Ukázka:

Jednoho tichého slunečného rána jsem vystupoval ke lvovské Citadele. Jen mírný větřík se proháněl listovím zakrslých dubů, jimiž je porostlý svah kopce. Z města až ke mně nahoru doléhalo skřípění tramvají, které postupně utichalo. Byl počátek srpna 2014, byl jsem ve Lvově na západní Ukrajině poprvé. Oficiálně se dnes město jmenuje ukrajinsky Lviv. Přijel jsem teprve před několika hodinami, musel jsem se napřed zorientovat.

Citadela stojí na nevysokém kopci, oblíbeném výletním cíli místních. Odtamtud shora budu mít určitě dobrý rozhled, říkal jsem si, a skutečně, nebyl jsem zklamán. Lvov se přimyká k několika kopcům, východním výběžkům Karpat. Na krajích města stojí socialistická sídliště s vysokými paneláky, v nichž pravděpodobně žije většina z přibližně 750 000 obyvatel. Staré město však zůstalo sovětských stavitelských hříchů ušetřeno. Je nepřehlédnutelně středoevropské. Štíhlá radnice a množství barokních kostelních věží – tak musela silueta města vypadat už před sto lety.

Lvov založil ve 13. století jistý král Daniel, panovník Rusi, jak to stojí v mém průvodci, a sídlo pojmenoval po svém synovi Lvovi. Brzy nato dobyl město jeden polský král, a to pak po čtyři století patřilo k Polsku. Když si zemi na konci 18. století rozdělili její mocní sousedé, připadla jižní část i se Lvovem na 150 let habsburské říši. Po zániku Rakouska-Uherska na konci první světové války bylo město, většinově osídlené Poláky, přiřčeno nově vzniklé Polské republice. Od září 1939 do června 1941 byl Lvov pod sovětskou, poté do července 1944 pod krutou německou okupací. Po skončení války se Lvov dostal pod nadvládu Sovětského svazu a od roku 1991 patří nezávislé Ukrajině.

Pokud započítáme pohyb vojenských front sem a tam za první světové války, změnila se politická vláda nad městem mezi lety 1914–1991 hned sedmkrát. To vypadá úplně jako koncentrát evropské historie 20. století. Všechny ty proměny odráží už jen samo jméno města. Ve středověku se jmenovalo Leopolis, „město lvů“, na konci roku 1918 se z habsburského Lembergu stal polský Lwów, z něho pak roku 1939 ruský Lvov, nato opět Lemberg, v roce 1944 znovu Lvov a od roku 1991 se ukrajinské město jmenuje Lviv.

Od polských hranic, a tudíž vnějších hranic EU je vzdáleno pouhou hodinu jízdy autem. Až daleko na východě, pomyslí si člověk nejprve. Politicky možná, ale geograficky tomu tak úplně není. Při pohledu na mapu Evropy zjistíme, že město leží téměř přesně v zeměpisném středu kontinentu.

Vystoupal jsem po svahu výš až k Citadele, masivním kasárnám, obklopeným samostatnými baštami. Po „jaru národů“ 1848 si tu postavila kasárny rakouská armáda, aby mohla lépe dohlížet na vzpurné poddané. Stojí tu přede mnou prázdná, nepřívětivě působící tmavě červená cihlová stavba. Vchody jsou zatarasené, střílny působí jako zlé kočičí oči, na zeď někdo načmáral hákové kříže. Jedna z bašt je v rozvalinách, z trhlin vyrůstají mladé břízy. Zřejmě ji pobořily letecké pumy, zdi jsou poseté stopami po šrapnelech. Největší věž uprostřed komplexu citadely přestavěli před několika lety na luxusní hotel. Na parkovišti stojí limuzíny SUV, vchod střeží staré kanony. Tady bych přenocovat zrovna nechtěl, říkám si mimoděk, ale vlastně pořádně nevím proč.

Cestou po vyšlapané pěšince vedoucí hustými křovinami nakonec narazím na další věž. Je menší než ta první a je obklopena vyschlým, ale hlubokým příkopem. Staré stopy po výstřelech, které mnohde vyrazily několik cihel, i tady zanechaly ve zdivu mnoho jizev. Před věží ční ze země větrací šachty, vzadu stojí betonový bunkr s protipožární větrací mřížkou. Pozemek kolem dokola ohradili drátěným plotem. Nemohlo to být dávno, plot vypadá ještě docela nový.

Snažím se nahlédnout drátěnými oky dovnitř a nemohu uvěřit svým očím. Zdá se, že za zamřížovanými okny a střílnami stojí cosi jako police a na nich – knihy! Udiveně obcházím plot kolem celé věže. Za každým otvorem ve zdi lze rozeznat regály a hřbety knih. Vypadá to, že až po střechu věže tu jsou narovnány staré knihy. Mohou jich být tisíce, možná i desetitisíce. Jejich názvy se nedají na tu vzdálenost rozluštit, není poznat ani to, zda jsou psány cyrilicí, nebo latinkou. Marně pátrám po nějakém otvoru v plotě, jen na čelní straně věže je vstupní brána. Cloumám jí, ale je zabezpečená tlustým řetězem a zámkem. Je to k vzteku, ale tudy se tam nedostanu. Co je to za knihy? ptám se v duchu, zatímco scházím zpět po úbočí kopce s citadelou, a proč je sem dali pod zámek? Ten pohled podněcuje mou fantazii: Že by to byly zakázané knihy? Jsou v nich věci, které nikdo nesmí vědět? Co je to za záhadu, tahle věž plná knih?

............

překlad Petr Dvořáček