Předmluva

DESCENSUS AD INFEROS

Cosi neviditelného nás chrání před čímsi nesrozumitelným. Tím neviditelným je kultura, její intrapsychické nebo vnitřní projevy. Tím nesrozumitelným je chaos, z nějž se kultura zrodila. Pokud dojde k narušení budovy kultury, bezděky se vrátí chaos. Uděláme cokoli – cokoli –, abychom se ochránili před takovým návratem.

„Samotná skutečnost, že se obecný problém zmocnil celé osobnosti a pohltil ji, je zárukou, že jej mluvčí skutečně zakusil, a možná ze svých útrap něco získal. Poté pro nás bude refl ektovat problém ve svém osobním životě, a tak nám ukáže pravdu.“

Vyrostl jsem takříkajíc pod ochrannými křídly křesťanské církve. To neznamená, že by snad moje rodina byla vysloveně nábožensky založená. V dětství jsem chodíval na konzervativní protestantské bohoslužby se svou matkou, ta však nebyla dogmatická nebo autoritativní věřící a doma jsme nikdy nediskutovali o náboženských záležitostech. Otec byl podle všeho v zásadě agnostik, přinejmenším v tradičním smyslu. Odmítal do kostela dokonce i vkročit jindy než u příležitosti svateb nebo pohřbů. Historické pozůstatky křesťanské morálky nicméně prostupovaly naší rodinou a neobyčejně hluboce podmiňovaly naše očekávání i vzájemné reakce.

V dobách mého dětství a dospívání většina lidí koneckonců dosud chodila do kostela; a navíc byla všechna pravidla i očekávání, utvářející středostavovskou společnost, v podstatě židokřesťanská. Dokonce i stále početnější lidé, kteří nedokázali tolerovat formální obřady a věroučná přesvědčení, implicitně přijímali pravidla, tvořící křesťanskou hru – dosud podle nich hráli. Když mi bylo zhruba dvanáct, matka mě zapsala na přípravu na konfirmaci; ta měla sloužit jako úvod do dospělého členství v církvi. Nechodil jsem tam rád. Nelíbil se mi postoj mých otevřeně zbožných spolužáků (bylo jich jen několik) a netoužil jsem mít jako oni neuspokojivé společenské postavení. Nelíbila se mi školská atmosféra přípravy na konfirmaci. Hlavně jsem ale nedokázal uvěřit vyučované látce. Jednou jsem se zeptal duchovního, jak se mu daří smířit příběh z knihy Genesis s teoriemi stvoření moderní vědy. Takové smíření neprovedl; navíc se zdálo, jako by jej v hloubi duše více přesvědčovalo evoluční hledisko. Beztak jsem hledal výmluvu, abych na přípravu mohl přestat chodit, a tohle byla poslední kapka. Náboženství bylo pro pověrčivé slabochy a hlupáky.

Přestal jsem chodit do kostela a připojil se k modernímu světu. Třebaže jsem vyrostl v „křesťanském“ prostředí – a přinejmenším částečně díky tomu jsem prožil zdařilé a šťastné dětství –, byl jsem víc než ochotný odvrhnout strukturu, která mě podporovala. V církvi ani doma mým snahám o vzpouru vlastně nikdo nekladl odpor – částečně i proto, že lidé, kteří byli hluboce zbožní (nebo takoví být chtěli), neměli k dispozici žádné intelektuálně přijatelné protiargumenty. Mnohá základní dogmata křesťanské víry byla koneckonců nepochopitelná, pokud ne vyloženě absurdní. Nemohlo dojít k žádnému zrození z panny; podobně tomu bylo i s představou, že někdo vstal z mrtvých. Vyvolala snad má vzpoura rodinnou nebo společenskou krizi? Nikoli. Moje jednání bylo v jistém smyslu tak předvídatelné, že nikoho nevyvedlo z míry, možná s výjimkou mé matky (ale i ona brzy rezignovala a přijala nevyhnutelné). Ostatní členové církve – mé „společenství“ – už velmi dobře přivykli stále častějšímu odpadlictví, a tak si toho ani nevšimli. Vyvedla moje vzpoura z míry mě osobně? Pokud ano, všiml jsem si toho až po mnoha letech. Někdy v době, kdy jsem přestal chodit do kostela, se u mě rozvinul nezralý zájem o rozmanité a dalekosáhlé politické a společenské otázky. Proč jsou někteří lidé a obyvatelé některých zemí bohatí, šťastní a úspěšní, zatímco ostatní jsou odsouzeni k bídě? Proč si mocnosti NATO a Sovětského svazu ustavičně jdou vzájemně po krku? Jak vůbec mohli lidé jednat tak, jako jednali nacisté během 2. světové války? V pozadí těchto konkrétních úvah byla obsáhlejší, ale v té době nesprávně dosud nevyjádřená otázka: jak se stalo, že zlo – zvláště zlo podporované skupinami – začalo hrát ve světě takovou roli? 

Opustil jsem tradice, které mi byly oporou, a zhruba ve stejné době skončilo i moje dětství. To znamenalo, že jsem neměl po ruce žádnou širší společensky vytvářenou „filosofii“, která by mi s počínajícím uvědomováním existenciálních problémů, provázejících dospělost, pomohla dospět k porozumění. Trvalo celé roky, než se plně projevily konečné důsledky tohoto nedostatku. Mezitím však můj nezralý zájem o otázky morální spravedlnosti nalezl okamžité řešení. Začal jsem pracovat jako dobrovolník pro umírněně socialistickou politickou stranu a přijal stranickou linii. Měl jsem dojem, že u kořene všeho zla je ekonomická nespravedlnost. Takovou nespravedlnost lze napravit přestavbou společenského uspořádání. Uskutečňováním svých ideologických přesvědčení jsem mohl sehrát roli v obdivuhodné revoluci. Pochybnosti zmizely; moje úloha byla jasná. Zpětně mě udivuje, jak stereotypní ve skutečnosti byly moje akce – či spíše reakce. Nedokázal jsem racionálně přijmout předpoklady náboženství – nikoli tak, jak jsem jim rozuměl.

Následně jsem se obrátil ke snům o politické utopii a osobní moci. Do stejné ideologické pasti se v posledních staletích nechaly chytit miliony jiných. V sedmnácti jsem odešel z města, kde jsem vyrostl. Přestěhoval jsem se poblíž a začal chodit na malou univerzitu, která nabízela první dva roky vysokoškolského vzdělání. Zapojil jsem se zde do univerzitní politiky – která byla tehdy více méně levicová – a byl jsem zvolen do správní rady univerzity. V té zasedali politicky a ideologicky konzervativní lidé: právníci, lékaři a podnikatelé. Všichni byli dobře (anebo přinejmenším prakticky) vzdělaní, pragmatičtí, sebevědomí a upřímní; všichni dosáhli něčeho hodnotného a obtížného. Nemohl jsem si pomoci, musel jsem je obdivovat, třebaže jsem nesdílel jejich politický postoj. Skutečnost, že jsem k nim cítil obdiv, mě zneklidňovala. Zúčastnil jsem se coby studentský politik a aktivní stranický pracovník několika sjezdů levicové strany. Doufal jsem, že napodobím socialistické vůdce. V Kanadě má levice dlouhou a úctyhodnou historii a přitahovala řadu skutečně schopných a starostlivých lidí. Nebyl jsem však s to v sobě vzbudit příliš velkou úctu k řadovým stranickým aktivistům, s nimiž jsem se na těchto shromážděních setkával. Zdálo se, že žijí, jen aby si stěžovali: často neměli žádnou kariéru; ani rodinu; ani ukončené vzdělání – nic než ideologii. Byli nervózní, podráždění, a v každém smyslu toho slova malí. Tak jsem stanul tváří v tvář zrcadlovému obrazu problému, s nímž jsem se setkával ve správní radě univerzity: nedokázal jsem obdivovat mnoho jednotlivců, kteří věřili stejným věcem jako já. Tato další komplikace podpořila můj existenciální zmatek.

Můj spolubydlící na koleji, pronikavě uvažující cynik, se k mým ideologickým přesvědčením vyjadřoval skepticky. Řekl mi, že celý svět nelze beze zbytku postihnout omezenou socialistickou filosofií. K tomuto závěru jsem více méně dospěl sám, ale výslovně jsem to nepřipouštěl. Brzy poté jsem nicméně četl knihu George Orwella Cesta k Wigan Pier. Tahle kniha mě nakonec rozložila – nejen mou socialistickou ideologii, ale mou víru v ideologické postoje vůbec. Ve slavné závěrečné eseji této knihy (napsané pro British Left Book Club – a k značnému zděšení jeho členů) Orwell popisuje velkou vadu socialismu a důvod, proč se mu často nedaří získat a udržet demokratickou moc (přinejmenším v Británii). Orwell v podstatě říká, že socialisté vlastně nemají rádi chudé. Prostě jen nenávidí bohaté. Jeho myšlenka mě ihned zasáhla do živého. Socialistická ideologie sloužila jako maskování zášti a nenávisti, které se zrodily ze selhání. Mnozí ze stranických aktivistů, s nimiž jsem se setkal, používali ideály sociální spravedlnosti k racionalizaci vlastní snahy o osobní mstu. Kdo může za to, že jsem chudý, nevzdělaný a nikdo mě neobdivuje? Je to očividně vina bohatých, dobře vzdělaných a uznávaných. Jak příhodně pak do sebe zapadaly potřeba pomsty s abstraktní spravedlností! Je přece jedině správné dostat odškodné od těch, kdo mají větší štěstí než já.

My jsme se s mými socialistickými kolegy samozřejmě nechystali nikomu ubližovat – právě naopak. Chystali jsme se věci zlepšovat – ale chtěli jsme s tím začít u druhých. Všiml jsem si pokušení skrytého v této logice, zjevnou chybu, nebezpečí – ale rovněž jsem viděl, že se to netýká jen socialismu. Podezřelý by měl být každý, kdo se chystal měnit svět změnou druhých. Pokušení takového postoje byla neodolatelně velká. Problém nepředstavovala socialistická ideologie, ale ideologie jako taková. Ideologie zjednodušeně rozdělovala svět na ty, kdo mysleli a jednali správně, a ostatní. Ideologie skýtala svému stoupenci úkryt před vlastními nepříjemnými a nepřípustnými fantaziemi a přáními. Takové pochopení zničilo má přesvědčení (a dokonce i mou víru v přesvědčení), stejně jako plány, které jsem v důsledku těchto přesvědčení formuloval. Přestal jsem být takříkajíc s to rozpoznat, kdo je dobrý a kdo zlý – nevěděl jsem už, koho mám podporovat a s kým bojovat.

Tento stav věcí se ukázal jako velmi obtížný, a to jak z hlediska pragmatického, tak i filosofického. Chtěl jsem se stát podnikovým právníkem – udělal jsem přijímací testy na práva a dva roky jsem navštěvoval příslušné přípravné kurzy. Chtěl jsem se naučit způsoby svých nepřátel a pak vstoupit na dráhu politika. Tento plán se rozpadl. Svět zjevně nepotřeboval dalšího právníka, a já ztratil víru, že toho umím dost, abych se dokázal vydávat za vůdce. Zároveň jsem pocítil rozčarování ze studia politologie, původního hlavního předmětu mého studia. Přihlásil jsem se na tento obor, abych se dozvěděl víc o struktuře lidských přesvědčení (a z výše popsaných praktických, na kariéru orientovaných důvodů). Pořád mi připadala velmi zajímavá, když jsem v prvních letech vysokoškolského studia navštěvoval úvod do dějin politické filosofie. Když jsem se nicméně přestěhoval do hlavního kampusu univerzity v Albertě, můj zájem se vytratil. Učili mě, že lidé jsou motivovaní racionálními silami; že lidská přesvědčení a jednání determinují ekonomické tlaky. Takové vysvětlení se mi nezdálo dostatečné. Nedokázal jsem věřit (a stále to nedokážu), že zboží – například „přírodní zdroje“ – má zjevnou a sobě vlastní hodnotu. Pokud však takovou hodnotu nemá, cena věcí musí být určována společensky nebo kulturně (nebo dokonce individuálně). Zdálo se mi, že takové určování hodnoty je morální – měl jsem dojem, že se jedná o důsledek morální filosofie přijímané dotyčnou společností, kulturou, anebo osobou.

Čemu lidé ekonomicky přičítali hodnotu, jen odráželo, co podle svého přesvědčení pokládají za důležité. Skutečná motivace tudíž musela sídlit v oblasti hodnot, a tedy morálky. Politologové, které jsem studoval, si toho nevšimli, anebo to pokládali za bezvýznamné. Má náboženská přesvědčení, hned zkraje nesprávně utvářená, vyprchala, když jsem byl velmi mladý. Moje důvěra v socialismus (tedy v politickou utopii) zmizela s uvědoměním, že svět není výhradně místem ekonomiky. Moje víra v ideologii vzala za své, když jsem začal chápat, že samotná identifikace s ideologií představuje hluboký a záhadný problém. Nedokázal jsem přijmout teoretická objasnění nabízená zvoleným studijním oborem, a neměl jsem už ani praktické důvody pokračovat původním směrem. Po dokončení tříletého bakalářského studia jsem z univerzity odešel. Všechna má přesvědčení – která alespoň dočasně vnášela řád do chaosu mé existence – se ukázala jako iluze; nebyl jsem již s to vidět ve věcech smysl. Byl jsem nazdařbůh uvržen do proudu; netušil jsem, co mám dělat ani co si mám myslet.

.................

překlad Jindřich Veselý