Na poetice ostravské básnířky Ireny Šťastné každý čtenář či literární kritik oceňuje něco jiného. Výběr literárních prostředků, které autorka využívá v textech, je totiž široký. Z jejích veršů se dá odečíst, že tvoří spontánně a nadoraz. A hlavně odvážně. Nepodbízí se, nesnaží se být srozumitelná takzvaně „na první dobrou“ a klidně nechá čtenáře v básni bezradně tápat. Nekalkuluje, spíš pracuje se samotným „tajemstvím poezie“.

Ivan Motýl

Ukázky:

Dávné léto

Zalykal nás srpen v modrých šatech.

Při hledání potoka byly mraky úzké

jako kosti mláďat.

Dny měly jen lýko a jemně bílá vlákna.

Tryskáče snad už zatínaly drápy.

Ale velmi daleko i vysoko.

Do zad jsme si tiskli kůru borovic.

Pryskyřice tekla a významně čpěla

nad vším jako zteplalý dobrotivý bůh.

Deprese

Do otupění spát.

Sledovat strop

světla závěsy

jejich strukturu.

Rozměr dne

i noci se zadírá

o hodinovou ručičku.

Jen samota tě opře

o desku stolu

a narychlo

strhne sukni.

Jejich únorová mobilizace

Muž se špinavými botami obtěžkán smutkem

a brzkým prachem na šatech. Bude k nesundání.

Jeho žena předčasně šediví dohání jej

zatímco on míří přímočaře do tubusu smrti.

Hra na oddanost vytváří mladou ženu

ve starém obalu. Oba jsou v okamžiku

posledního obejmutí kamenolomem.