Ukázka:

Tichá pošta (úryvek)

Hans s Jochenem chodili v posledních dvou týdnech na tenhle kopec skoro denně. Ze školy domů, honem se naobědvat, každý udělat, co měl uloženo, a pak už stačilo vyjít za humna a hvízdnout na prsty – dělil je od sebe jen sad starého pana Kronbauera. Byl únor a všude plno sněhu, to ale pro ně vůbec nic neznamenalo – jinak než na lyžích se stejně nepohybovali, bez nich by se nedostali ani do školy. Ráno sice nebylo moc příjemné skoro celou cestu pořád stoupat, zato zpátky je lyže dovezly až k chalupě samy, bez odstrkování…

Kopec se jmenoval Hut, česky Klobouk, a taky tak vypadal. Trčel nad hrbolatou krajinou jako hučka odhozená samotným Rýbrcoulem. Však taky byla taková pověst, že Rýbrcoul, tedy Krakonoš, seděl jednou na Studniční hoře a svačil. A protože se nejí s hučkou na hlavě, pověsil si klobouk na vrchol Sněžky. Jenže zapomněl nabídnout sousto svému sluhovi Větru, a ten mu za to odfoukl klobouk až sem do podhůří. Když to Krakonoš uviděl, nejdřív se zastyděl, ale pak mávl rukou a řekl, ať tam tedy klobouk už zůstane – že tam stejně nemají pořádný kopec… Krkonoše byly z Klobouku vidět jak na dlani.

Proto tam ale Jochen s Hansem ty poslední dny nechodili – ve třinácti letech by se bez pohledu na panorama Krkonoš bývali klidně obešli. Jenomže se psal rok 1945 a oni už taky s posmutnělým uspokojením věděli, že se válka chýlí ke konci – byť pro jejich národ nijak slavnému, a oni si nemohli pomoci a chodili se nahoru dívat, jak letecké svazy z jihu, západu i východu přilétají zasazovat Velkoněmecké říši smrtelné rány.  Válka se mrazivě dotkla i jejich rodin: Hansův nejstarší bratr byl v ruském zajetí a Jochenův strýc zahynul někde v Itálii. Tátové naštěstí do války nemuseli – oba byli dřevorubci a Říše potřebovala dříví tím víc, čím míň měla ostatních surovin. Kromě toho všechny mladší dřevorubce už dávno odvedli na frontu, takže ty starší už vzít ani nemohli. Tátové obou chlapců byli vždycky dřevorubci, stejně jako jejich tátové, dědové i pradědové – tedy i v době, kdy Krkonoše patřily Koruně české a potom dvacet let Československu. S česky mluvícími dřevorubci nikdy neměli důvod se nesnášet – dělali touž práci za tytéž peníze a sami se cítili občany Československa – německá národnost jim v tom vůbec nebránila. Do německé národně socialistické dělnické strany nevstoupili, ani když Hitler z těla Československa odřízl všechna hraniční pohoří – ten krásný zelený límec na krku republiky. Na rozdíl od mnoha svých sousedů, které Henlein zbláznil natolik, že ještě jako Čechoslováci považovali Velkého Vůdce za svého boha a osvoboditele, pro tyhle dřevorubce byl Hitler vždycky blázen, který hnal Němce do záhuby. A s tímhle názorem se netajili ani před svými rodinami, samozřejmě jen s jistotou, že o tom nikdo mimo domov ani nešpitne – moc dobře věděli, že by to mohlo znamenat přinejlepším koncentrák.

Taky bylo dobře, že jejich vesnice byla malá a tedy i dětí bylo málo, a proto se tam nikdy nepodařilo založit místní organizaci Hitlerovy mládeže. Pokoušeli se o to i učitelé ve škole, kam se sjížděly děti z několika vesnic, ale nejen Jochen a Hans, ale i děti ostatních dřevorubců (které byly ve většině) z toho vyklouzly – po škole přece pomáhaly rodičům v lese, a tak vlastně prospívaly Říši mnohem účinněji. Tahle hromadná výmluva byla velice příjemná, vymysleli ji rodiče, kteří nejen nechtěli, aby jejich děti vycházely z domovů v hnědočerných uniformách s bílými podkolenkami a jednou za měsíc někde pochodovaly za zvuků bubnů a pronikavých píšťal a zpívaly ty útočné písně, ale především chtěli děti odměnit jediným darem, který jim byli schopni dát za tolikerou až nedětskou pomoc rodině: chvíle volna, v nichž si opravdu mohly dělat, co chtěly. Aby se tak i ony a po svém připravily co nejlíp na to, co asi nastane, až ta proklatá a prohraná válka skončí. I z oficiálních zpráv o hrdinných plánovaných ústupech německých vojsk bylo jasné, že konec války není daleko a že ten, kdo prohrál, bude muset nejdřív ze všeho vrátit, co ukradl, a jejich Birkental se napříště bude jmenovat jenom Březí, ne už Březí–Birkental jako před válkou. A oni budou znovu Čechoslováky a jejich práce bude mít ještě větší smysl – pokácené stromy pomůžou zacelit rány způsobené válkou.

Nemohli se však při tomhle uvažování zbavit obav, co všechno se pak může stát. Jak se k nim budou chovat čeští dřevorubci, kteří se vrátí do chalup, z nichž byli vyhnáni. Jestli ty roky, co od té chvíle tak krutě uplynuly, nezabrání znovunabytí vzájemné důvěry, která mezi nimi celé generace panovala, a jestli Češi budou schopni rozeznat, že oni zůstali týmiž Němci, s jakými pracovali, a že s nenáviděnými nacisty nikdy neměli nic společného. Děti ty obavy moc nechápaly – sice se na časy před válkou matně pamatovaly a s nimi i na některá česká slova, ale tato paměť byla spíš jakýmsi nevýrazným steskem po společných hrách, při nichž se nikdy příliš nerozlišovalo, kdo je Čech a kdo Němec – jejich dětské soužití mělo vlastní jazyk složený z počeštěných německých a poněmčelých českých slov, jimž rozuměli všichni. Jejich pohled do budoucna byl proto mnohem příjemnější: blížilo se oživení té matné paměti a tedy i konec onoho nevýrazného stesku, který byl vlastně steskem po míru – ale to si třináctiletý kluk těžko uvědomí… A tak ty bombardovací svazy, které Jochen s Hansem chodili pozorovat na kopec zvaný Klobouk, jim v těchto souvislostech spíš přinášely denně poselství, že zlá doba už brzy pomine a že opět nastane čas her.

Nebe bylo čisťounce modré, sníh jen zářil, slunce na něj vrhalo ostré namodralé stíny smrků, a oni pospíchali – bombardéry v doprovodu tančících stíhaček létaly pravidelně. Ráno bylo zamlžené a s cestou na Klobouk ani nepočítali, ale z oken školy pozorovali, jak se to vybírá, a teď už se mohli spolehnout, že jim neunikne jediné letadlo. Kolem Klobouku se do údolí hadovitě stáčela silnice, z níž se muselo odbočit doprava, přejít pás lesa, a pak už rovně po strmém svahu zasněžených luk až na vrchol. Odtud bylo vidět nejen na Krkonoše, ale i na druhou, jižní stranu, do Čech, které se teď jmenovaly tak cize: Protektorát Čechy a Morava. Hranice nebyla daleko – bývalo by stačilo sjet dolů, projít kilometr lesa, a za ním už byly Čechy… Jakmile se silnice začala stáčet doleva do první zatáčky, odbočili po své vyšlapané stopě z předchozích dní. Jochenovi se v čemsi zapříčila hůlka a málem upadl. Díky tomu si ale všiml, že jejich lyžařskou stopu přetíná jiná, na první pohled po člověku, který se tudy brodil bez lyží, zároveň však byla podivně nepravidelná a tvořila jakousi brázdu, v níž se otisk bot chvílemi ztrácel. Jochen tomu nerozuměl: Proč by se někdo zrovna tudy a takhle brodil sněhem? Od údolí směrem k silnici si ten někdo cestu spíš prodloužil, než zkrátil. A bez lyží? Hajný to určitě nebyl – ten je bez lyží jen v hájovně…

„Co tam stojíš? Uletěj nám!“ volal Hans, který už popojel hezký kus a obrátil se, protože Jochena za sebou neslyšel. Jochen na něho ale mával, aby se vrátil. Seděl u stopy na bobku a pořád si ji prohlížel. „Hele,“ ukázal. „No co, stopa,“ řekl Hans, „někdo asi uřízl strom a táhl ho za sebou.“ Jochen si zaťukal na čelo: „Jo, to určitě! Takovouhle stopu žádný strom neudělá. To spíš něco jinýho.“ A ukázal jednu, druhou, desátou načervenalou skvrnku. „Pytlák!“ řekl jistě a hrdě. Hans obrátil oči k nebi: „Pytlák! Něco upytlačí a potáhne to zrovna tudy, kde je sněhu nad kolena a kde by ho vyčenichal a dohnal i nejblbější pes. Když by mohl klidně jít po silnici.“ „Po silnici! To určitě! Aby ho někdo chytil!“ „Ale kdo, Jochene? Tahle silnice vede do Čech a nikdo po ní nejezdí. Leda snad vojáci.“ Na Jochenovi už začínal pracovat strach z neznámého. Až po chvilce řekl: „Tak kdo teda?“

Hleděli na sebe. Na letadla zapomněli. Ještě že na ně svítilo slunce a dodávalo jim odvahu. Až se Hans pohnul a vydal se po té cizí stopě. Jochen nerad za ním. Znali to tu dobře. Věděli, že se tenhle les táhne mezi Kloboukem a silnicí, jejíž zatáčky vyplňuje, až k hranici a ještě i za ni. A že je přerušovaný jen mýtinkami a pasekami a oplocenou školkou – od dětství sem chodili na borůvky, brusinky, houby, nosili sem svým otcům jídlo… Ušli asi padesát metrů a každou chvíli se na sebe podívali. Rozuměli tomu čím dál míň – ta podivná stopa se skvrnami připomínajícími krev se podivně klikatila, ačkoliv se nemusela ničemu vyhýbat. Potom vysoký řídký les ukončila hradba mlází. A právě do ní stopa vedla. Zůstali bezradně stát. Tady ve vzrostlém lese kolem sebe viděli, ale v takovém mlází? Hans se konečně odhodlal a pustil se mezi husté větve. Jochen ho neochotně následoval. Asi po patnácti metrech se dostali na malou mýtinu s velkým pařezem uprostřed, kolem nějž se stopa nepochopitelně obtočila a rozrochala, a červených skvrnek (spíš už skvrn) v ní přibylo. Až pak stopa pokračovala dál, ale byla širší a ještě míň čitelná a pochopitelná. Hans ji chtěl následovat do dalšího mlází.

Vtom cosi uslyšel a otočil se: „Cože?“ Jochen nechápal: „Co cože? Já nic neříkal.“ Ozvalo se to znovu. Zase. Taky to bylo zřetelnější. Někdo sténal! Hans zapomněl na opatrnost a vrhl se do mlází. Když po pár metrech opět rozhrnul větve, aby ho nešlehaly do tváří, uviděl ho. Ležel na břiše, hlavu měl položenou mezi rukávy kožešinové bundy. Křečovitě natažené nohy byly obuty do silných válenek se zipy a tlustými podrážkami. Vedle pravého stehna byla ve sněhu velká červená skvrna. Když zdolal mlází i Jochen a muže uviděl, jen vyjekl. Hansovi nebylo o moc líp, ale už si odpínal lyže. „Je to letec,“ řekl a ukázal na mužovy válenky. „Podobný měl i Sepp Ulrich, když byl na dovolený.“ Zahleděl se na rudý sníh a dodal: „Je raněnej. Potřebuje pomoc.“ Jochen jen zděšeně kýval hlavou. Hans k muži přiklekl a položil mu ruku na rameno. „Haló,“ řekl nesměle, „haló, co je vám?“ Rameno se pohnulo. Obličej zabořený do paží se pomalu otáčel, až na Hanse pohlédlo černé zmučené oko. „Pomůžeme vám,“ Hans řekl tomu oku. Jochen už byl taky bez lyží. Muž s námahou zdvihl hlavu a vzepřel se rukou, aby se mohl otočit. Ale obličej se mu zašklebil bolestí. Hans křikl na Jochena: „Tak mi pomož, sakra! Vidíš, že nemůže!“

Společně se jim podařilo ho obrátit. Pak nalámali větve a u jednoho smrčku z nich udělali něco mezi křeslem a lůžkem a muže do něj uložili. Všichni při tom supěli námahou, muž navíc ještě sténal a sykal. Hans měl jednu ruku celou od krve, pořád ještě zvolna prýštící z letcova levého rukávu. Raněný si je oba chvíli prohlížel. Pak ztěžka řekl Hansovi: „Ty… deutsch? Německý?“ Hans kývl. Muž se pokoušel zhluboka dýchat. Při tom si je znovu zkoumavě prohlížel. Pak se pokusil usmát. „Moi…“ začal, pak odevzdaně vzdychl a začal lámanou němčinou. „Já… já pilot…“ Zdravou rukou se pokoušel dotvořit význam slov. „Éroplán… vrrr… německá kanón pifpaf a bum! Éroplán bum a… a ruka bum… Já… já paradesant… dolů… a kanón zase pifpaf a… a noha bum a já zem bum… rozumíš?“ Hans rozuměl. Jochen taky. Až moc dobře. Zeptal se: „Vy Američan?“ Pilot zavrtěl hlavou: „Français… Francie.“ Pozoroval, co to s nimi udělalo, pak cukl rameny, pokusil se o úsměv a pak o další vysvětlení: „Francie a… a Rusové… eskadra Normandie – Němen… my dohromady… Rozumíš? Takhle…“ a chtěl zaháknout prsty obou rukou, ale místo toho sykl bolestí. „Kde já?“ zeptal se s přemáháním. „Krkonoše,“ řekl Hans a prstem narýsoval ve sněhu, že tady je Německo a tady Čechy a mezi nimi Krkonoše, a tam prst zapíchl do sněhu: „A tady my. Asi tak.“

Francouz pokyvoval hlavou. Pak s námahou ukázal na sněhu směr a řekl: „Já Čechy. Ty rozumíš? Tam… Čechy a Rusové a… a Francie přátelé. Kamarádi. Já tam… Musím. Ty rozumíš?“ Hanse to taky už napadlo. Ale jak, sakra? Jak? Odtud to sice bylo jen kousek, hned pod Kloboukem už byl český Fichtenwald (že pro Čechy to je Smrčí, si nevzpomenul, to však teď bylo jedno), ale jak ho tam odtud dostat? Předtím, jak Francouz vyjmenovával, kdo jsou jeho kamarádi, Hanse na okamžik zamrzelo, že… Že ale co? Němce za kamarády ten Francouz určitě mít nemohl. Do toho se skoro plačtivě ozval Jochen: „Co teda s ním uděláme, Hansi?“ Hans dostal na Jochena vztek: „Co, co… Musíme ho nějak dostat do Fichtenwaldu. K nám ho vzít nemůžem. Spočítej si, kolik je u nás nacistů a jak pořád koukaj…“ Hned se mu vybavilo několik tváří a udělalo se mu z toho zle. Kdepak, tam teda ne! „Ale jak?“ zeptal se zoufale Jochen. A Francouz řekl: „Já hlad. Moc rána krev pryč… nic včera žádná jídlo.“ Hans horlivě kýval, že rozumí, a doloval z kapsy kus chleba – to odkoukal od táty, který si každé ráno kromě svačiny brával skrojek chleba na uždibování. Letec chleba spíš spolkl, než snědl. Jako pes. A v té chvíli se Hans rozhodl: „Počkáš tu s ním, Jochene. Já sjedu domů a řeknu o tom tátovi. Když nebude doma, zapřáhnu do saní Fuchsu sám. Až se setmí, převezeme ho do Fichtenwaldu.“ „Co ale řeknu našim?“ skoro kňoural Jochen. „Potom jim to vysvětlíš.“ Hans se postavil a snažil se letci rukama i slovy naznačit, co chtějí udělat. A že přinese jídlo a obvazy. Francouz horlivě kýval a děkoval. Hans už nečekal na další Jochenovy námitky, rychle si nasadil lyže a pustil se zpátky mlázím.

....................