Ukázky:
ÚVOD

Soukromý deník jednoho z největších římských císařů, osobní dopisy jednoho z nejlepších římských dramatiků a současně jednoho z nejbystřejších technologů moci, přednášky někdejšího otroka a vyhnance, z něhož se stal vlivný pedagog. Dokumenty, které jako zázrakem přežily dvě tisíciletí. Co říkají? Mohou tyto prastaré, málo známé stránky skutečně obsahovat něco, co se vztahuje k modernímu životu? Ukazuje se, že ano: obsahují životní moudrost, s níž se v historii světa může měřit máloco. Společně tyto texty tvoří kánon stoicismu, starověkého filozofického směru, který svého času býval jednou z nejpopulárnějších disciplín západního světa. Cestu k dobrému životu v něm hledali bohatí i zbídačelí, mocní i utlačovaní. V průběhu staletí se však povědomí o tomto způsobu uvažování, který kdysi byl pro mnoho lidí tak důležitý, postupně vytratilo. Odhlédneme-li od té hrstky čtenářů, kteří hledají moudrost s nevšední horlivostí, je stoicismus prakticky neznámý, případně nepochopený. Stěží bychom našli jiné slovo, k němuž je jazykový úzus tak nespravedlivý. Pro průměrného člověka se stoicismus, tento živoucí, přelomový způsob myšlení, který každým svým slovem vybízí k činu, stal synonymem pro absenci emocí. Jelikož mnozí z nás se při pouhé zmínce slova „filozofie“ ošívají či zívají nudou, je stoická filozofie asi to poslední, co by člověk chtěl studovat, natož aby si z toho udělal neodmyslitelnou součást svého každodenního života. Jak smutný osud pro filozofický směr, který i Arthur Schopenhauer, jeden z jeho příležitostných kritiků, popsal jako „nejvyšší bod, jehož může člověk dosáhnout tím, že se zkrátka opírá o svůj rozum“.

Cílem této knihy je vrátit stoicismu místo, které si zaslouží, a udělat z něho nástroj při cestě k sebeovládání, vytrvalosti a moudrosti, tedy něco, co používáme, abychom žili dobře, nikoli neproniknutelný objekt akademických úvah. Mnozí velikáni historie nejenže skutečné podstatě stoicismu rozuměli, nýbrž jej i aktivně vyhledávali. George Washington, Walt Whitman, Fridrich II. Veliký, Eugène Delacroix, Adam Smith, Immanuel Kant, Thomas Jefferson, Matthew Arnold, Ambrose Bierce, Theodore Roosevelt, William Alexander Percy, Ralph Waldo Emerson – ti všichni stoiky četli, studovali, citovali či obdivovali. Staří stoikové nebyli žádní peciválové. Marcus Aurelius vládl Římské říši, Epiktétos se po osvobození z otroctví stal vlivným učitelem a přítelem císaře Hadriána, Seneca byl slavný dramatik a poradce v nejvyšších patrech politiky. Mezi stoiky se řadí i obdivovaný politik Cato mladší, úspěšný obchodník Zénón (tuto profesi mimochodem vykonávali i jiní stoikové), dále někdejší boxer Kleanthés, který pracoval jako nosič vody, aby si mohl dovolit studium, běžec na dlouhé trati Chrýsippos, z jehož spisů se nedochovalo vůbec nic, ale bylo jich přes sedm set, velvyslanec Poseidónios, učitel Musonius Rufus a mnozí další.

V dnešní době (a zejména po vydání knihy Překážka jako cesta) oslovuje stoicismus nové čtenáře s nejrůznějšími životními příběhy: od trenérů klubů amerického fotbalu New England Patriots a Seattle Seahawks přes rappera LL Cool J a sportovní reportérku Michele Tafoya až po řadu profesionálních sportovců, generálních manažerů, správců hedgeových fondů, umělců, ředitelů a veřejně činných osobností. Nacházejí tyto výtečné osobnosti ve stoicismu něco, co ostatním uniká? Ano – a není toho málo. Zatímco v akademické sféře má stoicismus pověst zastaralé, nepříliš zajímavé doktríny, lidé, kteří jsou hybateli současného světa, přišli na to, že tato filozofie poskytuje sílu a energii, bez nichž se ve svých náročných životech neobejdou. Když novinář a veterán americké občanské války Ambrose Bierce doporučil jistému mladému spisovateli studium stoiků, aby si „zasloužil místo u stolu s bohy“, nebo když malíř Eugène Delacroix, autor slavné malby Svoboda vede lid na barikády, nazval stoicismus svým „konejšivým náboženstvím“, hovořili ze zkušenosti. Totéž lze říci o odvážném bojovníkovi za zrušení otroctví Thomasu Wentworthu Higginsonovi, který se postavil do čela prvního plně černošského pluku v americké občanské válce a později vytvořil jeden z nejoceňovanějších překladů Epiktétových textů. Jižanský plantážník a spisovatel William Alexander Percy, který se v roce 1927 po katastrofálních záplavách v Mississippi postavil do čela záchranných prací, měl ve stoicismu důležité vodítko a tvrdil, že člověk se ho může držet, i když je vše ostatní ztraceno.

Oporou je tato filozofie i spisovateli a andělskému investoru Timu Ferrisovi, který jej popsal jako ideální „osobní operační systém“. Přizvukují mu další důležití manažeři jako generální ředitel Condé Nast International Jonathan Newhouse. Zdá se, že stoicismus přijde člověku obzvlášť vhod na bojišti. Když se v roce 1965 kapitán John Stockdale (budoucí nositel americké Medaile cti) nad Vietnamem evakuoval ze svého zasaženého letadla a zavěšen na padáku klesal vstříc více než sedmi letům vězení a mučení, čí jméno měl na rtech? Epiktétovo. Pruský král Fridrich II. Veliký údajně do bitev vyrážel s díly stoiků v jezdecké brašně. Generál americké námořní pěchoty a velitel NATO James Mattis, přezdívaný Vzteklý pes, si zase na operace v Perském zálivu, Afghánistánu a Iráku bral Hovory k sobě od Marka Aurelia. To nejsou žádní akademici, nýbrž ostřílení muži činu a jako takoví dospěli k názoru, že stoicismus coby praktická filozofie dokonale vyhovuje jejich účelům.

Ryan Holiday