Ukázka:

Kapitola 2

Vrátila se a s úlevou zjistila, že kuchyň je prázdná, ale zrovna když se s pocitem vděčnosti poprvé napila čaje, otevřely se dveře a vešel šlachovitý muž s prošedivělými vlasy, ve kterých ještě zbývalo pár vybledle rezavých pramínků. „Ach, děvče, jsi zpátky. Viděl jsem přijíždět auto po silnici.“ „Duncane, jak se máš?“ Usmála se na něj. Na hradě pracoval víc jak dvacet let a měl už být v dávno důchodu, ale nabídl se, že jí pomůže s čímkoli, co bude s péčí o panství souviset. „Jde to, jde to. Jak bylo v Irsku?“ „Dost dobře,“ pokývala hlavou. „Už si vařením neuříznu ostudu.“ Kdykoli promluvila s Duncanem, její přízvuk zesílil. „Dáš si šálek čaje?“ „Aye. Mám toho spoustu, co ti musím vyprávět,“ potřásl hlavou a zacvakal zuby. „Dobře,“ souhlasila a začala mu chystat šálek.

„Mám tu nabídku od stavbařů na opravu střechy.“ „To je skvělé, díky, Duncane.“ Vděčně se na něj usmála, ohromená jeho pamětí. Mluvili o tom už před šesti týdny a on to za dobu její nepřítomnosti nezapomněl zařídit. Věnoval jí odměřený úsměv. „Nemyslím si, že mi budeš děkovat, až uvidíš odhad. Ta střecha je trochu horší, než jsme si mysleli.“ „O kolik horší?“ zeptala se Izzy a sevřela v rukou šálek, jako by jí jeho teplo mohlo poskytnout útěchu. Duncan chvíli kroutil rty do různých komických tvarů. „Tak ven s tím.“ „Vypadá to na dvacet tisíc. Minimálně.“ Čaj jí v žaludku zavířil a zvedl vlnu nevolnosti. „To je hodně peněz.“ „Nejdřív by to mohli jen trochu vyspravit, ale celá ta část nad východním křídlem potřebuje vyměnit.“ Izzy otupěle přikývla a snažila se, aby se jí neudělalo špatně. „Na druhou stranu, slepice pořád snášejí.“ „Skvělé,“ usmála se slabě. „Takže nebudeme mít hlad!“

Věnoval jí veselý úsměv. „Jsem rád, že jsi zpátky, děvče.“ Jeho tvář na okamžik potemněla. „Je moc dobře, že jsi zpátky. Xanthe mě posledních pár týdnů nutila běhat po domě jako blázen. Rád si odpočinu. Moc rád.“ Izzy se na něj jemně usmála a přemýšlela, co proboha její matka vyváděla. „Raději ji půjdu najít. Ještě jsem ji neviděla.“ „Nezměnila se,“ konstatoval Duncan a sevřel rty do rovné linky. 

Když o několik minut později vyšla na hlavní chodbu, z patra nad ní se ozvalo volání hlasem silným jako lodní siréna. „Izzy, miláčku! Jsi doma!“ Její matka se naklonila přes dřevěné zábradlí a pokynula jí jako Její královská Výsost z královské jachty Britannia připlouvající do doku. „Ano, Xanthe, jsem doma,“ zamumlala si Izzy pro sebe, zatímco její matka vesele hopkala ze schodů, div se nezamotala do vrstev šeříkového šifonu vznášejícího se kolem jejích nohou. Dole pod schody stiskla Izzy ramena a ladící lila peříčko fascinátoru, usazeného jako exotický pták na ohnivě rudých kadeřích, Izzy málem vypíchlo oko. „Miláčku, podívej se na ty tmavé kruhy pod očima. Musíme ti sehnat okurku.“ „Proč byl v kuchyni ten cizí chlap?“ Matka si povýšeně potáhla z  cigarety ve špičce posázené kamínky a nezbedně se ušklíbla. „Hezký, co? Ta ramena. Má v sobě něco z Jamieho Frasera. Myslela jsem si, že bychom si ho mohly nechat.“

Izzy vyprskla smíchy. Její matka byla naprosto šílená, ale nemělo smysl se s ní snažit hádat, už dávno se naučila, že je to kontraproduktivní. „Jsi nenapravitelná. Co tady dělá? Myslí si, že tu zůstane tři měsíce.“ „Ano,“ potvrdila Xanthe a vypadala spokojená sama se sebou. „Paní McPhersonová, ta ženská, co vede poštu, ta s těmi zuby… myslíš, že tady mají zubaře? Mám pocit, že mám trochu uvolněnou plombu…“ Izzy si povzdechla. Její matka uměla skvěle odbočovat od tématu. „Co ta paní McPhersonová?“ „No, to ona ho sem před pár týdny poslala. Věděla – samozřejmě, že to věděla, dělá na poště, tam vědí vždycky všechno, že jo – a řekla mu, že plánujeme otevřít hotel. A on chtěl někde bydlet v naprostém klidu, a protože nemáme žádné další hosty, myslela jsem, že se na to skvěle hodíme.“ „Nemáme žádné další hosty, protože na ně nejsme připraveni.“ Izzy zaskřípala zuby. „Pche, zlatíčko. Máme pokoje. Měla bys vidět, co jsem udělala s přijímacím salonkem, zatímco jsi byla pryč. A on se o sebe docela rád stará sám. Vlastně ho skoro nevídám. Což je škoda, dá se na něj koukat.“

„O to nejde.“ Izzy polkla a desetkrát stiskla ukazováček mezi palcem a prstem druhé ruky. „Slíbil, že ani nebudeme vědět, že je tady.“ Matčin hlas, už tak dost zvučný, zesílil o dalších pár decibelů. „Je to spisovatel. Profesor historie na prázdninách. Vážně, drahoušku, celé dny tráví ve svém pokoji, pak se jde projít a zas tam tráví celé noci. Vlastně hrozná nuda, i když doufám, že je to jeden z těch vysokých, tmavých a zádumčivých typů. Tichá voda a tak. Myslíš, že pod tím klidným zevnějškem bublá nějaká vášeň? I když, s ním vážně nejsou žádné problémy. A teď se pojď podívat, co jsem udělala.“

Než Izzy stačila říct další slovo, matka odplula na svém fialovém obláčku. Izzy ji s rozhořčeným povzdechem následovala přes halu do severní chodby a pak další chodbou s prodřeným tartanovým kobercem, místy přilepeným lesklou šedou lepicí páskou. Samozřejmě bylo nutné ho vyměnit dřív, než někdo o jeden z odřených okrajů zakopne a zlomí si vaz. Další důvod, proč ještě nemohli mít hosty. Bezpečáci a hygiena by si tu podávali dveře. „A ještě jedna věc. Proč na věži vlaje lebka se zkříženými hnáty?“ „Není to legrace? Našla jsem ji v jednom z kufrů na půdě a řekla jsem si, proč ne. Bude sousedům ukazovat, že jsme doma.“ Izzy se usmála. Typická Xanthe.

překlad Petra Královcová