Ukázka:

Tatínku, proč nesmíme za maminkou do světnice?“ tázala se s tváří obrácenou vzhůru Blaženka a úzkostlivě svírala Karlovu ruku. Malá Lada si hrála s barevnými pentlemi a svět kolem sebe nevnímala. „Maminka teď musí být sama, jen s paní Hněvkovskou, která na svět děťátku pomůže,“ pohladil ji otec po vláskách, ale ruka se mu třásla. Přišel na poslední chvíli, ale přece včas, aby porodní bábu, příbuznou svědka na jejich svatbě, k Barboře zavolal. Proč to tak dlouho trvá? Proč jen je uvnitř takové ticho? Jiné ženy prý při porodu křičí, ale jeho Betynka je tichá a trpělivá jako vždycky! „Budeme mít blačíčka a ten si se mnou bude hlát,“ ozvala se ze země Laďka a Erben, který v jejím hlásku pocítil vyčítavý osten, se k ní sklonil. „Jen co se děťátko narodí, budeme si hrát spolu,“ slíbil jemně. „Bude ještě moc maličké, víš, a ze začátku bude muset hodně spinkat a papat, aby vyrostlo a zesílilo, a teprve potom se naučí, jak se s tak šikovnou holčičkou hraje…“

Úzkostlivě se vyhýbal tomu, pojmenovat ještě nenarozené stvoření jménem, a dokonce se neodvážil ani pomyslet, že po dvou dcerkách by mohli mít chlapce. „Šikovnýma holčičkama,“ zdůraznila Blaženka a sedla si k nim na zem. Než stačil odpovědět, v zahradě vedlejšího domu se rozštěkal pes, a jako by tolik očekávaného příchozího probudil, ze světnice se ozval dětský pláč. Ve chvíli byla děvčata na nohou a užuž se hrnula dovnitř! „Já první!“ volala Blaženka. „Já, já!“ snažila se ji odstrčit sestra. Dveře se pootevřely jen na malou škvírku a vyhlédla sousedka, která přišla vypomoci. „Tatínku, pán Bůh vám požehnej, máte kluka!“ Erben se ani nestačil z trávníku zvednout a už zase seděl a celý svět se s ním točil. „Teď ještě dovnitř nesmíte,“ chlácholila natěšená děvčata žena. „Jakmile si maminka trochu odpočine a bába to malé omyje a zavine, pustíme k nim tatínka. A když nebudete zlobit a dělat hluk, jistojistě vám bratříčka na chvilku přinese.“

Syna, mám syna! Bohu chvála, letělo Karlovi hlavou. Jen ať jsou oba zdrávi! Obrovská úleva ho obklopila jako světlo přicházející shůry. Únava posledních dnů byla tatam. A když mu o něco později vložila usmívající se Betynka malého Jarouška do náručí, cítil, jak se mu do těla vlévá nová energie a do duše naděje a síla. A obou jich bylo zapotřebí. Ke vstupu do zlaté brány se mu podařilo otočit zády, ale tu stříbrnou ne a ne najít. V redakci dřel do úmoru, a zároveň se nepřestával snažit získat místo, které by jeho povaze a zájmům odpovídalo lépe. Ze strachu, aby si se stranou konzervativní nezadával, rezignoval na vlastní tvorbu – alespoň novinářskou – a na jinou mu nezbýval čas, ba ani síly. Tak to alespoň vypadalo navenek a leckoho to oklamalo. Spoustu času věnoval úsilí dostat se z područí, vypadnout z koloběhu všední rutiny, z diktátu zákazů a příkazů spojených s vydáváním vládního listu. V listopadu podal žádost o provizorní stolici češtiny při české stavovské reálce v Praze. Marně – úřady ho zjevně měly tam, kde ho mít chtěly. Druhého prosince se v Olomouci císař Ferdinand I. Dobrotivý vzdal trůnu a společně s manželkou Marií Annou zanedlouho a vlastně nadobro odcestoval z Vídně vlakem do Prahy. Na habsburský trůn usedl osmnáctiletý mladík František Josef I. Ferdáček dovládl a český lev na tom nijakou zásluhu neměl. A Erben, který takovou dobu mlčel, nedlouho před vánočními svátky, kdy celá rodina byla konečně pohromadě, předal nakladateli nejnovější ze svých balad – Štědrý den.

..................