Cruja Šalevová se narodila v roce 1959 v kibucu Kineret a je nejoceňovanější a nejpřekládanější současnou izraelskou autorkou. Pochází z literární rodiny, kromě vlastní románové tvorby působí také jako nakladatelská redaktorka. V roce 2004 byla zraněna při bombovém útoku a svou zkušenost promítla právě do románu Bolest.

Její knihy byly přeloženy do téměř tří desítek jazyků, a nejen v Izraeli se hned po vydání staly bestsellery. Šalevová za svou románovou tvorbu získala řadu předních literární ocenění (mimo jiné francouzskou cenu Femina). Česky dosud vyšel jen román Milostný život (2003), který se dočkal i filmové podoby. Bolest je jejím šestým románem.

Ukázka:

1. KAPITOLA

Je zpátky, a přestože ji už roky čekala, stejně je překvapená. Je zpátky, jako by nikdy nepolevila, jako by bez ní neprožila jediný den, jediný měsíc, jediný rok. A přitom uplynulo přesně deset let. „Víš, kolikátého dneska je?“ zeptal se jí Miki, jako by šlo o narozeniny nebo výročí svatby. A ona si namáhala paměť – brali se v zimě, seznámili se v zimě o rok dřív, děti se narodily v zimě, žádná významná životní událost nepřipadla na léto, přestože by se jich do něj vzhledem k jeho délce vešel bezpočet –, sjel pohledem k její pánvi, která k její nelibosti za poslední dobu zmohutněla, a v tom okamžiku se bolest vrátila a ona se rozpomněla. Nebo se nejdřív rozpomněla a až pak se bolest vrátila? Vždyť na ni vlastně nikdy nezapomněla, nemusela se rozpomínat, prostě se plně ocitla v onom zlomovém, doběla rozpáleném okamžiku, v přízračné děsivé bouři a v ochromeném majestátním tichu před ní, kdy „ani ptáček nezapípal, ptáče nevzlétlo, býk nezabučel, andělé nevyřkli Svatý, moře se nepohnulo, tvorové nepromluvili, svět ztichl a zmlkl“.

Později jí došlo, že ticho tam rozhodně nebylo, jí se však scéna vryla do paměti právě takhle – němí andělé jí mlčky přibíhají obvázat rány, kolem tiše hoří utrhané končetiny, jejich majitelé na ně zírají se zavřenými ústy, bělostné sanitky neslyšně proplouvají ulicemi, a pak už se k ní snášejí úzká okřídlená nosítka, něčí ruce ji zvedají, pokládají na ně a v tom okamžiku, kdy se odlepila od rozpáleného asfaltu, se zrodila bolest. Porodila dvě děti, a přesto ji nepoznala. Když se jí poprvé ukázala v plné síle, zavrtala se jí do pupíku, zařezávala se jí do kostí a drtila je na jemný prášek, rozdupávala svaly, vytrhávala šlachy, rozmačkávala spánky, rozdírala nervy i vše, co se nachází uvnitř těla, dřeň, ze které je člověk utvořen a které nikdy nevěnovala pozornost. Zajímalo ji vždycky jen to, co se nacházelo od krku nahoru, lebka a mozek v ní, vědomí a inteligence, vědomosti a úsudek, rozhodovací schopnost, identita, paměť, a teď jí zbyla jenom ta dřeň, jenom bolest. „Co je?“ zeptal se a hned se zastyděl, „jsem to ale pitomec, neměl jsem ti to připomínat.“

Opřela se o zeď vedle dveří – oba se právě chystali do práce – a pokusila se očima ukázat na kuchyňskou židli, rychle odběhl do kuchyně a vrátil se se sklenicí vody, kterou její ruka klouzající po zdi nedokázala uchopit. „Židli,“ procedila. Hned jednu přitáhl, ale k jejímu překvapení na ni sám ztěžka dosedl, jako by to byl on, koho tehdy ráno, přesně před deseti lety, silná tlaková vlna při výbuchu autobusu vymrštila z auta a praštila s ním o asfalt. Vlastně kdyby se na poslední chvíli neprohodili, byl by tam skutečně místo ní on, prolétl by rozpáleným vzduchem jako obrovitý asteroid a se žuchnutím by přistál mezi hořícími mrtvolami. Proč tehdy nevezl děti do školy on jako skoro každé ráno? Vybavila si naléhavý telefonát z práce, v programu se vyskytla chyba, systém spadl. Měl v úmyslu odvézt je i tak, ale Omer ještě nebyl oblečený, skákal v pyžamu po manželské posteli a ona se chtěla vyhnout pláči a hubování.

„To je dobrý, já je tam hodím,“ navrhla, ale obvyklé ranní hádce s Omerem, který se zavřel na záchodě a odmítal vyjít ven, ani Alminým slzičkám, že kvůli němu zase přijde pozdě, se samozřejmě stejně nevyhnula. A když se s dětmi celá vyčerpaná rozloučila u školních vrat, plnou rychlostí se řítila nahoru rušnou ulicí, objela autobus stojící na zastávce a do uší ji udeřil ten nejstrašnější zvuk, jaký kdy slyšela, a po něm absolutní ticho. Neohlušila ji síla výbuchu – téměř vulkanická erupce nálože, šroubů, hřebíků a matek smíchaných s jedem na krysy pro zesílení krvácení –, ale jiný zvuk, hlubší a strašlivější, zvuk toho, jak se desítky cestujících loučí se životem, nářek maminek, které po sobě zanechávají sirotky, křik dívek, které nikdy nedospějí, vzlykot dětí, které se nikdy nevrátí domů, pláč mužů dávajících sbohem manželkám, úpění drcených končetin a sežehnuté kůže, nohou, které už nikdy nebudou chodit, rukou, které nebudou objímat, krásy, která se obrátí v prach, a tenhle nářek teď slyší znovu a rukama si zacpává uši, když se Mikimu ztěžka sveze na klín.

„Ach, Iris,“ řekne a ovine jí ruce kolem těla, „myslel jsem, že tuhle noční můru už máme za sebou.“ Iris pevně sevře rty a pokusí se vymanit z jeho objetí. „To hned přejde, asi jsem si s něčím hnula, vezmu si prášek a pojedu do práce.“ Jenže stejně jako tehdy se každý její pohyb hned rozpadne na desítky drobných pohybů, jejichž bolestivost se vystupňuje natolik, že i ona, která si tolik zakládá na svém sebeovládání i na pověsti silné a autoritativní ředitelky, ztěžka zavzdychá. Ten povzdech překvapí i ji samotnou, hned nato se za jejími zády zničehonic ozve hlasitý smích a oba se ohlédnou – ve dveřích svého pokoje na konci chodby stojí jejich syn, vysoký a hubený, kroutí hlavou s hřívou vlasů a vyholenými spánky a směje se, jako když řehtá kůň. „Hele, rodičové, co to má bejt? Co má tohle sezení na klíně znamenat? Rozhodli jste se pořídit mi bratříčka?“ „Tady není nic k smíchu, Omere,“ zavrčí Iris, přestože výjev, který se mu naskytl, připadá směšný i jí samotné, „vrátily se mi ty bolesti, musela jsem se posadit.“ Omer k nim dojde pomalým, téměř tanečním krokem, jeho krásné tělo jen v puntíkovaných boxerkách se ladně nese. Jak mohlo spojením jich dvou vzniknout tak dokonalé tělo?

„V pohodě, jen si poseď,“ zasměje se. „Ale proč na tátovi? Ten taky musí sedět? Taky má bolesti?“ „Když někoho miluješ, cítíš jeho bolest,“ odpoví Miki učitelským tónem, který Omer naprosto nesnáší, a ona vlastně taky, už předem zní uraženě, ačkoli syn svoji posměšnou poznámku ještě nestihl vyslovit. „Omere, přines mi prášek, vlastně dva,“ poprosí ho, „jsou v zásuvce v kuchyni.“ Rychle analgetika spolkne, rozhodnutá s bolestí rázně skoncovat. Bolest se přece nemůže jen tak vrátit s takovou silou, to nedává smysl. Lékaři už přece ošetřili, spojili, sešili, sešroubovali a transplantovali všechno, co bylo potřeba, během tří různých operací, během roku stráveného v nemocnici. Uplynulo deset let, zvykla si na návaly bolesti při změnách ročních období a po velké námaze, nikdy už se ve svém těle necítila tak pohodlně jako před zraněním, ale nečekala, že by mohla znovu přijít takhle silná vlna, jako by toho rána všechno začínalo nanovo. „Pomoz mi vstát, Omere,“ poprosí syna a ten k ní dojde, pořád se ještě tváří pobaveně, podá jí útlou, ale svalnatou paži a ona vstává, sice se musí opřít o zeď, je však odhodlaná se nevzdat. Vyrazí z domova, dojde k autu, pojede do školy, energicky povede všechny porady, dostaví se na smluvené schůzky, udělá pohovory s novými učiteli, sejde se s inspektorkou, odpoledne dohlédne na chod družiny, odepíše na e-maily a zprávy, které se mezitím nahromadí.

A teprve na zpáteční cestě, až bude sedět za volantem se rty sevřenými bolestí, bude mít čas pomyslet na Mikiho, který tam zůstal sedět na kuchyňské židli u dveří, s hlavou v dlaních i poté, co odešla, nebo spíš utekla, jako by mu tu bolest nechávala na starost, zůstal sedět, jako by to byl on, kdo měl toho rána přesně před deseti lety roztříštěnou pánev, jako by to byl on, komu se tehdy zastavil život. Uvězněná mezi desítkami aut pomalu se šinoucích domů si vybaví, jak se celý udýchaný objevil u jejího lůžka v traumacentru a ve tváři měl neproniknutelný výraz. Nedorazil tam jako první, předběhli ho skoro cizí lidé, jakmile se začaly šířit zvěsti o tom, co se stalo. Návštěvy, které ji přišly utěšit, se dostavovaly v obráceném pořadí, od těch nejvzdálenějších k těm nejbližším – sedmiletému Omerovi a jedenáctileté Almě, které přivezla její kamarádka Dafna chvilku před tím, než Iris odvezli na operační sál. Když uviděla, jak se k ní blíží, s hrůzou si uvědomila, že jim jediným zapomněla zavolat.

Povedlo se jí nechat vzkaz Mikimu na mobilu, vzkaz mámě na záznamníku, krvácejícími prsty mačkala tlačítka a krev utírala halenkou, jenom dětem do školy nezavolala, a měla-li být naprosto upřímná, celé ty hodiny, které uplynuly, než je spatřila, jak ruku v ruce pomaličku, ustrašeně jdou k jejímu lůžku, ani si nevzpomněla, že existují, dočista zapomněla na to, že žena, která se na okamžik vznesla nad hořící ulici a vzápětí dopadla na silnici, má nějaké děti. Dokonce je v prvním okamžiku málem nepoznala. Blížila se k ní podivná dvojice, baculatý chlapeček a drobná holčička. On světlý a ona tmavá, on zoufalý, ona zamlklá. Dva protiklady kráčejí bok po boku, pomalu a vážně, jako by se chystaly položit neviditelnou kytici na její hrob, chtěla před nimi utéct, jenže byla připoutaná k lůžku, a tak zavřela oči, dokud neuslyšela dvojhlasné zakňourání: „Maminko!“, které ji okamžitě přimělo vzpamatovat se.

„Měla jsem obrovské štěstí,“ vychrlila na ně, „ mohlo to dopadnout mnohem, mnohem hůř.“ „Můžete jim ukázat, že je to pro vás těžké,“ řekl jí později jeden lékař. „Nemusíte nic předstírat. Nechte je, aby vám pomohli, zároveň se tím naučí vypořádávat s vlastními těžkostmi.“ Jenže ona před nimi nedovedla dát najevo slabost a dlouhé měsíce, dokud se neuzdravila, nemohla proto snést jejich přítomnost. „Všechno je to Omerova vina,“ prohlásila tehdy Alma s ledovým klidem, téměř lhostejně, jako by říkala něco naprosto zjevného. „Kdyby se nezavřel na záchodě, vyrazili bysme dřív, a když ten autobus vybouchnul, vůbec bys tam nebyla.“ A Omer začal vřískat, kopat sestru a vyvádět: „To není pravda! Všechno je to tvoje vina! Všechno je to kvůli tomu, že jsi chtěla, aby ti máma udělala falešnej culík!“

A když se ho Miki pokoušel chytit a uklidnit, chlapec na něj zničehonic ukázal prstem a s podezřívavostí, která mezi nimi odjakživa panovala, řekl: „Všechno je to tvoje vina!“ A možná by se navzájem obviňovali dál, jako by šlo o událost týkající se jen jejich rodiny, a ne o nacionalistický čin naplánovaný a provedený teroristy, kteří jejich malou rodinu vůbec neznali, ale to už Iris odváželi, aby její pozornost na mnoho strašlivých hodin odvedla operace, po níž následovala další, a po ní měsíce trvající rekonvalescence a rehabilitace, a její jmenování do funkce, které ji čekalo na konci té cesty jako odměna. Někteří lidé tvrdili, že nebýt té nehody, nestala by se ředitelkou školy v tak mladém věku, i ona sama se tomu občas podivila, ale nesmírná pracovní zátěž jí nedovolala přemýšlet o zbytečnostech. Bez přemýšlení o zbytečnostech prožila deset let, a když teď nejistým krokem zamíří od auta domů, má pocit, jako by celých těch deset let proležela na operačním sále a teprve teď se probrala z narkózy a mohla se zabývat otázkou, kterou tehdy vznesly její děti. Jako by teprve teď měla dostatek zkušeností, aby mohla konečně rozhodnout, čí vina to doopravdy byla.

překlad Lenka Bukovská