Ukázka:

Udržitelnost

Naše představy o vzniku vesmíru jsou mylné. Žádný velký třesk se nekonal a vesmír vznikl vlastně náhodou, když se bez zbytečného rámusu a zcela nečekaně objevil jeden jediný kvark.

A pak se celá dlouhá tisíciletí zase nic nedělo, jen ta malá částice se sama samotinká vznášela v tichu, které ji ze všech stran obklopovalo, až ji konečně napadlo, že se někam pohne. Uvědomila si, že se může vydat kterýmkoliv směrem a že její pohyb v časoprostoru není ničím limitován. Jako střela vyrazila nedočkavě kupředu, a když se ohlédla, spatřila, že na plátně časoprostoru za sebou zanechává úzkou stopu připomínající čáru tužkou, jako by ji jedním tahem načrtnul nějaký nebeský kreslíř.

Částice se tedy rozběhla zpátky a na časoprostorové plachtě to zanechalo další tah.

A tak se ten jediný kvark začal prohánět sem a tam a stopy po jeho pobíhání připomínaly zdánlivě nahodilé tahy umělcovy tužky, jež nakonec vykouzlí na plátně dokonalou kresbu.

Pokud jste přesvědčeni, že naší podstatou je větší celek, jste vedle jak ta jedle. Je to přesně naopak, pohromadě držíme jen díky miniaturním částečkám. Každý atom ve vašem těle je jedním a tímtéž kvarkem existujícím zároveň na mnoha různých místech ve stejném časovém okamžiku. Náš malý kvark neposedně šmejdí a tu štětcem, tu stříkací pistolkou jásavými barvami vymalovává náš čtyřrozměrný svět. Nezalekne se ani titěrné práce na miniaturách a každičký lísteček na stromě i každičký korál pod hladinou oceánu přepečlivě vybarvuje štětečkem. Nezapomíná ani na ptáčky v povětří a svědomitě vykresluje detaily na jejich pírkách včetně nejjemnějšího chmýří. Jindy zase s technickou přesností vykružuje pneumatiky aut a připadá si
důležitě jako inženýr stojící za rýsovacím prknem, a když už mu z té přetechnizované strohosti začíná tuhnout zápěstí, rozmáchle načárá kštice na všech hlavách, co na světě jsou. Vše, co jste kdy viděli, je mistrovským dílem jednoho jediného kvarku řítícího se po časoprostorové superdálnici, kterou si sám vymyslel a namaloval.

Díky našemu kvarku se začala se psát historie světa se všemi hrdinskými eposy o bitvách udatných rytířů a nikdy nekončícími ságami o lásce, pomstě a zradě. Kvark nadšeně spřádal příběhy a zápletek přibývalo. Svůj spisovatelský um neustále zdokonaloval, až se stal bravurním vypravěčem. Vyprávění nabývala těch nejbarvitějších odstínů, charaktery hlavních hrdinů byly detailně propracovány včetně podrobného vykreslení jejich psychologického profilu, a dokonce i antihrdinové na sebe strhávali pozornost svým silným příběhem. O inspiraci neměl kvark nouzi, mohl jí čerpat nepřeberné množství ze svého vlastního života a poté ji důmyslně zakomponovat do charakteristiky svých postav. I vznikl tak znuděný puberťák s hlavou zabořenou do polštáře, čerstvě rozvedený člověk hledící zasmušile z okna kavárny, opuštěný důchodce bezduše sledující reklamy, ti všichni v sobě nesli připomínku kvarkovy osamělé minulosti odehrávající se v prázdné hluchotě vesmíru.

Ale kvark se nezabýval pouze tématem osamělosti. Brzy jeho pozornost začaly přitahovat milostné pletky a naturalisticky pojaté sexuální scény. Z podhoubí složitě propletené sítě milostných příběhů se rodily nové generace literárních postav a dějiště na rozlehlé pláni časoprostorového plátna bylo zalidňováno stále větším množstvím postav. Kvark se každému příběhu poctivě věnoval a s nasazením bděl nad tím, aby po všech peripetiích zdárně dospěl až ke svému logickému vyústění.

Pak, jednoho odpoledne, stalo se to v den, který naši fyzikové začali nazývat Dnem úpadku, kvark prozřel. Uvědomil si, že je na pokraji svých sil a všechnu energii již vyčerpal. Příběhy se odvíjely ve stále složitějších, důmyslnějších a nazdobenějších kulisách, zápletky získávaly barokní až rokokovou přebujelost a všechna ta vyprávění natolik překypovala vším možným, že se již žádné z nich nemohlo vtěsnat do jednoduše pojatých předběžných skic, byť by tahy tužkou byly sebepreciznější.

Toho dne poprvé svět začal směřovat k nedokonalosti. Kvark se sklíčeně smířil s tím, že představení může udržet v chodu jen v případě, že zavede drakonická opatření za účelem dosažení maximálních energetických úspor. Usmyslel si, že nebude zbytečně plýtvat silami a bude kreslit jen to, co může uzřít někdo jiný. Podle tohoto úsporného programu se rozlehlé prérie, louky a hory kreslily jen tehdy, když se na ně někdo díval. Pod mořskou hladinou se nekreslilo nic v místech, kudy neproplouvaly žádné ponorky, a neprostupné džungle, kam noha průzkumníkova nikdy nevkročila, zešedly a přestaly hýřit barvami.

Tato úsporná opatření byla zavedena dávno před vaším narozením. Situace se však nelepší a bude se zhoršovat i nadále. Ačkoliv veškeré procesy energetického managementu jedou na plné obrátky, kvark zůstává stále předimenzovaný. Vzhledem k explozivnímu nárůstu lidské populace, jež jde ruku v ruce se stále bobtnajícím objemem nejnutnějších záznamů v kronice lidstva, hrozí našemu kvarku naprosté vyčerpání.

Chtě nechtě, kvark brzy bude musit sám sobě přiznat, že takhle to dál nejde a že se blíží soumrak jeho uměleckého tvoření. Renomovaní fyzikové doporučují, abychom se emocionálně připravili na konec světa tak, jak ho známe. Stromům budou padat listy, lidem zase vlasy, zvířata přijdou o svá elegantní, pestrobarevná těla. Jak bude úpadek pokračovat, jednoho dne zahnete za roh a zjistíte, že známé budovy, které jste tam dosud vídali každý den, už tam nejsou. Jednou se možná podíváte skrz chybějící stěny své ložnice a ke svému úžasu v kuchyni zahlédnete svého nedokresleného milého či svou nedomalovanou milou, kteří zřejmě již nikdy
nebudou dokončeni.

To všechno se dá vyčíst z celkem věrohodných prognóz budoucího vývoje, ale naštěstí pro nás se fyzikové poněkud přepočítali. V jejich složitých rovnicích chybí skutečnost, že kvark nás miluje až příliš na to, aby tohle dopustil. Na jeho výtvoru mu sakra záleží a ví, že by nám zlomilo srdce, kdybychom přišli o všechno to pozlátko.

Proto má trochu jiný plán. Konec světa nastane ve spánku. Všichni kvarkovi tvorové se stočí do klubíčka a zůstanou tam, kde právě budou. Manažeři v oblecích jedoucí časně zrána do korporátních kanceláří se ponoří do sladké dřímoty za volanty svých luxusních vozů. Automobily na dálnicích, vlaky na kolejích i metro budou zpomalovat, až se pozvolna zastaví. Zaměstnanci, kteří už dorazili do kanceláří, se ospale uvelebí se svou ranní kávou na podlahách všech pater ve vysokých administrativních budovách. Ikonická náměstí světových metropolí se ponoří do ticha. Zemědělci na polích budou podřimovat uprostřed svých lánů a jako sněhové vločky se na ně bude jemně snášet hmyz usínající za letu. Koně zvolní svůj krok a plavně přejdou do dřímoty vestoje. Ve větvoví stromů si ustelou pumy, jaguáři i černí panteři a pokládají si se slastným zívnutím hlavu na přední tlapy. Takto se svět uzavře, a opět to nebude s žádným velkým třeskem, ale s ospalým mžouráním padajících víček, jež budou zvolna klesat jako opona po skončení hry.

Tímto způsobem budou milované kvarkovy výtvory ušetřeny toho, co se bude dít dál. Následovat totiž bude zánik světa a pozvolný rozpad planety. Jak kvark sám zívá, zpomaluje a oči se mu klíží, tahů jeho tužky ubývá, až nakonec svět připomíná křížem krážem šrafovaný dřevoryt. Spící tvorové vytvářejí průhlednou síť, kterou je možné podívat se skrznaskrz až na druhou stranu. Jak črty tužkou řídnou, prořídne i kdysi hustá síť asfaltových dálnic a stává se pouhou mřížkou tu a tam úsporně roztroušených černých tahů, za nimiž už prosvítá druhá strana planety, vzdálená na jeden zemský průměr. Plátno světa, donedávna zcela zaplněné bohatými tvary a barvami, se mění v pouhou skicu tenkých obrysů. Tahy, které v mřížce ještě zbývají, jeden po druhém nezadržitelně mizí a vesmír vystupuje v celé své prázdnotě.

Nakonec se zedřený kvark zcela zastaví a jako nehybná socha jen strnule pluje odnikud nikam nekonečnou prázdnotou.

Zatím si dává načas a nabírá dech. Bude čekat několik tisíc tisíciletí, než se mu vrátí síla, energie, výdrž a optimismus, aby to zkusil znovu. Žádný posmrtný život tedy neexistuje, místo něj je jen jedna dlouhá přestávka, během níž se my všichni choulíme v paměti naší milé elementární částice a čekáme na pokyn, abychom jako dřímající semínko mohli radostně vzklíčit k novému životu.