Žralok jde do boje (ukázka)

"Ne, je to, jak říkám. Když šukáš poprvý, na péru se ti přetrhne uzdička.“

Nino Pullara trval na svém. Byl nejstarší, nejvyšší a nesilnější z celé party. Nutně musel mít pravdu. „Je to tak, řekl mi to můj bratranec Girolamo, ten už šukal dvanáctkrát, je mu patnáct, napoprvý se uzdička na péru přetrhne.“ „Bolí to?“ zeptal se Lele Tranchina a bylo mu úplně fuk, že ptát se na bolest je známkou slabosti.

„Jo, bolí, teče krev, ale Girolamo říká, že když se šuká správně, je to hrozně příjemný a tu trochu bolesti to přebije.“ Na lavičkách na náměstí se vyjímaly nápisy vyryté rebelskými nožíky.

POLICIE MRDKA STÁT = MAFIE MÍŇ POLDŮ, VÍC HEROINU

Nino Pullara vytáhl krabičku cigaret, jednu si zapálil a nechal ji kolovat mezi členy party. „Gerruso, ty jeden kokote, když vdechuješ, musíš stlačit všechen kouř dolů, jinak nejseš zhulenej a je to zbytečný.“ „Když mně se chce pak kašlat.“ „Protože seš buzna.“ Gerruso, jenom aby mohl zůstat v partě, si nechal všechno líbit: kopance, plivance, škrábance. Natolik se smířil s představou, že jim dělá fackovacího panáka, že už se vůbec nebránil. Výsledkem bylo, že mlátit ho přinášelo čím dál míň uspokojení.

„Já,“ pokračoval Pullara, „až budu velkej, chci dělat dvě věci: první je šukat Fabrizii.“ „Tu z pekařství?“ zeptal se Danilo Dominici a vytřeštil oči. „Jo, tu.“ Fabrizia, bouřlivých sedmnáct let a pevné kozy. Od té doby, co začala pracovat v pekařství, chodila tam pro chleba celá čtvrť. „V životě jsem neviděla tolik chlapů, co se hrnou na nákup,“ zlomyslně poznamenávala moje babička Provvidenza. „Já si s Fabrizií zašukám tutově, ale až budu mít uzdičku utrženou.“ Pullara dával okázale najevo sebejistotu kluka, kterému už bylo dvanáct.

„A co je ta druhá věc, kterou chceš dělat?“ zeptal se Guido Castiglia. Guidu Castigliovi nikdy neunikl žádný detail. Bylo lepší být s ním zadobře, s Guidem Castigliou. Jednou si řekl o žvejku Paolu Vizzinimu a ten prej túdle, nedal mu ji. Castiglia nic neřekl, nehnul brvou a odešel. O dva měsíce později se Vizzini zřítil z rohovníku a spadl na levou nohu. Měl úplně maso namaděru, byla v něm vidět bílá barva kosti. „Pomoc! Pomoc!“ křičel. Na polňačce se zjevil Guido Castiglia. „Chceš, abych zavolal pomoc?“ Vizzini žadonil, ať to udělá. „To máš za to, žes mi nedal žvejku.“ Nechal ho tam samotného, se zlomenou nohou, brečet jako holku.

„Chci dělat stejnou práci jako můj táta, pumpaře.“ Pullarova věta zněla jako rozsudek. V jeho hlase byl slyšet tón, který zdůrazňoval, jak je budoucnost neúprosná. Pumpař byla profese jako žádná jiná: sedí si ve stínu, ponořený do magického pachu benzinu; společnost mu dělá pes přivázaný k řetězu, když je nuda, může ho vždycky zmlátit klackem; v zadní kapse kalhot tlustá a důležitá rulička prachů. „Já chci taky dělat práci svýho táty, až budu velkej,“ oznámil Danilo Dominici, „je to krásný, člověk je furt na čerstvým vzduchu.“ Jeho otec asfaltoval silnice. „I já chci dělat stejnou práci jako táta, městskýho strážníka.“ Záštiplně jsme se na Gerrusa podívali, strážník je zbytečná práce, nemá ani pistoli.

„Gerruso, koukni tamhle.“ Jakmile se otočil, Pullara ho plácl rozevřenou dlaní do krku. Pak se otočil ke mně. „A co ty, Davidù? Jakou chceš dělat práci?“ Odpověděl jsem první pravdivou věc, která mě napadla, aniž bych o tom moc přemýšlel. „Já? Co já vím, nejsem jako vy, že chcete dělat stejnou práci jako vaši fotři, já si můžu dělat, co chci, mám větší štěstí, jsem sirotek.“

Před domem jsem narazil na babičku, seděla na lavičce ve stínu žakarandy. Kouřila cigaretu opřená o zrezivělé zelené opěradlo. „Zlatíčko moje, sedni si ke mně, děda je nahoře, vaří vám oběd.“ „Máma se ještě nevrátila z nemocnice?“ „Ne. Vypadáš, jako by ti v hlavě vybuchla bomba.“ Mezi záchvatem kašle a šlukem z cigarety se smála.

Babička voněla tabákem a křídou. Byla učitelkou na základní škole. Naučila mě číst a psát. Byly mi čtyři roky. Byla neodbytná. „Davidù, naučíme se číst a psát?“ Každý boží den. Zvítězila tím, že mě uondala. A taky proto, že přísahala, že mě pak naučí krkat na povel. Dodržela slovo. „Co jsi dneska dělal?“ „Ve škole nic, učitelka nás nechala kreslit, protože dodělává vysvědčení, na náměstí jsme si povídali s klukama o tom, co jako, až jsme velký.“ „Budeme.“ „No jo, bylo to jasný i tak.“ „Davidù, není důležité, jestli ten, kdo tě poslouchá, rozumí, slova se musí hlídat. Co tě babička učila? Co jsou slova?“ „Vyjádření myšlenek.“ „A proč používáme budoucí čas?“ „Dáváme tím smysl plánům a nadějím a takovejm věcem.“ „Výborně, zlatíčko moje, kdybys byl o něco starší, nabídla bych ti cigaretu.“ „Proč nejseš nahoře s dědou?“ „Chtěla jsem si v klidu zakouřit, jako kdyby bylo za dvacet minut sedm.“ „Co to znamená?“

„Je to zvyk, který dodržuju od mládí. Byla válka a do Capaci dorazili Američani. Rozdávali čokoládu a cigarety. Seznámila jsem se s jedním vojákem, Michaelem. Daroval mi první krabičku cigaret v mém životě, za jediný tanec.“ „Políbili jste se?“ „Ne, blbečku. Tehdy už jsem několik měsíců pracovala v Palermu, v městské knihovně, připravovala jsem se na přijímací pohovor.“ „Protože tenkrát byly pohovory vážná věc, říkáš mi to pořád, babi.“ „Já umím i starou řečtinu.“ „Babi, ten příběh.“ „Knihovna je vedle kostela Casa Professa, během toho slavného náletu 9. května 1943 bomby zasáhly obě budovy. Trávila jsem dny tím, že jsem v křídle, které se nezřítilo, zakládala knihy vytažené z trosek, vypisovala jejich názvy, autory, chybějící stránky. Bomby neodnášejí jen lidi, domy a naděje. Bomby mažou i paměť. Pokaždé když mi skončila pracovní doba, jsem se opřela o platan naproti Casa Professa a zapálila si svou nejmilejší cigaretu, tu za dvacet minut sedm. Hodila jsem za hlavu celý uplynulý den a všechnu námahu a hezky v klidu si vychutnávala tu krásně hořkou chuť, od prvního až do posledního šluku.

..............

překlad Marina Feltlová