Ukázka: (str. 171 - 179)

Prodereme se skrz skrumáž pijáků u výčepu. Není to tak hrozné. Profesionální striptérka, která tu jednou měsíčně roznáší „nahoře i dole bez“, zná svoje řemeslo. Postříká sebe i  své okolí takovou porcí voňavky, že všechny samčí pachy přebije touhle chemickou kartou. Dnes vítězí konvalinka. Pohledná blondýnka se nahá proplétá mezi pojednou rozpačitými, zkrotlými chlapy a v obou rukou má půllitry s pivem. Na sobě jen černý krajkový podvazkový pás. Za lemem síťových punčoch má zastrčený bloček čistých účtenek a propisku. Vidím, že na holé, ze solária vysluněné zadnici má husí kůži. „Pěkný montérky,“ odtuší s úsměvem Kryštof. „Vlastně jo. Ona jediná a ještě výčepák jsou v práci. My ostatní jsme tady za zábavou,“ povídám a hledám volné místo v lokále.

„Úplně za zábavou tady nejsme,“ pronese neutrálně se tvářící Adam a my ostatní mu musíme dát za pravdu. Nebýt potřeby rychlé reakce na vzniklou situaci, sešli bysme se o víkendu v pavilonu goril, na plánované poradě. Místo bylo až vzadu, v rohu. Když se proplétáme okolo opuštěné, o zeď opřené basy a hudebních instrumentů, udeří nás do nosu močový pach. Nejdřív si myslím, že je to od nedovřených dveří od hajzů. Ale pak mi dojde, že právě vedle pisoárů sedává parta vášnivých mariášníků, soukromě jim říkám stolní společnost pochcaných dědků… Opravdu, jeden ze starců, velký břichatý sedmdesátník, si právě přendal karty a  volnou rukou, předtím si ještě rychle prsty přičísnul obarvenou, tvrdě hnědou přehazovačku — rychle štípnul do zadnice okolo probíhající servírku. Ta na něj něco štěkla, ceníc drobné zoubky, měla však plné ruce půllitrů s pivem. Dědek si pod stolem maně prohnětl faldy v rozkroku vyšisovaných ajznboňáckých kalhot, na chvíli znehybněl s věšteckým výrazem ve tváři, načež hlasitě „pustil ducha“. Servírka vracející se s prázdnými skly ukazuje dědkovi, že mu dá příště jednu do zubů. Smutný smích ji dělá starší.

Hledím na rudnoucí otisk starcových prstů na pevně staženém mladém zadečku. Adam lakonicky zhodnotil situaci: „Konvalinka prohrála.“ Sedáme si okolo malého stolku a mlčky si připijeme. Vsrknu pivní pěnu z  horního rtu a  kývnu na Adama: „Tak jak? Co se stalo, že jsi vyvolal tuhle schůzku? Informace od Drápa jsem vám předal hned. Je něco novýho?“ Adam smutně kývne hlavou: „Dost se toho stalo. Gorilí samec Honza má divný poruchy v chování. Trochu jsme rozhodili sítě ohledně konzultací v té věci. A tak se ozval jeden vzdálený přítel.“ Kryštof se rozhodl převzít štafetu: „Hele, Honza začal mít prostě úzkostný stavy. Má narušený kognitivní funkce. Je to zatím v diskrétní formě, ale stav pomalu progreduje. Už jsem to konzultoval s neurologem a vypadá to, že se mu asi ucpala ta hadička, která odvádí přebytečnej mozkomíšní mok do břišní dutiny. Odebrali jsme vzorky, ono si to naštěstí našlo cestu podél tý hadičky. Laboratorní testy potvrdily vzrůst nitrolebního tlaku na mozkový hemisféry — ukazuje to na fakt, že se mu v mozku začaly znovu množit neurony a jejich synapse, spoje se začaly prořezávat a strukturovat další, nové oblasti mozku. Ještě ho vezmeme do tunelu, mám to dohodnutý ve Vojenský nemocnici. Uvidíme, co nám řekne magnetická rezonance a  další vyšetření. Honza má v mozku upravený, uměle dodaný zárodečný buňky a ty z nějakých nám neznámých důvodů začaly další fázi replikace. Souvisí to zřejmě s  upravenou DNA, s tím pokusem zvětšit u něj intelektuální kapacitu… Pokusíme se najít jeho tehdejšího operatéra. Víme, že to výzkumný pracoviště je ve Švýcarsku.“ Adam dodává změněným, mírně optimistickým hlasem: „Je to asi důsledek, to je moje soukromá hypotéza — že Honza, gorilí samec, má v naší partě natolik intelektuálně stimulující prostředí, že to má vliv na jeho buněčný vývoj. Tady začíná temná, dosud neprobádaná oblast psychosomatiky.“

Hledím zamyšleně do sálu, kde nahá servírka pohazuje mladými ňadry. Ta frekvence a forma záchvěvů jejích ženských tkání hýbe očima všech chlapů v místnosti. Ti, co sedí u piva otočeni zády, spolehlivě mohou číst to představení v obličejích svých spolustolovníků. Mladá žena v černých punčocháčích zmizela v chumlu pijáků u baru a mně se vrací myšlenky do probíhajícího hovoru. Ptám se přátel: „Dá se něco dělat?“ Kryštof se zamyslel a  pojednou vážný tiše sděluje: „Ozval se nám jeden kontakt. Ty informace, co jsi dodal od Drápa, oddělil jsem z nich jen tu část, která se týká potomka jednoho bývalého pracovníka pražské pobočky gestapa. Můj kontakt zjistil zhruba tohle — v současné době ten vnuk, je mu asi padesát let, žije v Basileji a je na pozici předsedy investičního fondu, který spravuje akcie mnoha biotechnologických firem.“

Hluk v lokále na chvíli přerušil náš hovor. Muzikanti právě vzali do rukou své instrumenty. Kapela začala hrát a při prvních tónech kontrabasu se Adam předklonil nad stůl a ujal se slova: „Tady se rýsuje hypotetická možnost — zatím jen pravděpodobné, ale přeci jen nadějné řešení jinak docela nepříznivého vývoje, jak se bude u Honzy vyvíjet ten mozkový růst, který má charakter takřka nádorového bujení.“ Kryštof rázně souhlasí: „Musíme ve Švýcarsku najít to pracoviště a  odborníky, kteří vložili do Honzova mozku ty uměle vytvořené embryonální buňky. A tenhle gestapákův vnuk nám může pomoct. Páky na něj máme.“

Lomoz a  hulákání v  lokále přehlušil sytý baryton: „Už z  rodnýho ranče vidím jen komín a  stáj, hej, už z rodnýho ranče vidím jen komín a stáj, rychlík v barvě pomeranče už mě veze, tak good bye.“ Zvýšeným hlasem povídám přátelům: „Vidím to myšlení jako větvící se tunely.“ Kryštof souhlasí: „Na molekulární úrovni jsou neurální synapse svazky dutých tunelů, mikrotubulů, které jsou sestaveny z dimerů a stabilizovány proteiny tau. A které přenášejí svými stěnami soustavy elektrochemických signálů.“ Žaludeční témbr se opět ujal slova: „Tak jako světla herny mě stejně vždycky rozruší svit brzdařský lucerny, komáři jisker v ovzduší, a pak když oranžovej expres mi houká do uší.“ Využívám pauzy a  rychle vypočítávám na prstech: „Instinkty, základní pudové složky, síla druhu, touha a strach, samotná holá energie života — to je obsah tunelu. Emoce, imprinting, ražba, vlastnosti získané vývojem, osobnost — to jsou stěny toho podzemního systému. A myšlení? To je zvrásnění na těch stěnách, na membráně mezi osobností a  vesmírem v  nás a  okolo nás. Vlny putující v oceánu, narážející na břehy, na biologické struktury v nervovém systému bytostí.“

Břichatý hrtan se nevzdává: „Hello, kam jedeš, tuláku? Nevím… Na New York? Nevím… Nebo na Nashville? Nevím… Mně stačí, když slyším, jak ty pražce drncaj djůdá, djůdá, djůdá, djůdá.“ Adam nám všem objednává další rundu a Kryštof zaujatě sděluje, opatrně a pátravě se mi přitom dívá do očí: „Dost přesně popisuješ mechanismus, schéma poruchy myšlení a cítění, prožívání u dezintegrovaných chronických schizofreniků… Regredovaná rozštěpená osobnost, její jednotlivé trsy jsou neseny proudem obnažených instinktů. Občas, při vhodných podmínkách, když je vstřícné prostředí a okolnosti, v kontextu, který neprodukuje chronickou propastnou úzkost — tehdy se spojí jednotlivé složky kognitivního procesu a  pojednou, po letech znovu celistvá osobnost překvapí své okolí bystrým úsudkem, citem. Projeví se nějakou vysoce etickou reakcí. Dokonce, bohužel pouze na chvíli, se z  jejích doposud pasivních, zapouzdřených emocí vynoří aktivně konající osobnost. Je to ekvivalent nového života, narození. Vita nuova… Ale nevydrží dlouho v  tomhle našem světě. Osobnost schizofreniků je tak giganticky senzitivní, že vypadají jako kus ledu. Kámen, který je ale vytvořen soustavou atomárních vibrací.“

Doplňuju, zaražen přesností popisu chování, které znám od osob mně blízkých. Rozumím každému slovu a nechci vzpomínat na dobu, kdy ta slova popisovala i mě: „Ztratili víru. Důvěru v sebe a svět.“ Kryštof souhlasí. Je šťastný, že jsem schopen takhle formulovat, popisovat okolnosti, na které se těžko hledají slova: „Pouze v dialogu mezi sebou a bytostmi okolo mne, jedině tady se nachází soustava procesů, které se nazývají život. Objektivní redukce, zpětnovazebné mechanismy jsou v  patologické komunikaci se schizofrenogenním prostředím u  psychotiků poškozené. Toxická komunikace neustále stimuluje úzkost a nakonec se celá osobnost bortí a rozpadá do chaosu. Automobil rozebraný na součástky… Nemohli se vytvořit, dozrát, dospět v  osobnost. Důvěra, která se buduje v  dětství, se nestačila zpevnit a  zformovat v  interakcích se vstřícným prostředím. Vztahy a nesmírné emocionální vyhladovění. Nestihly se jim vytvořit smysluplné vazby k okolí. Nenaučili se prožívat spokojenost. Sedíš v tramvaji vedle někoho — a v něm zuří válka. Neschopnost oddělit sebe sama od okolí. Ego roztříštěné poznáním, duševní smrt při pohledu do tunelů života. Duše se v člověku ohlédne, otočí se dozadu a uvidí sebe sama a druhé jako řídké bubliny vnímání.“

Tlustý hlas od muzikantského stolu oproti tomu zaujal tohle stanovisko: „Sedím si na uhláku a  vyhlížím přes okraje, ve svým tuláckým vaku šmátrám po lahvi tokaje, píseň oranžovýho vlaku si zpívám do kraje.“ Adam překvapeně hledí na mě a na Kryštofa. Zahlédnu v jeho očích obavu a soucit. Usměju se na něj, kývnu hlavou směrem k  partě muzikantů: „Svět je plný krásných tajemství. Když si člověk uvědomí komplexitu života. Promítne svou existenci a životy druhých lidí a všech bytostí na pozadí vesmíru. A když si uvědomí ten proudící, okolo něj a skrze něho se deroucí příliv tvarů, konfigurací, pocitů a myšlenek. Ten bezedný tikot energie… Kvantové vynořování částic z prázdnoty těhotné potencialitou. Vlny světla. Sršící gejzíry a oběžné dráhy atomů. Déšť vteřin buněčného života a kontinentální pohyb geologického času, pohoří milionů let pomalu se hýbající na těle této planety. To vše a mnohem víc, co nikdy nezachytí do svých orgánů vnímání, svět okolo něj, to je on sám. Jsme dědicové Promethea, držitelé hořící pochodně života. Jsme synové Chaosu!“ Sladké dřevo duní. Sloní tón. Vzduchem se šíří hluboké vibrace. Basové struny mi rezonují v břišní dutině. Československý tulák chraplavě volá na celou hospodu: „Už z  rodnýho ranče nevidím komín a  stáj, už z rodnýho ranče nevidím komín a stáj, rychlík v barvě pomeranče sviští na New York… Good bye.“

Kryštof zasněně povídá: „Nekonečné množení atomárních pohybů se složí v jeden velký pohyb — a člověk se zašťourá prstem v nose.“ Servírka nám přinesla plné půllitry a usmála se. Dívala se nám všem do očí a my, snažíce se udržet pohled, jsme maně sklouzávali, zrakem jsme putovali k růžovým bradavkám, tak nahým a zranitelným, že je člověk chtěl chránit, přiklopit, schovat do svých dlaní. Na holou, pečlivě oholenou jizvu jsme se báli pohlédnout zpříma, jen koutkem oka se nám vpalovala do mozku ta ženská čárka. To prázdné místo křičelo. Ta němota byla ohlušující. Mladá žena na vysokých podpatcích byla jak milosrdná sestra. Profesionálně pečující o bolestivě vzepjaté mužství, zná a soucítí s námi. Lehce chodí po lokále jako vlaštovka poletující okolo skal porostlých ztopořenými láčkovci. Okolo hnízd, kde křičí hladoví ptáci. Je to kamarádka na pískovišti života.

Lokálem zvonivě zpívá steel kytara. Hudba nám všem uvolnila napjaté šlachy… Adam mrkne na Kryštofa a oba se na mě zašklebí. Hlasem v rytmu dětské říkačky Spadla lžička do kafíčka tiše předzpěvuji: „Biochemie — biologie — kultura — technologie!“ Adam jak archimandrita zastřeným basem polohlasně doplňuje: „Genotyp — fenotyp — sociální učení!“ Kryštof, sám sebe překvapuje neškoleným, ale výrazně drnčícím tenorem, přidává další sloku: „Replikace a polymerace… metabolismus a buněčná membrána… eukaryota a mnohobuněčnost… tvoření neuronů, řeč, věda… křemíkové polovodiče, internet!“ Všichni jak pěvecké trio ukazováky v taktu hrozícími prázdným půllitrům společně jak spiklenci, jako karbonáři se šťastně modlíme: „Geneze planetárního jádra… RNA… DNA… buňky… lidská evoluce… myšlení… kybernetika… biologická a digitální fúze!“ Nahá dívka v  chumlu mužských postav, stehna sešněrovaná černým podvazkovým pásem, jak bohyně rodící se z pěny, Níké Samothrácká přicházející za úsvitu — drží nad hlavami bzučících čmeláků půllitry rozsvíceného piva.

.....................