Román Ohnivé křídlo je příběh snu o létání. Malý Kaarle, který vyrůstá v rodině finských imigrantů v Americe, chce být jako jeho „jmenovec“ Charles Lindbergh a létat v oblacích. Ve 30. letech za velké hospodářská krize se rodina přestěhuje do sovětské Karélie, „ráje dělníků“ A Kaarle, teď už pro změnu Gennadij, opravdu létá. Ale jen do té doby, než nešťastnou souhrou náhod skončí v gulagu. Po vypuknutí druhé světové války je však znovu užitečný – piloti hrají v sovětském boji proti Německu zásadní roli a z Gennadije je rázem hrdina.
Ovšem zase ne na dlouho. Stalin selhání neodpouští, a tak se sestřelený „dezertér“ znovu ocitá v gulagu.

Ukázka:

1

Odjakživa jsem měl rád ptáky. Moje první vzpomínka je na nebe klenoucí se nad dvorkem a na bušení, křik a lomoz neviditelných pracovníků. Nebeskou modř tu a tam zakryl tátův upocený usměvavý obličej. Zelené oči se zaleskly, na tvář mi spadla kapka potu, pak obličej zmizel a znovu se objevilo nebe. Blankyt křižovaly křičící vlaštovky. Tehdy jsem ještě neznal jména ptáků, nevěděl jsem ani, že to vůbec jsou ptáci. Bylo to jen cosi, co letělo vysoko nade vším. Byl bych se na ně mohl dívat donekonečna. Chtěl jsem vidět totéž co oni, odpoutat se a zamířit vzhůru. Připomínal jsem larvu v kukle, ačkoli jsem tehdy nevěděl, co je to larva. Nikdo mi nevěřil, že si pamatuju dobu, kdy se stavěla střecha společenského domu, přestože náš dvorek se od něj nacházel, jen co by kamenem dohodil, a já celé dny proležel v lýkovém košíku ve stínu jasanolistého javoru. Když jsem to ale tvrdil, babička mě štípla do ucha. „Lež je hřích. Nemluvně si nemůže nic pamatovat, rozum se začne rozvíjet až po tom, co se dítě naučí chodit.“ Dědeček si nad babiččinými slovy odfrkl. „Žádný hřích neexistuje, protože neexistuje ani Bůh. Všechny tyhle bláboly si vymysleli kapitalisti. Jen hezky pracuj, odměny se dočkáš v hrobě. Krásná pohádka, ale uvěřil by jí snad jenom blázen. Lhát se nemá, člověk má mluvit pravdu.“ Babička se s dědečkem nechtěla hádat. Ale když jsem se snažil vyklouznout a jít si po svém, štípla mě ještě jednou, krátce, ale silně. Možná i Bůh udeří takhle, potají a krátce, ale silně, ať už v něj člověk věří, nebo ne.

Máma mě vydržela poslouchat klidně celý den. Rudými rty svírala řadu špendlíků a ty při každém jejím úsměvu zvedly hlavičku. Ruce pracovaly, jehla proplouvala látkou, nit se napínala a kousky plátna se měnily v něco většího, v kalhoty, kabát nebo sukni. Hnědé oči se střídavě leskly a matněly, jehla uháněla a v levé tváři se mámě občas vyhloubil dolíček, když jsem vyprávěl, kolik ptáků jsem spatřil, jak dým ohniště odnášel popel k nebi a jak by mi mohla někdy ušít velká pestrobarevná křídla. I maminka měla dvě jména, Ellen bylo krásnější než Aili. Ellen šila a smála se, hodně mluvila, živě, pokud teda neměla zrovna pusu plnou špendlíků. Aili byla zachmuřenější, dědečkův jazyk tak nějak hrubější, jako tlustý hřebík vedle čile se míhající jehly. V tom jazyce každé slovo přibilo věc pevně na místo, proto se slovy neplýtvalo.

Ze všeho nejraději jsem měl tátovu dílnu. Muži tam přijížděli v zaprášených autech, se svěšenou hlavou, s čepicí v ruce a pobledlou tváří. Čpěli potem, tabákem a beznadějí. Beznaděj byla zákeřná jako zkyslé mléko – na pohled se zdá dobré, jenže je zkažené, ale to zjistíte teprve ve chvíli, kdy už ho plivete zkroucenými ústy. „Krize na krku, a teď se k čertu rozsypalo i tohle.“ „Koukneme se na to. Co člověk postavil, svede i opravit. „Je kaput, přivařil se cylindr.“ „To půjde spravit.“ „Jen těžko, ale zkus to, když mi nevěříš.“ Táta měl v dílně naviják, kterým mohl vyzvednout motor z auta. Na stěně viselo úhledně vyrovnané nářadí, táta ho pokaždé hned uklidil na místo. Všechno vždy udržoval v naprostém pořádku, takže kdyby ho v noci zastihla smrt, nikdo by po něm nemusel uklízet. Desku masivního stolu zamazanou olejem brázdily rýhy a vrypy. Pod stolem byly kanystry na olej a benzín a plechový kbelík s kupkou bílého pucvolu. U stěny stála vysoká dřevěná stolička. Tu táta vyrobil pro mě, abych se mohl dívat, jak se opravují motory. Když moje sestřička Kati povyrostla, chodila občas do dílny se mnou. Věděl jsem, že v dílně je čtyřiašedesát různých nástrojů, že auto má obvykle osm válců, osm svíček, osm pístů, šestnáct ventilů. Osmička je u aut magické číslo – pokud není závada v karburátoru, skrývá se někde v osmičkové říši. Neznal jsem krásnější zvuk než pravidelné předení motoru zavěšeného na popruzích, který táta na zkoušku nahodil. Kovové srdce ladných tvarů se houpavě třáslo, vyfukovalo z útrob černý dým, burácelo v sevření cinkajících řetězů a dávalo na odiv sílu. To se pak tatínek usmál, mrkl na mě a zvedl palec. Stroj má nezměrnou moc, a kdo vládne strojům, vládne celému světu. „Johan je ďábel,“ říkávali muži, když si v opravně vyzvedávali auto. „Tak kdo měl pravdu?“ „Ty.“ Z obličejů zmizely chmury, hubeným tvářím se vrátila barva a těla se napřímila. Zákazníci odhrnuli vlasy z očí a nasadili si čepici. Lokty sak se jim ošoupáním leskly, okraje rukávů měli roztřepené. Auta měli sice stará, ale byla jejich vlastní, vydělali si na ně. Pochopil jsem, že když člověk po něčem opravdu touží a nakonec to dostane, může být chvíli šťastný, alespoň potají.

................

překlad Michal Švec