Ukázka:

Prolog

Na rozkvetlých slunečnicích se usadilo několik čmeláků. Vysoké rostliny vyseté podél plotu vytvořily zářivě žlutou hradbu před prašnou cestou, ale i tak bylo přes ně dobře vidět. Nic se však na prostranství nedělo. Malé domky, o poznání jednodušší, se táhly až k ohybu, kam už nebylo vidět. Některé postavili jen z proutí a zpevnili jílovitou hlínou smíchanou se slámou, jiné, dřevěné, obložili naštípanými poleny, aby do nich v zimě nefoukalo. Lenivé horké odpoledne se lepilo na tělo jako přezrálá nakousnutá hruška. Maminka ji tady nechala samotnou s malým Járou a odnesla na pole oběd. Od rána vyorávali brambory a ona nemohla pomáhat kvůli malému dítěti. Babky ji hodně postrašily: „V šestinedělí? Ať tě ani nenapadne, mohlo by tě ofouknout.“

Rodila bez problémů, tady tak přivádějí na svět děti všechny, není čas odpočívat, když je hodně práce. Nedalo jí to, venku sálalo horko, uvázala si bílý šátek vzadu na uzel a spěchala. Chlapce nechala šestileté Ženi. Zatím spal ve stínu pod hustou korunou jabloně. Děvčátko se přiblížilo po špičkách ke kočárku, nadzvedlo bílou plachetku, která ho chránila před dotěrnými mouchami, a usmálo se. Maličký zrůžověl teplým vzduchem, vypadal jako čerstvě narozený ptáček. Na jaře viděla jednoho vypadlého z hnízda, ještě nebyl ani ochmýřený. Brečela, chtěla ho vrátit nazpět, ale sama cítila, že už mu netluče srdíčko. Malého Járu nikdo z hnízda nevystrčil, donesl ho čáp, má se až moc k světu, slyšívala ho i v noci, jak křičel a nedal se utišit. Teď klidně oddechoval, děvčátko se rozhlédlo, tiše zahnalo několik slepic, které sem přišly a hledaly ukrýt před horkem. Kohout zůstal naštěstí na opačné straně dvora, mávala divoce rukama a odehnala je za ním.

Nebe bylo průzračně čisté, sklánělo se k odpolední idyle, nezahalilo ji jediným mráčkem. Žeňa se nudila, všichni dnes pracovali na poli, vykoukla na cestu, jestli někdo neprojde kolem, ťukla na hliněný hrnec napíchnutý na poslední tyčce plotu, ale hned toho nechala. Zdálo se jí, že se zvuk rozléhá příliš hlasitě a mohl by vzbudit malého spáče. Obešla dům a nahlédla do otevřené maštale. Milovala koňský pach, dnes zůstala stáj prázdná, koně zapřáhli hned ráno. Taky jim musí být horko, napadlo ji, ani Borek dnes nevylezl z boudy, spal natažený uvnitř, jen hlava mu vykukovala. Nechal mouchy, aby mu lezly po kožichu. Asi ho to musí šimrat, pomyslela si, ráda by ho pohladila, ale bála se. Jejich pes je divoký, teď ve spánku vypadá mírumilovně, ale nikdo k němu moc nesmí.

Žeňa se usadila do trávy a zamračila se. Už si všechno prohlédla, vzala klacek a snažila se vydlabat dolík do země. Moc jí to nešlo, půda byla vyprahlá a tvrdá, několik týdnů nepršelo. Pláč ji šimral v nosíku, potáhla, snažila se ho zahnat. Připadalo jí, že tady zůstala dlouho sama, maminka slíbila, že se hned vrátí. Vyschlo jí v puse, vešla do stavení a v kuchyni si nabrala z vědra do hrníčku vodu. Pila hltavě, cítila, jak voda klouže do hrdla a stéká jí také po bavlněných šatech. Podívala se nešťastně na špinavé ruce, na kterých se teď rozmočil prach, odložila hrnek a utřela si je do hadru na lavici. Na stole zůstaly na talíři od oběda upečené vdolky, jeden si vzala, namazala povidly, posypala tvarohem a hustě polila smetanou. Nestíhala olizovat prsty, jak jí bílá laskomina stékala dolů, honem spěchala ven, aby to tady moc nepokropila, ale nechávala za sebou potřísněnou podlahu ozdobenou rozprsklými kopečky té největší dobroty. Milovala vdolky, vychutnávala si každé sousto, spolykala skoro polovinu, když se ozval z kočárku pláč, nejdříve takové postupné startování, potom malý přidával na síle a nakonec se rozeřval naplno.

Děvčátko hledalo viníka, u kočárku se natřásal kohout a svolával svůj harém k sobě. Žeňa se k němu rozběhla. „Hloupý slepice, hloupý, hloupý, hloupý,“ mávala rukama, vdolek držela pevně v ruce, ale cítila, jak z něho padají na zem povidla i s tím nejlepším, na čem si ještě před chvílí pochutnávala. Soustředila se na křik malého, rozběhla se k němu, něco se jí nečekaně přilepilo na podrážku sandálů a udělalo z nich skluzavku. Chvíli letěla, zvedla ruce, ale nestačila zachránit, co ještě před okamžikem blaženě ukusovala. Skončila tvrdě na kolenou, vdolek přistál k velké radosti slepičího hejna kus před ní a strhla se o něj rvačka. Bolestivá nespravedlnost prostoupila nitro děvčátka. Otírala si zašpiněné koleno napůl suchým listem lopuchu, slzy se jí kutálely po tváři, stopy krve na rozedřené kůži ji vylekaly. Rozplakala se tak hlasitě, že ani neslyšela bratrův křik. Ze dvora se nesl srdceryvný dvojhlas, který ještě dlouho čekal na maminku. Zapadal do prašné cesty, zburcoval psa v boudě, jen slepice spokojeně spořádaly nečekaný příděl a klidně odkráčely.