Kniha nabízí zasvěcený pohled na problematiku požárů, včetně historických a společenských souvislostí. Vysvětluje, v čem spočívá přirozená ekologická funkce ohně, a ukazuje, jak v současnosti dochází k přehodnocování přístupu k boji proti tomuto živlu. Především je ale poetickým vyprávěním o životě uprostřed neprostupných lesů a horských štítů, o přírodě a o samotě. 

Ukázka:

ÚVOD

Ještě před nějakými patnácti lety jsem si myslel, že povolání požárního hláskaře se už dávno odebralo do věčných lovišť, tak jako potulní kovbojové, drobní zlatokopové a další legendy starého a divokého Západu. Pak mě ale kamarádka Mandijane požádala o mou adresu v Missoule ve státě Montana, kde jsme oba studovali žurnalistiku – jeden z nejzbytečnějších oborů v historii vysokoškolského vzdělávání, ale to jsme tehdy ještě nemohli vědět. Mandi mi řekla, že teď bude mít hodně času na psaní dopisů. Po skončení letního zkouškového vyráží do Nového Mexika, kde bude dávat pozor na požáry.

Zaujalo mě to a pocítil jsem lehkou závist; dopisy od Mandi nezklamaly. Její post se nacházel uprostřed rezervace Gila National Forest, na okraji oblasti, která se stala vůbec prvním územím divočiny navrženým k ochraně, dvě stě kilometrů severně od mexické hranice. Z Loco Mountain nebylo podle jejích slov po setmění vidět jediné světlo civilizace. Požární hláska, ve které bydlela, byla místností stojící na kůlech s rozlohou sotva patnácti metrů čtverečních. Do nejbližšího obchodu to měla osm kilometrů pěší chůze po stezce a dalších sto třicet sedm kilometrů autem po lesní cestě. Během čtyř měsíců Mandi navštívilo ani ne dvacet lidí – byli to hlavně lovci na koních a pár turistů prahnoucích po dobrodružství. Romantika vyzařující z jejích dopisů byla téměř nepředstavitelná.

Naše životní cesty se na několik let rozdělily, ale prostřednictvím dopisů jsme zůstali v kontaktu. Já jsem ze školy odešel do New Yorku a poštěstilo se mi sehnat práci v The Wall Street Journal. Její dobrodružství pokračovala v Ghaně, Kostarice a Argentině. Jednou na jaře mi napsala, že je zpět ve Státech a chystá se na další sezónu v Gile, tentokrát na jiné hlásce, šedesát čtyři kilometrů jihovýchodně od Loco Mountain. Věděla, že mám hodně práce, že jsem připoutaný ke své kanceláři v New Yorku, ale přesto mi navrhla, abych si vzal dovolenou a alespoň na pár dní vyrazil do přírody. Nemusela mě dál přesvědčovat. Strávil jsem až příliš mnoho zbytečného času v městském shonu, a když jsem konečně spatřil krajinu s více než dvaceti horskými pohořími, která jsem nedokázal pojmenovat, s více horami, než na kolik by se dalo za celý život vylézt, byla to láska na první pohled. A že to byl nějaký pohled: krajina ještě rozlehlejší než je území Marylandu, přes 50 tisíc kilometrů čtverečních pouště a lesů a řetězce horských ostrovů nazývaných Madrean Sky Islands, rozprostírajících se na území dvou amerických států a severního Mexika.

Během odpolední, kdy byla Mandi na stráži v hlásce, jsem se vydával na výlety skrze letité porosty jedlí a obří háje topolů. V tu dobu jsem si toho ještě nebyl vědom, ale ty topoly vyrostly na jizvách největšího zaznamenaného požáru na Jihozápadě za poslední více než půlstoletí: požár McKnight na svazích pohoří Black Range v roce 1951 spálil přes 20 tisíc hektarů lesa. Největší část požáru se šířila přes koruny vzrostlých stromů a zapříčinila vyhynutí několika druhů dřevin, které následně nahradily jiné druhy. Tenkrát jsem to sice nevěděl, ale k mým procházkám mě sváděl právě onen požár, přesněji jeho dopady, krása lesa, který vznikl v důsledku ohně.

U našeho vlastního táborového ohýnku se mi Mandi pod hvězdnou oblohou svěřila, že po nějaké době vysedávání v hlásce začala pociťovat neposednost. Chtěla ven, přímo k ohni, vdechovat kouř, cítit žár plamenů – a vydělat si více peněz za přesčasy a rizikové příplatky. Řekla, že její šéf by byl pro, prý jen když se jí podaří sehnat někoho spolehlivého, kdo za ni převezme požární hlásku. Než jsem sestoupil dolů z hor a zamířil k domovu, sám sebe jsem k té práci přemluvil. Pro Mandi byla zárukou má ryzí touha po divočině – atrofovaná po čtyřech letech ve velkoměstě – a já jsem přiletěl do New Yorku, dal výpověď a byl jsem zpět v horách dříve, než nastal další úplněk.

O povolání požárního hláskaře jsem nevěděl skoro nic kromě toho, co jsem si přečetl v knihách, ale to, co jsem se dočetl, vypadalo slibně: „Co se týče těla a mysli, není toho příliš zapotřebí, aby se člověk stal požárním hláskařem,“ napsal Norman Maclean. „Je to hlavně o duši.“ Od onoho prvního léta se vracím každý rok, abych seděl ve výšce tří tisíc metrů a čekal na kouř. Většinou vidím sto padesát kilometrů na všechny strany, při dobré viditelnosti rozeznávám hory ve vzdálenosti až dvou set kilometrů. Na východ se rozprostírá údolí řeky Rio Grande ležící v náruči pouště – strohé, nehostinné, poseté keři larey trojzubé, domova živočišných a rostlinných druhů, které se vyvinuly tak, aby dokázaly přežít v krajině s nedostatkem vody. Na sever a na jih se podél pohoří Black Range vlní zalesněná křivka vrcholů. Na západě meandruje z hor řeka Rio Mimbres, dolní část jejího toku se zelená travinami. Za ním se zvedají další stolové hory a pohoří: Diablo, Jerky, Mogollon. Mírumilovné království, divočina ve své dokonalé symbióze – a můj úkol je spustit poplach, když začne hořet.

Díky osmi sezónám stráveným uvnitř mého zaskleného bidýlka jsem se důvěrně seznámil s podobou těchto pohraničních hor v každý možný okamžik od dubna až do srpna: nemilosrdné jarní větry, kdy vichřice z pouště přesahuje v nárazech sto deset kilometrů za hodinu a občasná náhlá změna počasí pokryje vrchol mé hory sněhem; příslib léta na konci května, kdy se vítr zmírní, vylíhnou se mšice a po zimním spánku se ve velkých hejnech objeví slunéčka; červnové požáry, kdy se blesky suchých bouří propojí s kopci a stolovými horami a zapálí ohně, jejichž kouř nasytí vzduch sladkou vůní hořících borovic; ohromné červencové bouře, kdy anténa syčí jako slanina na grilu a náhlý úder hromu mě donutí ucuknout jako v očekávání rány pěstí; a požehnaná lehkomyslnost srpna, kdy louky rozkvetou, bystřiny se znovu naplní vodou a deště promění můj svět v tucet různých odstínů zelené.

Viděl jsem zatmění měsíce a pouštní bouře a blesky, při kterých mi hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Viděl jsem požáry, jež měly tak vysokou teplotu, že si vytvořily své vlastní klima. Viděl jsem rozpustilou vysokou zvěř na louce pode mnou a borovice, které explodovaly v modré kouli kouře. Jestli je na této planetě nějaké lepší povolání, rád bych věděl jaké. Tahle práce se za posledních sto let změnila pozoruhodně málo, snad kromě jejího stále většího úbytku. Devadesát procent amerických požárních hlásek bylo vyřazeno z provozu a zůstává jich jen pár set, hlavně na Západě a na Aljašce. Naše příběhy však budou žít dál i poté, až odejde do penze i ten poslední požární hláskař.

Jack Kerouac strávil v roce 1956 jednu sezónu na hoře Desolation Peak v pohoří North Cascades u kanadské hranice a tento zážitek popisuje ve svých dílech Dharmoví tuláci a Andělé zoufalství. Práci sehnal díky doporučení přítele, básníka Garyho Snydera, který pracoval na dvou hláskách ve stejné rezervaci a napsal o tom několik skvělých básní. Starý vypravěč Edward Abbey byl v 60. a 70. letech 20. století hláskařem hned na několika postech – od národního parku Glacier v Kanadě až po Grand Canyon. Své zážitky popsal ve dvou esejích a z požárního hláskaře udělal hlavní postavu románu Black Sun, který měl ze všech svých děl nejraději. A Norman Maclean vložil do své skvělé knihy A  River Runs Through It částečně autobiografický příběh o jedné sezóně na hlásce v Selway Forest v severním Idahu nad rozvodím Bitterroot Divide.

Na základě jejich pamětí mohu s jistotou tvrdit, že požadavky na pozici požárního hláskaře v divočině dnes zůstávají stejné jako dříve:

• požární hláskař nesmí být slepý, hluchý nebo němý – musí být schopný vidět požáry, slyšet vysílačku a odpovídat do ní;

• musí být způsobilý k extrémní trpělivosti při čekání na kouř;

• musí mít jednu zdatnou ruku na štípání dřeva;

• musí mít dvě statné nohy na výšlap k odlehlému postu;

• musí být obdařen schopností zabavit se;

• musí tolerovat život v blízkosti hlodavců;

• může mít sklony k pyromanii, ale pouze v neparticipační podobě.

Pětkrát až patnáctkrát za sezónu jsem to právě já, kdo spatří nový kouř, a v těchto situacích používám jednu důležitou pomůcku na zaměřování požárů – samozřejmě kromě ostrého zraku, podpořeného kvalitním dalekohledem. Ta pomůcka se jmenuje Osborne Firefinder, tedy Osborneův zaměřovač požárů. Skládá se z topografické mapy, kolem které je otočný kovový kruh se zaměřovačem. Ten umožní určit přesnou polohu – nazývanou azimut – podle stupňů na okraji kovového kruhu, kterých je celkem 360 a počítají se od severu. Poté ještě zbývá odhadnout vzdálenost požáru od vašeho bidýlka. Nejjednodušší způsob, jak ji zjistit, je kontaktovat vysílačkou jinou hlásku a požádat o její azimut, čímž se dají linie triangulačně propojit. Mezi hláskaři se používá slovo cross a vypadá to asi takto: Můžeš mi dát cross na ten kouř, co vidím pod mým azimutem 170 stupňů a 30 minut? Pokud to nelze udělat – kouř je pro kolegu málo výrazný nebo ukrytý za hřebenem –, musíte se spolehnout na svou znalost krajiny. Podle protokolu musíte lokalizovat každý požár ideálně v rámci jedné čtvereční míle podle názvu osady, pohoří a oblasti tak, jak jsou uvedeny na amerických pozemkových mapách.

...................

překlad Jan Chovaneček