes záclonu vidím hrůzu v jejích očích. Zase sešlápne brzdu. Dostane smyk a klouže po trávě dolů. Naštěstí rychlost není velká a dole je kousek rovinka, takže se jí podaří zastavit kousíček ode zdi. Motor chcípne.

„Ježíšikriste,“ vykřiknu, „vždyť mně skoro rozbořila barák!“

„Snad NÁM rozbořila barák,“ opraví mě Petr.

„Jak nám? Nedávno jsi říkal, že mi barák klidně necháš, že hmotný věci nejsou důležitý, že důležitý, až zázračný jsou věci nehmotný. A teď mi ten tvůj důležitej nehmotnej zázrak málem rozmlátil můj důležitej hmotnej dům!“

Dole se ozve zvuk startujícího motoru a auto znovu začne couvat směrem vzhůru. Užuž se zdá, že tentokrát vyjede, ale těsně před vrcholkem začnou kola klouzat a milenka se zase řítí zpět. Zastaví snad cenťák ode zdi.

„Panebože,“ vydechnu, „ona nám tady fakt zůstane.“

„No právě,“ řekne Petr, „musíš ji jít zatlačit.“

To mně úplně spadne brada.

„Já? Já mám tvoji…“ zarazím se, chci říct couru, ale ovládnu se a řeknu: „milenku tlačit od mýho baráku? Běž si sám a rovnou s ní odjeď!“

„Já nejdu, musíš ty.“

„Ty jsi se definitivně zbláznil, padej za ní a zmiz!“

„Přeci nechceš, aby tady s náma zůstala?“

„S náma? To se pleteš. Taky tady nezůstane. Ty sis to spískal, tak se běž proběhnout.“

„Když ji nezatlačíš, tak se sem proboří,“ zašeptá Petr, „jiná možnost není.“

„Petře,“ ozve se ryk zespodu, „to je tvoje poslední šance!“

„Přesně, Petře,“ říkám s vážnou tváří, „tvoje poslední šance, tak se jí chyť – za kapotu.“

Ale Petr jen stojí a kouká před sebe. Vypadá, jako by visel na šibenici.

Bouchnutí dveří a startování motoru. Znovu se rozjíždí. Pokus číslo tři. Dostala se snad nejvýš, ale už se zase řítí zpět. Brzdy, smyk, saně, sjezd a je zpátky tak milimetr ode zdi.

„Víš, co je zajímavý?“ podívám se na Petra. „Vždycky selže těsně před vrcholem. V tom jste si dost podobný.“

„Můj ty bože,“ zakleje Petr, „to sem teď netahej. Teď ji jdi zatlačit. Při příštím pokusu zboří tu zeď, na který stojíme. Aby ti to neklouzalo, vem si ty trekový boty, co jsem ti koupil.“

Teď dostanu skutečnej vztek. Nekřičím, jen syčím: „Cos mi koupil? Cos mi koupil? Rok jsem tě prosila, abys šel se mnou do krámu a pomoh mi je vybrat. Rok jsi neměl čas! Nejspíš jsi někde lítal s tímhle novym větrem, co za chvíli skončí u mě v koupelně i s celou fiestou. Musela jsem si je koupit sama!“

„No vidíš, a teď je aspoň využiješ. Není jiná možnost.“

Dole se znovu ozve motor. Vzteky nemůžu popadnout dech. Otočím se a jdu do předsíně. Vezmu si svoje nový trekový boty a vyjdu ven.