Ukázka:

2.

Sandersova cesta začala onoho desátého dubna na londýnském nádraží Waterloo. Poté co odjel zvláštní vlak odvážející do Southamptonu cestující druhé a třetí třídy na Titaniku, byla přistavena další souprava, mající dopravit do přístavního města pasažéry první třídy. Na nástupišti postávala spousta lidí. Mezi nimi vynikal vysokou postavou štíhlý muž s knírem a s hlavou lehce nachýlenou na stranu. Na hlavě klobouk a v ruce vycházkovou hůl. U jeho nohou seděl erdelteriér Kitty. Tenkrát to Sanders ještě nevěděl, ale oním mužem nebyl nikdo jiný než John Jacob Astor, příslušník milionářské dynastie pocházející z Německa. Jeho praděd, rovněž John Jacob Astor, stojící v čele mocné Americké kožešinové společnosti, zasáhl o sto let dříve do dobývání amerického Západu tím, že vyslal dvě výpravy na oregonské pobřeží, ale jeho podnik ztroskotal a pevnost, kterou tam jeho lidé postavili, o tři roky později připadla britské konkurenci. Jeho potomek postávající to ráno na nástupišti nádraží Waterloo však podnikal cestu mnohem méně dobrodružnou. Vlastně to byla cesta poněkud skandální, protože krátce předtím se milionář rozvedl a oženil se s osmnáctiletou dívkou, mladší než jeho vlastní syn. Celá záležitost samozřejmě rozbouřila hladinu jeho společenských kruhů, a tak se s chotí načas uchýlil na Starý kontinent, dokud se rozruch neutiší.

To vše se však Sanders dozvěděl teprve na palubě lodi. O něco dále stál lehce nahrbený člověk v brýlích, doprovázený ženou, zřejmě svou manželkou. Tím nenápadným mužem byl americký novinář a v posledních letech úspěšný spisovatel Jacques Futrelle, proslulý svými detektivními příběhy o profesoru Augustu S. F. X. Van Dusse novi, zvaném Myslící stroj. Shodou okolností právě ti dva, John Jacob Astor a Jacques Futrelle, spolu měli prožít poslední okamžiky na palubě tonoucího Titaniku. Tu a tam kolem sebe Sanders zaslechl americkou angličtinu, což mu připomnělo jednu nepříjemnou okolnost jeho poslání: na odhalení pachatele nebude stačit britský Scotland Yard, natožpak Královský irský policejní sbor – bude třeba požádat o pomoc také americkou policii. Bylo totiž docela dobře možné, že zločinu se dopustil americký Ir, jeden z těch, které bída v rodné zemi vyhnala za oceán.

Sanders vyndal z kapsy hodinky, aby čas na nich porovnal s časem na velkých nádražních hodinách, ale sotva je vzal do ruky, zarazil se: jeho laciné hodinky ani v nejmenším neladily se zevnějškem cestujícího první třídy, o který se postaral Yard. Rychle zastrčil hodinky zpátky do kapsy a bezděky se rozhlédl. Strnul. Nedaleko něho zády obrácena k němu postávala mladá žena, která mu postavou, účesem i pláštěm připomněla Heather. Věděl arci, že to není jeho snoubenka, ale ten nečekaný pohled ho zasáhl jako blesk a on si znovu uvědomil, jak velmi má Heather rád… Ve vlaku do Southamptonu, sestávajícím jen z vozů první třídy, seděli v kupé čtyři – manželé středního věku, tichý pán kolem čtyřicítky a Sanders. Žena si ani ve vlaku nesundala rozměrný, bohatě zdobený klobouk a její muž nasadil sebevědomý výraz hodný ministerského předsedy. Tichý pán u okna si četl knihu tištěnou cizím písmem, snad řeckým či ruským, a oba manželé většinou mlčeli.

Sanders zalitoval, že si s sebou také nevzal nějakou četbu, ale před odjezdem z Londýna nepomyslel na to, že přijdou chvíle, kdy bude odsouzen k nečinnosti. Oč snáz však probíhala cesta z Londýna, o to hůř se Sandersovi vedlo v Southamptonu. V přístavu se to hemžilo lidmi, a to nejen cestujícími, ale také jejich příbuznými a přáteli, kteří se s nimi přišli rozloučit. Do davu zajížděly automobily, vrchovatě naložené zavazadly, a přístavní jeřáby zvedaly na palubu lodi objemnější náklad, rozměrné bedny, a dokonce i automobily. V jednu chvíli nad hlavami přítomných stoupala s mírným houpáním klec, v níž zaujímal místo šimpanz. Zvíře se přidržovalo mříží a na ty dole cenilo zuby.

Titanic sám se tyčil vysoko nad přístav a svými rozměry vzdáleně připomínal mohutnou katedrálu či pevnost. Bože, vždyť je to hotové menší město, pomyslel si Sanders. Předem si sice promyslel, jak bude na lodi postupovat, ale pohled na obří plavidlo a na množství lidí, kteří se na ně chystali nastoupit nebo kteří už se nalodili, mu na chvíli vzal dech. Jak se tak díval na Titanic, nechtěně vrazil do jakéhosi muže. Zdvořile se omluvil a neznámý nasadil povýšený výraz; teprve pak si Sanders všiml, že jeho protějšek třímá klec s papouškem. Málem se zastyděl; zjevně tady vysekl kompliment sluhovi. Tu se však ozval žalostný výkřik a Sanders uviděl, že jen pár kroků od něho upadl na zem malý hošík, a hrozilo, že lidská vlna se přes něj přelije. Rázně, jak to měl ve zvyku, si k němu Sanders proklestil cestu, hošíka zvedl a podal ho do náručí poděšené matky. Sluha s papouškem se mezitím ztratil v davu.

Když se konečně Sanders s pomocí palubního personálu dostal na loď a posléze i do své kabiny, nemohl se zdržet obdivu. Kabina byla zařízena jako přepychový pokoj. Pravda, velká postel v rohu působila poněkud neobvykle, ale jinak tu stál pěkný stůl, čalouněné židle či spíše křesílka, pohovka, na stěně viselo velké zrcadlo a stěny zdobilo vkusné čalounění. Silné elektrické světlo večer tu bylo samozřejmostí. Tak rád by Sanders obýval s Heather podobně vybavený byt, ale bylo nabíledni, že ani když se mu podaří vraha z Long Meadows najít, bude povýšen a dostane vyšší plat, nebude si takové bydlení moct dovolit. Plavba na Titaniku byla nepochybně vrcholem přepychu v jeho životě.

.................