Ukázka:

1

Dědeček býval rád v posteli před devátou, takže pít začal brzy a muselo to odsejpat. První špunt vytáhl kolem páté a záhy následoval další. Do zpráv stihl povečeřet vločky a nechal umělé zuby šklebit se ve škopku na nádobí, aby se do rána odmočily. S každou vypitou láhví se ozývalo bujařejší volání po další a on mě do toho rád zapojoval, zejména pokud jsme – jako v tento okamžik – měli společnost. „Maxi!“ zavolal na mě. „Buď od tý dobroty. Vylez na linku a přines vývrtku.“

To zachvění, když jsem zaslechl své jméno v jeho hlase: adrenalinové vzrušení, které nemělo daleko ke strachu, přesto působilo oživujícím dojmem. Věděl, jakým tónem to říct. Jedl jsem chleba s máslem, ve šťastném hlubokém ponoru, a řeči dospělých se jako sluncem prosvětlený příboj lámaly nade mnou. Ale on člověka tam dole nenechal nikdy dlouho. Ve snaze udržet je u stolu jsem vyskočil. Máslové světlo na žlutém másle, které bylo věčně žluklé, protože ho nikdy nedával do lednice. Vývrtka, francouzská, s páčkami a závitem, měla na stěně svůj vlastní hřebík, a teď, když padl bochník měkkého chleba, dvě studená grilovaná kuřata, zralá rajčata a několik druhů sýra, nadešel čas otevřít další láhev.

To bylo v roce 1986. Obvyklý kvartet na nedělní večer, já, prarodiče, prateta Dee. Bylo mi tehdy deset. Mohl vývrtku mezi jednotlivými láhvemi klidně nechat na stole, jenže pak by tu pro mě nezbyla žádná role. Neměl bych šanci, že v jeho hlase zaslechnu své jméno. „A až bude starší, tak řekne: Děda mě nutil lézt v kuchyni na linku pro vývrtku, když si chtěl otevřít další láhev. Co si o nás pomyslí?“ Takovýmhle způsobem mi ukládal do paměti vzpomínky. Většinou jsem si toho nevšiml, ovšem tento večer mi došlo, že mi dává pokyn, abych si to zapamatoval. A já si hned ten okamžik označil záložkou. Pruhované triko, které jsem měl na sobě. Škrábání nohy o kuchyňskou desku, jak jsem lezl nahoru. Žaluzie škádlené vánkem. Vrásčité tváře přítomných zalité zlatým světlem. Jeden okamžik jako mnoho jiných, který na požádání vzplane, protože mi řekl, abych ho uchoval.

Mezitím obral jedno z kuřat na prkénku až na kost. Vzal ho do dlaně, lesklá kůže mu visela pod prsty, a zavolal na svou kolii. „Bobe, u stolu ne,“ namítla babička. Ale Jack měl uši jen pro něj a opatrně mu vzal mrtvolku z ruky. „Jestli to skončí na podlaze, tak uvidíš.“ Ztišil hlas do naléhavého šepotu, psí frekvence: „Běž s tím ven.“ Pes se vyřítil, drápy škrábal po pálených dlaždicích, ovšem znečistil je pouze skvrnami od slin. Jack byl poslední v dlouhé řadě kolií nejasného původu a nepředvídatelné povahy. Bylo o něm známo, že kouše, ale já věděl, které hranice nemám překračovat, takže po mně nikdy nevyjel.

„Měla jsem za to, že kuřecí kosti se jim dávat nemají,“ prohodila Dee. Na dědečkově tváři se rozhostil dobře známý výraz znechucení. „To platilo, když jsme měli starý slepice s kostma, co se tříštily. Tyhle kuřata jsou teď tak mladý, že se ty kosti ohnou. Ani bych na ně nepotřeboval zuby.“ Zatímco mluvil, tmavě vrásčitýma rukama shrnoval drobky na stole, s kapkou vína z nich hnětl vlhkou hmotu, kterou cpal do díry po suku u horního okraje talíře. Takhle to dělal při každém jídle. Ucpanou díru pak palcem vyhladil. Stůl si vyrobil sám z uschlého jilmu a vypadalo to, jako by se tímhle pokoušel svou práci dokončit. Babička to pokládala za odporný zlozvyk, a kdykoli někam odešel, hmotu z díry po suku vydloubla, ovšem na konci dalšího jídla byla opět zaplněná. Když se dostal k sýru a měl už v sobě jednu dvě láhve, tempo se vždycky zpomalilo, protože tohle byla ta nejlepší část. Přejel si dlaněmi po předloktí a pak je zas vrátil na desku stolu. Někdy to dělal s rukama i mně, jako by hodnotil strukturu dřeva. Pak si od stolu lehce odsedl, což ovlivnilo náladu, neboť to byl rozložitý muž, a pustil se do vyprávění.

Chvíli jen tak kroužil kolem a vybíral si, ze kterého úhlu zaútočí. Žádné vyprávění nemohlo začít bez nesouhlasu. Teprve když s babičkou po výměně názorů dospěli k tomu, jak dál, mohli jsme pokračovat. Muselo to bejt toho vlhkýho jara, když se nám všechny jehňata zapařily. Jo, prokristapána, vzpomínáš, musela jsi je všechny ostříhat za dva dny. Já tehdy jel do Cambridge koupit mlátičku. Nikam jsi nejel, jen jsi o tom snil. Tyhle chybné zážehy měly zásadní význam pro naskočení motoru. Nebylo to jen vyprávění, ale pokus nějak strávit vlastní život. Sedmdesátka už málem na dohled. Mnozí z těch, kdo jim byli blízcí, už zemřeli a fotografií měli málo. A tak o těchto nedělních večerech sedávali a probírali mrtvé. Dělali si inventuru ve vzpomínkách.

Pokoušeli se nějak reagovat na zmatek, který jim přivodila skutečnost, že žili. Chudák stará Ev. Jak ráda by tu teď s náma seděla u skleničky vína a cigarety. To teda. Příští rok by jí bylo devadesát. Fakt jo? Toto byla nebožka matka mé babičky a pratety. Ale klidně to mohl být jeho nejlepší kamarád Jim, který padl u Arnhemu, nebo jeho strýček Harry, který si při přelézání brány ustřelil ruku. Pak mohly následovat historky z války. Jak babička jela na kole do práce v Coventry ráno po bombardování a spadla do kráteru po pumě. Anebo jak on zůstal na hospodářství, přidal se k domobraně a sledoval, jak mu kamarádi jeden po druhém mizí. Má pozornost rostla a klesala podle toho, jak moc jsem z příběhu chápal, ale on mě vždycky upozornil, když jsem byl duchem nepřítomný příliš dlouho. Znovu jsem se někam ztratil, propadl. Neušlo mu to. „Dávej pozor, kluku,“ napomenul mě s předstíranou přísností. „Vždycky jsme si takhle nežili. Tvrdě jsme makali. A ty taky musíš makat, slyšíš?“ Přikývl jsem a pokusil se o úsměv. „Vůbec neposlouchá. Ale to nevadí, třeba mu i tak něco v paměti uvízne.

Já si vzpomínám na svýho dědu, jak tvrdě dřel, takže se to nějak předává. Byl úžasnej, táta mýho táty. Jedno hospodářství si pronajal od lorda Binleyho, ale k tomu se staral ještě o dvě další. Celkem obdělával tisíc akrů. Když šel do důchodu, tak měl dvě mlátičky, dva parní stroje, všechno. Makal jak černej. Musíš makat jak černej, rozumíš?“ Velkou dlaní mi zašmejdil po břiše. „Budu,“ slíbil jsem mu v naději, že tak projevím pozornost a budu to mít za sebou. „A co tvůj táta?“ zeptala se Dee. „Ten tak úspěšnej nebyl, co?“ „Ten to měl těžší. V dvacátejch letech se nehospodařilo snadno. Na druhou stranu, on i jeho bratři byli nepoužitelný. Asi se to dědí ob generaci.“ Střelil po mně pohledem a já nic nechápal. Dee si vytáhla z balíčku rothmansku. Ta jí teď visela z artritických prstů a jen zdůrazňovala jejich kořenovitou pokroucenost. Dědeček se předklonil, rozšířené oči upřel na mě, a rychlým tahem zpod kalhot vytáhl hořící zápalku. Tenhle starý trik se mi stále líbil. Přidržel jí zápalku, pak si ji strčil do úst a spokojeně ji rozžvýkal a polkl. Nikdy jsem ho nepřistihl, jak ohořelou sirku z úst vytahuje. Dee natáhla, pak vydechla modrý obláček kouře, štiplavě a lahodně voněl a skládal se nad námi do mramorových vrstev.

„Pak to samozřejmě převzal mladší lord Binley,“ pokračoval. „A z jeho holky se vyklubala docela běhna. Jednou jsme na poli našli její kalhotky, když si to tam předtím rozdávala s jedním z místních.“ Vždy existovala teoretická možnost, že tím dotyčným byl on, alespoň soudě dle záblesku v jeho očích. „Nikdy jsi žádný kalhotky nenašel.“ „Teda Jeho lordstvo nebylo o nic lepší. To byl hroznej kozel. Ten snad toho ptáka musel mít dřevěnýho.“ „Jo, tomu prej dokázal stát polovinu noci, že jo?“ dodala Dee. „Byl tím proslavenej. Měl takovýho zvláštního rolls-royce vzadu s poklopem.“ „Proboha, Bobe,“ krotila ho babička. „Cože?“ zeptal jsem se, neboť jsem tušil nějaké rošťáctví. „Na co potřeboval poklop?“ „To neuhodneš!“ „Bobe, je tohle nutný? Vždyť tomu klukovi je teprve deset. Co asi řeknu jeho mámě, až se mě zeptá, kde tyhle historky sebral?“ „Jeho máma tu historku zná taky. Měl tam poklop, aby se mohl postavit, když tam s sebou měl holku.“ „Nene,“ namítla Dee. „Ale jo. Aby mohl někde zaparkovat a měl prostor na pořádnou mrdačku.“ „Ty máš ale prasácký představy.“ „Jednou takhle zaparkoval na úzký cestě a bušil tam do nějaký roštěnky, když mu do auta narazil traktor. Zlomil si obě nohy. Skoro o ně přišel.“

Dee mu byla dobrým komplicem. Byla menší než babička, zlomyslnější a oplzleji se smála. Měla za sebou docela pestrý život. Nikdy nebyla nemocná. Po válce se provdala za Poláka jménem Joe, který mezitím zemřel, a ona říkávala, že až přijde její čas, lehne si na Joea. Říkala, že jsem génius a že se jí můžu zeptat na cokoli, tedy s výjimkou toho, jak se má. Nakonec jsem někdy našel odvahu se do hovoru vmísit, ovšem vždycky jsem si dával pozor, abych nezašel příliš daleko. Dědovi nebo Dee člověk mohl říct cokoli, ovšem babička se často zhrozila, anebo to alespoň předstírala. Dřív toho večera nám dědeček recitoval básničku o tom chlápkovi z Devizes, takže mi přišlo úplně přirozené odrecitovat tu další, kterou jsem znal, i když jsem netušil, proč je tak vtipná. 

..............

překlad Ladislav Nagy