Ukázka:

2

Kriminální sekretář Robert Walther ho přijel vyzvednout. Leo se rychle umyl, oblékl si čistou košili a oznámil odchod Ilse, která se s  ním rozloučila kyselým pohledem. Potom seběhl ze schodů a nastoupil do tmavě modrého služebního vozu. V autě seděli kriminální asistenti Stahnke a Berns, které Leo znal a cenil si jich. Neexistovaly pevně dané vyšetřovací komise, ale jen skupiny vedené některým komisařem sestavované pro každý případ zvlášť. Bylo tedy věcí náhody, koho člověku přidělí. „Díkybohu poslali tebe, a ne von Malchowa,“ sdělil Leo Waltherovi, když se usadil na sedadle spolujezdce. Kolega se na něj ze strany zazubil. „Myslím, že ten na svátky odjel.“ Leo reagoval zabručením. „Ten má svátky celej život.“ Chvíli mlčel. „Kdo volal?“ „Okrsek Charlottenburg. Hospodyně našla tělo a vyběhla na ulici. Naštěstí šel právě kolem strážník.“ „Jinak v domě nikdo nebyl?“ „Asi ne. Jsou v něm jen tři byty, jeden je k pronájmu a nájemníci z toho třetího někam odcestovali.“ „A já si právě udělal pohodlíčko s knížkou,“ povzdechl si Leo, zatímco automobil míjel zámek Charlottenburg a ujížděl dál po třídě Spandauer Damm.

Odbočili třikrát vlevo, potom vpravo a ocitli se v ulici Nussbaumallee. Walther zastavil před elegantní vícegenerační vilou stojící v rozlehlé zahradě se starými stromy. Muži vystoupili, Walther vyzbrojený fotoaparátem, Stahnke a Berns se svým nádobíčkem na zajišťování stop, a prošli zahradní brankou směrem ke vchodu lemovanému sloupy. Na zazvonění otevřel policista v uniformě a pozdravil. „Dobrý večer. Pojďte za mnou. Doktor tu bude hned.“ Celý prostor schodiště byl bílý, bílé mramorové stupně, bíle vylíčené stropy s bohatou štukovou výzdobou. Zábradlí mělo madlo z leštěného dřeva medové barvy a jeho konstrukce byla z leskle černého kovaného železa. Jako na zámku, pomyslel si Leo. Policista je zavedl do prvního patra, kde se zpoza dveří ozývaly tlumené vzlyky. „Hospodyně, Elisabeth Mollová,“ řekl pořádkový policista tiše. „Tělo našla ona.“ „Byly dveře od bytu vypáčené?“ zeptal se Leo a zkoumal pohledem zámek. „Ne, ani stopa po vloupání. Paní Mollová si odemkla svým klíčem.

Dveře byly zavřené, ale nezamčené. To paní Mollovou udivilo, jak říkala. V  obývacím pokoji pak našla mrtvolu svého zaměstnavatele,“ objasnil pořádkový policista. Leo přikývl. „Dobře. Walther, Stahnke, Berns, vy ohledáte místo činu. Já si nejdřív popovídám s tou paní.“ Leo našel hospodyni v  kuchyni, kde se sklenkou pálenky seděla u stolu a otírala si slzy károvanou utěrkou. Tučnou tvář s dvojitou bradou měla zarudlou, oči oteklé. Podal jí svůj kapesník, načež na něj pohlédla vděčně a současně zmateně. „Vy jste od kriminálky?“ „Komisař Leo Wechsler,“ představil se. „Povězte mi v klidu, co se stalo.“ Posadil se za ní ke stolu. „Já, no jo, měla jsem přijít v sedm a poklidit. Vařit jsem nemusela, protože pan Sartorius,“ zalkla se, když to jméno vyslovila, „protože měl dnes pozvání na večeři.“ „Ke komu?“ „Ke konzulovi Werresbachovi v Zehlendorfu.“ „On se pohyboval v těchhle kruzích?“ „Byl léčitel, pomáhal spoustě lidí. I chudým lidem pomáhal,“ dodala, jako kdyby se ho chtěla zpětně zastávat. „‚Kdo může zaplatit hodně, zaplatí hodně, kdo má málo, zaplatí málo‘, řekl mi jednou. Jak to ale s tím léčením dělal, to já nevím. Tomu já nerozumím,“ prohlásila omluvně. „To si už zjistíme. Jaký to byl člověk? Žil sám? Měl rodinu? Musím se na to všechno zeptat, abych si o mrtvém udělal přesnou představu. Musíme zjistit, kde ho zabil, ale to půjde jen tehdy, když ho dostatečně poznáme. Rozumíte mi?“

Paní Mollová přikývla. „Bydlel sám, a  pokud vím, neměl snoubenku. Jeho rodina žije někde na východě. Vždycky býval hodnej. Nikdy mi neřekl křivýho slova. A když jsem loni měla hroznej hexenšus, přikládal mi ruce na záda, jen tak. Úplně mě zaplavovalo teplo, dělalo to divy.“ „Existoval někdo, s kým by měl spory? Třeba bývalí pacienti, kterým nepomohl. Kteří si mysleli, že je podvedl?“ Vrtěla hlavou. „Ne, o tom nic nevím. Ale já jsem taky jenom hospodyně… teda byla jsem…“ Zase vzlykla a Leo vycítil její strach, že se v těchto časech bude muset ohlížet po nové práci. Místo jako tohle mělo cenu zlata a shánělo se příšerně těžko. Vstal a položil jí dlaň na předloktí. „Počkejte tu ještě prosím. Uklidněte se, později za vámi ještě přijdu.“

S tím odešel z kuchyně a připojil se ke kolegům v obývacím pokoji. Gabriel Sartorius ležel na zádech, ruce měl rozpažené, jednu nohu nataženou, druhou pokrčenou v koleni. Kolem hlavy se mu utvořila rudá kaluž, dlouhé vlasy na pravé straně hlavy měl slepené krví a překrývaly mu obličej, takže Leo nemohl rozeznat jeho rysy. Kolegové mezitím nezaháleli. Křížek nakreslený křídou označoval jisté místo kousek od pravé paže mrtvého. Hned vedle ležel nějaký zelený předmět. Leo si klekl, aby lépe viděl. „To je soška z… jak že se ten kámen jmenuje?“ zeptal se Stahnke, svalnatý muž s narezlým mrožím knírem. „Jadeit. Buddha z jadeitu.“ Walther začal místo činu pečlivě fotografovat, nejprve ze všech možných úhlů zabíral oběť, potom sošku buddhy a nakonec pokoj jako celek. Křídový křížek byl jedinou značkou v místnosti. „Jinak nic?“ podivil se Leo. „Ne, pane komisaři,“ odpověděl Berns. „Žádné stopy zápasu, žádné věci, co by sem na první pohled nepatřily, žádné zotvírané zásuvky nebo skříně, nic, co by ukazovalo na loupežnou vraždu. Vedle té mísy na ovoce leží hrozny, jako kdyby je právě jedl, než ho překvapil vrah. Určitě se najdou v jeho žaludku. Můžeme se zeptat té hospodyně, jestli si tu něčeho nevšimne, ale…“ 

...............

překlad Tomáš Butala