Ukázka:

Čím bylo kavalírské cestování v 17. století

Položili jste si někdy otázku, kdo byli nejpilnější cestovatelé v 17. století? Pomineme-li cestovatele nedobrovolné, tedy vojenské žoldnéře či například nešťastné náboženské exulanty, napadnou vás zajisté obchodníci, řemeslníci a umělci na cestách na zkušenou, nejrůznější agenti, poutníci. Na koňském hřbetě v prachu silnic, v poštovním voze, v hospodách i na živých ulicích a náměstích italských, francouzských či třeba nizozemských měst bychom však mohli potkávat také četné mladé šlechtice ze střední Evropy, kteří na kavalírských cestách mnohdy zbrázdili nejen nejvíce navštěvovanou Itálii, ale i další země západní a jižní Evropy. Nešlo sice ještě o žádnou masovou turistiku, přesto byl sociální záběr těchto cest překvapivě široký. Kromě potomků říšských knížecích rodů či osob s říšským hraběcím titulem měly svůj podíl na tomto fenoménu osoby všech šlechtických stupňů až po relativně chudší barony, příslušníky měšťanských elit, či dokonce potomky vrchnostenských úředníků. Kdo si nemohl dovolit samostatnou cestu, mohl se dát najmout jako komorník některého lépe postaveného šlechtice nebo se pokusit o přijetí ke dvoru některého vyslance. Po Evropě se tak pohybovaly doslova stovky osob, jejichž cílem nebylo nic jiného než získávání kulturních a politických zkušeností, a které tak pomáhaly razit cesty modernímu turismu.

Čím se vyznačovaly kavalírské cesty a jaký byl jejich smysl a účel? Mladíci ze střední Evropy ve věku šestnácti až dvaceti let se na ně vydávali většinou po kratším či delším studiu na některé z domácích univerzit, přičemž zejména pro ty urozenější z nich platí, že větší část svého dosavadního vzdělávacího curricula absolvovali s domácími učiteli. Kavalírská cesta měla jejich vzdělání završit. Jejím hlavním cílem nebylo studium na zahraničních univerzitách, a pokud se zapsali do jejich matrik, činili tak spíše kvůli společenské prestiži vyplývající z členství v instituci „německého národa“ (typicky v Sieně, Padově, Orléansu). Studijní část jejich cesty se realizovala se soukromými učiteli najímanými v jednotlivých univerzitních či rezidenčních městech. Šlo o učitele jazyků, práva, historie, ale také například architektury, malířství či hudby, teoretické disciplíny doplňovala takzvaná šlechtická cvičení, tedy jezdectví, šerm a tanec.

Po polovině století začaly těmto„rozptýleným“ univerzitám konkurovat první šlechtické akademie, kde se mladí kavalíři mohli učit a cvičit v těchto disciplínách na jednom místě. Do akademie v burgundském Besançonu se například zapsal Ignác Karel ze Šternberka, jeden z protagonistů této knihy. Velmi podstatnou dimenzi kavalírského cestování představovala jejich náplň společenská a vlastně i politická. Mladí cestovatelé si všímali politického uspořádání v zemích, kterými projížděli. Dostávalo se jim přijetí u předních evropských dvorů, setkávali se s vyslanci, pozorovali dvorský ceremoniál, konverzovali v předpokojích, v Římě se věnovali „kortezírování“, tedy doprovázení kardinálů na bohoslužby. Tím vším vstřebávali potřebné návyky a zkušenosti pro svou příští úřední kariéru a ovšem také získávali užitečné kontakty.

Dalším účelem kavalírské cesty bylo poznávání, seznamování se s vyspělou kulturou především italských a francouzských zemí, s novou architekturou, zahradami, vojenskými stavbami (fortifikacemi, pevnostmi).To vše se mohlo stát dobrou inspirací pro jejich vlastní stavební a jiné podniky v pozdějším životě. Mnohé z nich inspirovala slavná poutní místa, jak dokládají například četné kopie Svaté chýše v italském Loretu, které byly postaveny v barokních Čechách. Ani v případě poznávací složky kavalírských cest tak nešlo o činnost, která by postrádala praktické rysy; avšak ve srovnání s ostatními dobovými cestovateli měli kavalíři bezpochyby nejblíže k modernímu cestování coby„volnočasové“ činnosti zbavené okamžitých pragmatických důvodů. 

.....................