Biologické hodiny se kalibrují světlem a tmou. Bez informací o změnách okolí tiká vnitřní mechanismus dál v pravidelném rytmu o délce zhruba jednoho astronomického dne. Ranní světlo nám říká, že právě nastal nový den a celý cyklus má začít znovu od nuly. Tyto hodiny běží dál, soumrakem až do noci, a nepřetržitě přijímají informace o proměnách slunečního světla. S umělou září lamp, reflektorů a nasvícených fasád tato rovnice samozřejmě nepočítá, a tak hrozí, že toto světlo do systému vnese mírně řečeno nesoulad.

Úvod

Bloudící světlo baterky odhalí démona s hadím ocasem a roztaženými netopýřími křídly. Netvor se vrhá nazad a z tlamy chrlí záři, jako by se pokusil pozřít samo světlo, ale jeho moci nedokáže vzdorovat. Duch temnoty umírá. Kostelík, který v osmnáctém století vyrostl ve västgötské vesničce Mossebo, biblickými motivy vyzdobil malíř Johan Christoffer Weisstern. Úplně vzadu najdeme ty nejděsivější — ďábly a démony, kteří mají lidem připomínat pekelná muka. Kromě nich chtěl Weisstern svými malbami možná sdělit i to, že nebezpečí temnot porazíme. V křesťanském světě patří netopýři k ďáblově čeládce. Jsou to nečistá stvoření, která symbolizují reálnou i myšlenkovou temnotu jako protiklad božího světla. Proto je poněkud paradoxní, že skuteční netopýři často nacházejí útočiště právě v kostelech.

Vydám se po schodech nahoru a pokračuji v průzkumu. Projdu nízkými dveřmi a ocitnu se na půdě, jejíž prastará podlahová prkna tu a tam pokrývají hromádky trusu a uštípaná křídla nočních motýlů — neklamná známka toho, že kostel obývají netopýři ušatí. Světlo pronikající okny věže pohasíná a obloha venku se barví sytou modří. Na půdu zavane vlhký večerní vzduch a zavoní směsí čerstvě posekané trávy, dehtu a sluncem rozpáleného dřeva. Pod hřebenem střechy se dnes večer netopýři zjevit nechtějí, a tak vyjdu ven, abych je zastihl, až začnou vylétávat do letní noci. Zanedlouho se už jeden po druhém střemhlav vrhají ze střechy do bezpečí hlubokého stínu nejbližších stromů. Trhavě tančí kolem červeně natřené dřevěné fasády kostela, živých plotů i korun stromů a loví hmyz. Lidskému uchu připadá, že si počínají zcela neslyšně. Za chvíli jsou ti tam. Jako by je spolkla noc.

Církevní stavby a jejich přilehlé okolí zůstávaly často celá staletí ve víceméně stejném stavu a v jinak proměnlivém světě tak tvořily důležité oázy pro živočichy i rostliny. Rok za rokem se ve věžích a na půdách na sklonku jara zabydlovali netopýři ušatí, aby tu vyvedli novou generaci potomků. To dříve platilo také pro většinu švédských kostelů. Ve västergötlandském kraji měly v osmdesátých letech dva ze tří kostelů svou vlastní netopýří kolonii. Z výzkumu, který dnes, tedy o čtyřicet let později, s kolegy provádíme, vyplývá, že toto číslo pokleslo na třetinu. A kdo se od mosseboského kostelíku vydá na sever k Boråsu a Ulricehamnu, začne tušit proč. Kostely v Nittorpu, Dannike, Marbäcku, Vistě, Hössně, seznam by mohl ještě pokračovat, do tmy září jako lunaparky. Obec za obcí si nechává instalovat moderní světlomety, aby se pochlubila svými architektonickými skvosty, zatímco tvorů, kteří v temnotách kostelních věží po staletí nacházeli bezpečný úkryt a kteří už sedmdesát milionů let potřebují k životu noc, v tomto prostředí pomalu, ale jistě ubývá, až možná vymizejí docela.

Když tak o červencové noci sedím na kostelním hřbitově, nedělají mi tu společnost jen netopýři. Poprvé za dlouhou dobu zahlédnu ježka, k nebi posetému hvězdami se z trávy pachtí brouci a nad náhrobky tančí jako duchové chrostíci. Tady ve tmě, když denní vjemy nahradí jemněji odstíněné prožitky, ze mě opadává napětí. Tempo života se musí podřídit pozvolnému procesu adaptace oka na tmu, dokonce i káva mi začne vonět jinak. Vstupuji do dimenze, k jejíž návštěvě si jen málokdo udělá čas. A ve tmě není dobře jen mně a netopýrům. Většina savců je nejaktivnějších zrovna za soumraku. Patří k nim i ježek, který mi tu v pozdním večeru dělá společnost. V noci žije také polovina veškerého hmyzu na Zemi, jenže v posledních letech se čím dál častěji objevují alarmující zprávy o jeho vymírání. Lesnictví, škodliviny v životním prostředí, průmyslové zemědělství, klimatické změny — příčin se uvádí mnoho, ovšem málokdo se zmiňuje o světle, přestože jednu z nejpostiženějších skupin představují právě noční motýli, kteří jsou na světlo velmi citliví. Umělé osvětlení motýly vydávající se za nektarem v noci, snadno zmate, takže buď ani nevyletí, v přesvědčení, že svítá, či je polapí záře pouličních lamp, když se pokoušejí orientovat podle měsíce. Zahynou vyčerpáním nebo padnou za oběť predátorům, nestihnou své noční aktivity, a opylení se tak dočká méně rostlin.

Mnozí z nás to jistě znají ze své verandy či z okolí pouličních lamp. Čím silnější je zdroj světla, tím více hmyz přitahuje. Světlo láká hmyz z lesů do obydlených oblastí, z venkova do měst a vyčerpává celé ekosystémy. Mosseboský kostelík sice žádné reflektory neozařují, nicméně určité světlo sem přece jen dosáhne. Stezku pro pěší lemuje několik lamp a na obloze se odráží slabá naoranžovělá záře okolních měst a obcí. Pro světlo, které se považuje za nadbytečné, avšak zároveň výrazně ovlivňuje život i ekosystémy, se vžilo označení světelné znečištění. Původně s ním přišli astronomové, ovšem postupem času ho přejali také ekologové, fyziologové a neurologové, kteří zkoumají dopady vytrácející se noci. Teď už totiž nejsou ve hře jen hvězdy a hmyz.

Problém nadbytku světla se dotýká veškerého života, včetně nás lidí. Už od samého zrodu naší planety noc střídá den a každá buňka jakéhokoli živého organismu má vestavěný mechanismus, který pracuje v souladu s tímto rytmem. Přirozené světlo kalibruje vnitřní hodiny, řídí v těle produkci hormonů i další procesy. Až do vynálezu žárovky před zhruba sto padesáti lety se tyto procesy vyvíjely pomalu a nerušeně. Když teď ale pouliční lampy a osvětlení fasád vítězí nad přirozeným večerním světlem, se znepokojením sledujeme nabourávání prastarého biorytmu. Taktovky se ujímá umělé světlo působící světelné znečištění — totéž světlo, které nutí ptáky zpívat uprostřed noci, posílá želví mláďata nesprávným směrem a brání námluvám korálových útesů za svitu úplňku. Lidská touha posvítit si na svět způsobila, že naše planeta jako by dnes při pohledu z vesmíru celá zářila. V kosmické tmě lze už zdálky rozeznat každé město a každou ulici. Možná je to jedna znejočividnějších známek toho, že jsme vstoupili donové epochy: antropocénu, doby lidské. Pod ozářenou oblohou našich měst už nevidíme hvězdy. Řada znás si ani nepamatuje, jak vypadá Mléčná dráha. Přicházíme o velkolepý přírodní zážitek: o nebeskou klenbu se závratnými perspektivami, s padajícími hvězdami a někde i o dechberoucí krásu polární záře.

Světelné znečištění zůstává pro mnohé neznámým pojmem, ale zároveň se tato oblast výzkumu prudce rozvíjí a v blízké budoucnosti se možná umělé osvětlení dočká stejně přísné regulace jako hluk. Na řešení by se paradoxně mohly podílet i moderní světelné diody, které umožnily boom osvětlování průmyslových parkovišť a soukromých zahrádek. Otázka světla a tmy není rozhodováním mezi buď a nebo. Umělé osvětlení lze totiž programovat, tlumit a přizpůsobovat tak, aby splňovalo přirozenější parametry. Stačí jen chtít. Rád bych touto knihou připomněl, kolik toho noc a tma pro veškerý život znamenají. V krátkých kapitolách jsem zachytil své zážitky a úvahy, které jsem nashromáždil za více než dvacet uplynulých let ve službách noci — coby chiropterolog, tedy vědec zabývající se netopýry a kaloni, cestovatel a přítel tmy. Přál bych si, aby vám tato kniha přinesla inspiraci, aby upozornila na to, jak je důležité umožnit tmě zůstat součástí našich životů, a aby vás nechala nahlédnout do toho, co přemíra umělého světla dokáže napáchat. Přál bych si, aby vás přiměla k zamyšlení a aby se stala manifestem za přírodní tmu.

Johan Eklöf