Barbora Haplová (1992) je autorkou několika rozhlasových her a seriálů pro děti (Podvodníci, Kapitán Kiking, Josef Rosol a Konrád Sliz). Bláznivý sci-fi seriál Vladana a Prasopes se v Českém rozhlase dočkal hned tří sérií a první série vyšla knižně v nakladatelství Pikola. Studovala Katedru teorie a kritiky na DAMU, nyní je studentkou grafického designu na UMPRUM. To v malém nákladu vydalo její autobiografickou prvotinu, Samozřejmě že to spolu souvisí.

Ukázka:

Otec-duch konečně opustil rodinné sídlo, oddychne si Eda, sbalí zbytek chleba s marmeládou do ruličky a nacpe si ho do pusy. Zaslechne motor auta, zvuk se postupně vzdaluje. Nakonec seskočí ze židle a jde si nazout holínky. Je chladný, pozdně letní den a ven se mu nechce. Má necelé tři hodiny, než se z práce vrátí matka-duch a přinese oběd. Eda jde do koupelny, kde na zemi ještě před chvílí ležely špinavé kalhoty otce-ducha, ale teď už jsou v koši na špinavé prádlo, čouhá z něj jenom jedna nohavice. Vezme svůj zubní kartáček a namočí ho. Kdyby to udělal později, matce by to mohlo připadat nápadné. Trochu u toho pocáká i tubu se zubní pastou, kterou o maličko posune a utře si ruce do ručníku. Pak vyndá z knihovny jedinou velikou knihu, o které ví, že jsou v ní obrázky mamutů, noční oblohy a ufa a lehne si s ní na zašlapaný koberec. Koberec silně páchne kouřem a je na něm znát prorostlá špína, sem tam je propálený, jinde zase prodřený hlubokými rýhami. Při zkoumání koberce si Eda povšimne pod skříní ležící dvoukoruny. Natáhne se pro ni, málem na ni nemůže dosáhnout, jak je to daleko, odře si u toho lopatku, rameno ho pálí, ale konečně minci nahmatá, zasune si ji do kapsy a pokračuje v listování.

Jenže číst dlouhé odstavce se mu nechce a listování se mu brzy omrzí. Všechny ty ostatní nestojí za nic, nenarazil zatím na další obrázkovou, ale knihovna je obrovská, někde tu podobné být musí, uvažuje. Možná v té polici úplně u stropu. Jenže jak je poznat? Není to velká zábava, trčet tady, pomyslí si a zadívá se z okna na pochmurný den. V dálce je vidět pár střech domů přilehlé vesnice. Ale jemu to nevadí, musí si vystačit, přesvědčuje sám sebe a zase se od okna vzdálí. Pak chvíli jen tak leží na posteli a zírá na vlhký strop. Je to jedno, jestli bude sledovat pomalu se hýbající mraky z mýtiny v přilehlém lese, anebo rozpínající se plíseň na stropu svého pokoje, říká si ještě, než se mu skvrny před očima začnou rozpíjet.

Znova se probudí okolo jedenácté a rozhodne se zakončit své dopoledne průzkumem domu, svým momentálně hlavním koníčkem. Otevře jeden šuplík otcova stolu, ve kterém leží papíry. Papíry už jsou zpuchřelé a časem vůbec neubývají. Jen sem tam si odsud Eda jeden ukradne, tak aby to nebylo poznat, a pak s ním zapaluje větvičky v lese nebo z něj složí loďku. Pokaždé, když šuplík otvírá, doufá, že nalezne ještě něco, ale ne. Opět ten starý známý stoh papírů s dírkami po okraji. V druhém šuplíku jsou pera. Většinu kalamářů Eda nedokáže otevřít, protože inkoust je zatvrdlý a několik z nich už dávno vyschlo. Stejně to pokaždé zkusí, zabere za uzávěr, vzdá to a pak si prohlíží různé skleněné lahvičky s papírovými etiketami, než je uloží zpátky na místo. Nakonec je ve stole kategorie nejrůznějších věcí, kterým Eda nerozumí: podivné růžové balíčky malých papírků, zelený mramorový nástroj, který vypadá jako dýka, bílé kostičky v papírové krabičce, spousta černých pásků a několik barevných rozřazovačů. Edu z toho vyruší až prásknutí domovních dveří.

Matka-duch se dnes vrátila dřív. Eda proběhne kolem knihovny v chodbě a posadí se ke kuchyňskému stolu. Ohřeje mu oběd, který přinesla v hliníkových krabičkách. Svíčková. „Máš hlad?“ zeptá se ho. Její nízký drdol tmavých vlasů a i po půl dni v práci úhledně nezmačkaná košile se ke svíčkové hodí i nehodí, uvažuje Eda. Kývne a omáčka se rozlije po talíři. Na jednu stranu je matka-duch stejně bezobsažně milá jako tahle vyblitá barva. Přejede po dně talíře vidličkou, objeví se tři rýhy a ihned se zase zaplaví. Svíčková, slavnostní pokrm, který se servíruje v neděli, je v rendlíku ze školní jídelny jenom další ze škály hnědých omáček. Šlo by je seřadit od nejsvětlejší (koprovka) k nejtmavší (segedín) a udělat tak škálu vyblitosti všedního oběda. Každý den by tak bylo možné obodovat, uvažuje a narazí v tu chvíli na žoužel, který hlasitě polkne. Ona čte noviny, které s ní ladí a hodí se i ke školní svíčkové. A stejně je tak podivně hezká, když ji člověk srovnává s ostatními matkami z vesnice. Přemýšlej, říká si Eda a žvýká dál maso, které je asi hovězí, ale nějaké ohromně velké hovězí, které se vařilo se spoustou dalšího hovězího, a tak na tomhle kousku nikomu nezáleželo. Některé části jsou tvrdé, jiné žouželovité, některé zase rozvařené. Přemýšlej dál, to je to jediné, co se dá tady v tomhle skrytém domě dělat. Nic pořádného ho ale nenapadá. Přemýšlej víc, přece musí existovat způsob, jak z toho uniknout. „Mám ti přidat?“

..................