Ukázka:

1.

Když jsem se toho dne oblékal, probíral jsem v mysli dlouhý seznam statistických údajů, vyhýbavých formulací a nadsázek, které se zřejmě v mém hlášení očekávají. Moje oddělení ‒ Produkci ‒ stíhala nemoc za nemocí, spousta zaměstnanců dala výpověď, a práce se přece nedá udělat, když na to nejsou lidi. Ovšem předsednictvo tohle asi jako omluvu nepřijme. Rozetřel jsem si po obličeji mýdlový krém na odstranění vousů a oplachoval jsem jej tenkým pramínkem vody ze sladkovodního kohoutku. Jsem marnotratník, ale co, poplatky platím a po slané vodě mě svědí obličej. Než jsem stačil spláchnout poslední zbytek lepkavého strniště, pramínek vyschl a už se neukázal. Mírně jsem zaklel a domyl se slanou vodou. Tohle se stávalo v poslední době každou chvíli a někteří lidé tvrdili, že v tom mají prsty sabotéři od konzoušů. Vláda nařídila přepadové kontroly na všech pracovištích Newyorské vodovodní společnosti, ale zatím to k ničemu nevedlo. Na chviličku jsem se zadíval na ranní zpravodajství, které běželo nad holicím zrcátkem… včerejší prezidentova řeč, krátký záběr stříbřité rakety k letu na Venuši, zatím usazené na písku v Arizoně, nepokoje v Panamě… vypnul jsem to, když z nahraného záznamu zacinkal signál, že už mám jen čtvrt hodiny času.

Bylo velice pravděpodobné, že zas přijdu pozdě, což rozhodně nepřispěje k uchlácholení předsednictva. Pět minut jsem ušetřil tím, že jsem si oblékl košili od včerejška, místo abych přepínal knofl íčky do čisté, a šťávu připravenou k snídani jsem nechal zteplat a vyvětrat na stole. Jenže těch pět minut jsem pak zase ztratil, když jsem se pokoušel zavolat Kathy. Nebrala telefon a já se dostal do kanceláře pozdě. Naštěstí – ač to bylo naprosto nezvyklé – přišel Fowler Schocken taky pozdě.

Fowler zavedl u nás v podniku takový zvyk, že se týdenní porada předsednictva schází už čtvrt hodiny před začátkem normální pracovní doby. Úředníkům a písařkám to hýbe žlučí, ale Fowlerovi to nepůsobí nejmenší obtíže. Tráví v kanceláři každé ráno tak jako tak a „ráno“ pro něho začíná při východu slunce. Než schůze začala, měl jsem dnes dokonce ještě čas sebrat ze svého stolu podklady, které mi připravila sekretářka. Když vstoupil Fowler Schocken, zdvořile se omlouvaje za zpoždění, seděl jsem už na svém místě na vzdálenějším konci stolu, přiměřeně odpočatý a tak sebejistý, jak se od spolupracovníka Fowlera Schockena očekávalo. „Dobré jitro,“ pozdravil Fowler a nás všech jedenáct jako obvykle slabomyslně zamručelo. Neposadil se. Zůstal stát a jeden a půl minuty nás otcovsky obzíral. Pak se s náladou výletníka, který si na den vyrazí do Xanadu, pozorně a rozradovaně rozhlédl místností. „Právě jsem přemýšlel o naší zasedací síni,“ začal a my všichni jsme se po ní rozhlédli. Místnost není ani velká, ani malá, řekněme tak třikrát čtyři, ale je příjemně chladná, dobře osvětlená a impozantně zařízená. Ventilátory jsou vynalézavě skryty za vlysy, které oživují místnost, koberce vysoké a měkké a každý kousek nábytku je odshora až dolů z pravého, znalecky ověřeného, nefalšovaného stromového dřeva.

Fowler Schocken pokračoval: „Máme opravdu pěknou zasedací síň, přátelé. A  proč bychom také neměli, když firma Fowler Schocken & spol. je největší reklamní agenturou ve městě. Shrábneme o celé stovky megadolarů ročně víc než ostatní. A –“ objel nás očima, „myslím, že se mnou budete souhlasit, když řeknu, že nám to stojí za námahu. V téhle místnosti nesedí nikdo, kdo by neměl alespoň dvoupokojový byt.“ Sjel pohledem na mne. „Dokonce i svobodní mládenci. Když mám mluvit za sebe, mně se vede dobře. Z letního sídla mám vyhlídku na jeden z největších parků na Long Islandu. Po léta už jsem se nedotkl proteinu, pochutnávám si jen na čerstvém mase. Když si chci někam vyrazit, sednu do cadillacu. Bídu ode dveří zahánět nemusím a myslím, že vy všichni, jak tu sedíte, můžete říci totéž. Nemám pravdu?“

Ruka našeho ředitele oddělení pro průzkum trhu vyletěla, jako když ji vystřelí, a Fowler mu pokynul: „Prosím, Matthewe.“ Matt Runstead dobře ví, odkud mu kape. Vyzývavě se rozhlédl kolem stolu. „Chtěl jsem jen zdůraznit, že souhlasím s panem Schockenem – na sto procent – v každém ohledu!“ vyjelo z něj. Fowler Schocken sklonil hlavu. „Díky, Matthewe.“ Vzal to docela vážně. Teprve po chvíli mohl pokračovat. „Všichni víme,“ řekl, „co nás dělá tím, čím jsme. Neustále máme na paměti vznik výrobků Ryzí Super, i  jak jsme vyvolali v  život Indiaprům. První oblastní trust! Stmelil velkou část kontinentu v jeden jediný výrobní komplex. Firma Schocken & spol. stála u kolébky obou těchto projektů. Nikdo o nás nemůže říct, že chodíme po vyšlapaných pěšinách. Ale tohle už je za námi. Přátelé! Něco bych se rád dozvěděl. Odpovídat můžete otevřeně – nezačínáme ztrácet dech?“ Patřičně se odmlčel a pátravě si prohlížel naše obličeje. Les zdvižených rukou nechal zatím bez povšimnutí. Bůh mi odpusť, měl jsem ji nahoře taky. Pak mávl na muže, který seděl po jeho pravici. „Tak vy, Bene,“ řekl. Ben Winston vstal a spustil barytonem: „Mohu-li promluvit jménem oddělení průmyslové antropologie, pak odpovídám: Ne! Věnujte, prosím, pozornost dnešní výkonnostní zprávě – dostanete ji sice v poledním bulletinu, ale dovolte, abych ji ve stručnosti přednesl už teď. Podle půlnočních ukazatelů všechny základní školy na jih od Mississippi již zavedly námi doporučované balení školních obědů. Sojáčky s regenerovaným řízkem,“ ‒ kolem stolu neseděl jediný člověk, který by se neotřásl při pomyšlení na sojáčky s regenerovaným řízkem – „jsou v konzervách stejně zelených, jako jsou výrobky Univerzalu. Ale bonbóny, zmrzlina a  krabičky dětských cigaret Šlučík jsou baleny v hýřivé červeni Superu. Až tyhle děti vyrostou…“

Pozvedl rozjásané oči od svých poznámek. „Podle našich speciálních šetření – do patnácti let jsou výrobky Univerzalu na huntě, pes po nich neštěkne a úplně zmizí z trhu!“ obchodnici s vesmirem. Usedl v bouři potlesku. Schocken plácal také a povzbudivě hleděl na nás zbývající. Vyklonil jsem se, na tváři výraz číslo jedna – horlivé nadšení, jiskrný duch, schopnosti muže na svém místě. Ale nemusel jsem se namáhat. Fowler ukázal na hubeného člověka vedle Winstona. Byl to Harvey Bruner. „Nemusím vám snad zdůrazňovat, vážení přítomní, že oddělení prodejních námětů má své vlastní problémy,“ řekl Harvey, nadýmaje vyzáblé tváře. „Ať se na místě propadnu, jestli celá naše zatracená vláda není prolezlá konzouši! Však sami víte, co udělali. Prohlásili za nezákonné zavedení působivých ultrazvuků v  našich poslechových reklamách – jenže my jsme jejich nápor odrazili celou řadou významoslovných narážek, které se vážou na každé základní trauma a neurózu dnešního amerického života. Popřáli sluchu těm potrhlým lemounům od bezpečnosti a překazili nám promítání zpráv na okna aerobusů – jenže i to jsme odrazili. Dostal jsem zprávu z laboratoří,“ obrátil se přes stůl k  našemu řediteli výzkumu, „že co nevidět už se bude zkoušet systém promítání přímo na sítnici oka. A nejen to, jdeme ještě dále. Jako příklad bych rád uvedl Kofi lissi–“ odmlčel se v půli slova. „Promiňte, pane Schockene,“ zašeptal. „Hlídá naše stráž tuto místnost?“ Fowler Schocken přikývl. „Je tu absolutně čisto, až na obvyklé mikrošpiónky instalované státním departementem a  sněmovnou. A ty máme přirozeně napojené na playback z magnetofonu.“

Harvey se uklidnil. „Tak pokud se týče té Kofi lissimy,“ pokračoval, „nasadili jsme to v patnácti klíčových městech. Kampaň vedeme jako obvykle – zásoby Kofi lissimy na třináct týdnů, tisíc dolarů na ruku a víkend na ligurské Riviéře pro každého, kdo to vezme. Ovšem – a v tom podle mého soudu spočívá pravá velikost celého podniku – každý vzorek Kofi lissimy obsahuje tři miligramy jednoduchého alkaloidu. Zdraví neškodí. Zato však zaručeně vytvoří návyk. Během deseti týdnů je zákazník polapen na celý život. Léčení by ho přišlo přinejmenším na pět tisíc dolarů, takže je pro něho mnohem jednodušší pít prostě Kofi lissimu dál – tři šálky při každém jídle a hrnek Kofi lissimy k posteli, přesně jak to stojí v návodu na lahvi.“ Fowler Schocken zářil a já jsem znovu napjal svaly na výraz číslo jedna. Vedle Harveyho seděla Tilda Mathisová, šéfka oddělení styku s konzumenty, kterou si osobně vybral Schocken. Jenže při schůzích předsednictva Fowler nikdy ženy mluvit nenechával a  vedle Tildy jsem seděl já. Už jsem si v hlavě sumíroval pár úvodních slov, ale Fowler Schocken mě s úsměvem nechal být. Spustil: „Nebudu se ptát na zprávy ze všech oddělení. Na to nemáme čas. Odpověď už jsem dostal, pánové. A je to odpověď podle mého gusta. Až dosud jsme přijali každou výzvu k boji. A proto vám teď chci hodit novou rukavici.“ Stiskl knoflík na panelovém monitoru a obrátil se na otáčivé židli. V místnosti zhasla světla. Picassův obraz, který byl promítán za Schockenovu židli, vymizel a na jeho místě se objevil hrubý povrch obrazovky. Na ní se začal tvořit jiný obraz. Jeho námět jsem toho dne už jednou viděl: při holení ve zprávách nad zrcátkem. Byla to raketa pro let na Venuši, netvor zvíci tisíce stop, naducané dítko štíhlých V2 a podsaditých měsíčních raket z minulosti. Obklopovalo ji lešení z ocele a hliníku, po němž šplhaly drobné figurky a čile vládly malinkými namodralými plameny autogenů. Obraz zřejmě běžel ze záznamu. Ukazoval raketu, jak vypadala před týdny, ne-li před měsíci, v počátečním stadiu konstrukce, a ne takřka připravenou pro odlet, jak jsem ji viděl ráno. Hlas z obrazovky pronášel triumfálně, třebaže nesprávně: „Toto je loď, která doletí ke vzdálené stálici!“ 

.......................

přeložila Jarmila Emmerová