Ukázka:

Přízrak si v tureckém sedu hoví na vedlejší posteli a sleduje, jak Olivia balí. Nad špičatou bradou se vznáší jedno oko, rysy tváře rozbíjí sluneční světlo.Přízrak se tváří skoro smutně, že Olivia odchází. Vychovatelky jí daly úzký kufr, sotva dost velký na její dvoje šedivé šaty, několik skicáků a matčin deník. Olivia do deníku zastrčila psaní od strýce, jeho pozvání je tak hned vedle matčina varování. Budeš v bezpečí, pokud se nikdy nepřiblížíš. Už se nemůžeme dočkat, až Tě zde uvítáme. Jedna věta od matky, která zešílela, druhá od nepřítomného strýce. Olivia neví, komu z nich věřit, ale ve výsledku na tom nezáleží. Ten dopis je v podstatě povolávací rozkaz. Nejspíš by se cesty do neznáma měla bát, ale srdce jí v hrudi bubnuje v rytmu zvědavosti.

Odjíždí z Merilance. Má kam odejít. Má domov. Domov je volba, napsala její matka, a i když si sama Gallant nezvolila, možná že si ho vybere Olivia. Koneckonců, když si vás někdo vybere, můžete si ho pak vybrat také. A i kdyby Gallant nakonec nebyl domov, minimálně je to dům, ve kterém na ni čeká rodina.

Na štěrku před domem vrní motor černého automobilu. Olivia tyhle vozy vídá, ředitelka je do Merilance volá, kdykoli nastane čas, aby školu opustila další dívka. Dárek na rozloučenou, cesta bez návratu. Dveře jsou otevřené jako ústa, chystají se ji spolknout a Olivii pod kůží štípne strach, i když si v duchu opakuje: kdekoli to bude lepší než tady. Vychovatelky stojí na schodišti jako stráže. Ostatní dívky se s ní rozloučit nepřišly, ale hlavní dveře domu jsou dokořán a Olivia zahlédne ve vstupní hale stříbřitý záblesk Anabellina švihajícího copu. Sbohem, pomyslí si ironicky a vleze do útrob příšery. Motor zavrčí, pneumatiky zaskřípějí po štěrku, vůz projede obloukem a Olivia se zadním oknem dívá, jak zahradní kůlna mizí a Merilance se rozplývá. V jednu chvíli se zmenšuje. A hned nato je pryč, pohlcená okolními budovami a černým uhelným dýmem. Něco se v ní pohne, napůl strach, napůl nadšení. Jako když příliš rychle vybíháte schody a málem uklouznete, ten okamžik, kdy udržíte rovnováhu a podíváte se dolů na to, co se mohlo stát, na možnou tragédii, které jste o vlásek unikli.

Vůz tiše přede, je to jediný zvuk, který je slyšet, zatímco město za okny odplouvá, budovy se snižují, ze tří pater jsou dvě, pak jedno, pak se mezi domy objeví mezery jako ve zkažených zubech. A potom se stane něco úžasného. Dojedou na samý konec, konec budov a kouře a sazí a páry. Poslední domy vystřídá zvlněná krajina, svět změní barvu z šedivé na zelenou. Olivia otevře kufřík a vyjme z deníku strýcův dopis. Má nejdražší neteři, tak to napsal, a Olivia tiskne k srdci příslib těch slov. Znovu si list pročítá, vpíjí do sebe inkoust, pátrá v mezerách mezi slovy i ve slovech samotných po odpovědích, ale žádné nenachází. Něco k ní z papíru zavane, jako by se vozem prohnal průvan. Zvedne si dopis k nosu. Je sice léto, ale papír voní jako podzim, křehký a suchý, jako to stísněné období, kdy příroda chřadne a umírá, kdy se zabedňují okna a pece chrlí do vzduchu kouř a zima číhá za rohem.

Venku vyjde zpoza mraků slunce a Olivia zvedne hlavu. Vidí po obou stranách cesty ubíhající pole, ve vánku se něžně vlní vřes a pšenice a vysoká tráva. Olivia by nejradši vylezla ven, opustila vůz a natáhla se mezi pohupujícími se stébly, rozpřáhla ruce jako dívky v Merilance, když loni nasněžilo, ačkoli zemi pokryl jen několikacentimetrový poprašek a při každém pohybu je do zad píchal štěrk. Ale neudělá to a vůz ji dál unáší krajinou. Olivia neví, jak daleko pojedou. Nikdo jí to neřekl, ani ředitelka předtím, než odjela, ani řidič, který sedí za volantem a poklepává na něj prsty. Zasune dopis do kapsy, jako by to byl talisman, jako by to byl klíč. Pak vezme opět do ruky deník a otevře si ho na klíně. Okno je pootevřené, stránky se ve vánku otáčejí, vzdušné prsty listují načmáranými zápisy přerušovanými tu a tam tmavými skvrnami, inkoustovými kalužemi, které vypadají jako kaňky, dokud se nepodíváte pořádně a nezjistíte, že uvnitř stínů jsou tvary. Nejsou to náhodné fleky, jsou to kresby. Jsou úplně jiné než pečlivé skici v Oliviiných blocích. Jsou divoké, abstraktní, inkoustové květy pohlcující celé stránky, krvácející skrz papír. A i když se rozpínají na stránkách matčina deníku, Olivia má pocit, jako by do něj nepatřily. Jsou to podivuhodné, nádherné kresby, které se proměňují a kroutí a pomalu nabývají tvar. Je tu muž, kterému se u nohou choulí stíny. Je tu květina. Je tu lebka. Jsou tu otevřené dveře vedoucí – kam? Nebo ke komu?

...............

překlad Romana Bičíková