Ukázka:

Záznam číslo IV.

Místo trestu: Korejská lidově demokratická republika

Vypovídá: Kim Čŏk-U, poškozená

Krčili jsme se před tou hrstkou vyvolených, ale jim to bylo jedno. Schovávali se pod dekou šťastných životů a ani si nepamatovali naše jména. Jedna z nich mi pořád říkala Ki Čŏk. Byla zrozena k vítězství, pocházela z rodu nejlepších Severokorejců. A my všichni ostatní jsme proti nim byli bezvýznamní občané Korejské lidově demokratické republiky. Dělala jsem vše, co chtěli, ale stejně jsem už měsíce chycená na tomhle místě. Připadám si tu jako myš, malá šedá myš, kterou lapila kočka a teď si s ní hraje a jenom oddaluje poslední ránu, která bezpochyby brzy přijde.

Občas si myslím, že záhy spatřím duchy zemřelých, jak odsud prchají, tak pusté, tak temné to tu je.

Můj pobyt zde měl být dočasný, ujišťovali mě, stačí, abych vykoupila své hříchy a budu se moct vrátit. Potřebují mě. On mě potřebuje. Strana mě potřebuje. Každé kolečko v tomto rozměrném soukolí se přece musí točit. Jenomže aby se správně točilo, musí být seřízené a promazané a já jsem podle nich začínala rezivět, drhnout. Proto jsem tady… tak to aspoň tvrdili.

A já jim věřila. Věřila jsem jim. Vždyť oni přece vědí daleko lépe než já, co bych měla dělat, co je pro mě a pro celou společnost nejlepší. On to ví. S každou další minutou, kterou zde strávím, ale nabývám čím dál pevnějšího přesvědčení, že odsud už cesta nevede, že tu zůstanu a že to všichni moc dobře viděli.

Nikdy to neskončí.

***

Ri Jŏ-čŏng začala ztrácet kontrolu nad vlastním tělem. Ihned si vybavila její tvář, její hlas, její dikci, její gesta, její um, její zakoktání i pozdější náhodné setkání s touto dívkou, která porušila nepsaná pravidla. Vybavila si i ten cár papíru, na který později sama napsala:

Já, Ri Jŏ-čŏng, zplnomocněnka Kim Il-sŏngova svazu socialistické mládeže, na základě direktivy Velkého soudruha Kim Il-sŏnga a Drahého soudruha Kim Čŏng-ila nahlašuji tímto Kim Čŏk-U za následující prohřešky: Opakované nošení úzkých kalhot, které se velmi podobají americkým imperialistickým džínům. Možná to dokonce džíny jsou. Pryč s tímhle kapitalistickým barbarstvím!

Ale pořád si opakovala, že jednala v zájmu spravedlnosti. V zájmu spravedlnosti, kterou si osvojila. Kim Čŏk-U přece věděla, co se může stát, byla to její svobodná volba, nenasytnost. Jako by byla přivábena tajemným hlasem a šla za kouzlem cizího, jež je charakteristickým zápachem imperialistů. Jak může někdo říct, nalhávala si Ri Jŏ-čŏng, která z nás nese větší vinu? 

***

Nikdo neví, kolik nás tu je. To je tajemství, které si střeží Speciální oddělení Korejské strany práce. Mají to dobře vymyšlené, všechna čest. Při výcviku zdejších dozorců soudruzi ze strany jistojistě hrdě křičeli: „Musíme izolovat nepřátele severokorejské vlády od ostatního obyvatelstva, plně a s nejmenšími výlohami využijeme jejich práci k hospodářským a vojenským účelům.“

A pak jen šepotem, tichým polohlasem, které vaše demokratické uši nikdy neuslyší, dodají: „A tím i vyhladíme, hlavně potichu, potichoučku, většinu vězňů.“

Kosti vězňů, naše kosti skončí v základech nové, silné Korejské lidově demokratické republiky. Muka, jež tu lidi provázejí na přímé cestě ke smrti, jsou nepředstavitelná, ale plody naší práce budou ještě léta kolovat mezi těmi, jimž jsme sešli z očí a z mysli.

Co ta luxusní židle z masivu, na které právě sedíte? Ta nová postel, v níž si vyznáváte lásku, vestavěná skříň, do níž si ukládáte oblečení? Nikdy jste se neptali, odkud se vzaly? Ty věci, které vám poslušně slouží, viděly strašné věci. Jaké tragické příběhy by mohly vyprávět. 

Spisovatelský talent mi nebyl dán do vínku. I kdyby tomu však bylo naopak, i kdybych byla mistrem slova, jakých po naší zemi chodilo jen pár, nebyla bych schopna vylíčit, jaké to tu je. Chcete-li tedy poznat, jak nyní žiju, jak žijeme a jak se chystáme na smrt a smiřujeme se s ní, dovolím si vás vzít na krátkou exkurzi. Nebude se zde nakračovat zlehka, nečeká vás veselé přivítání a připravte se, že noci tu jsou krátké a dny tak dlouhé, že vás postupně připraví o rozum – někdy svět není zkrátka ani trochu dobrý.

Ještě však počkejte. Než se sem dostanete, než se setkáme u brány, která nás dělí od okolního světa, kde na vás budu čekat, bude to ještě nějakou dobu trvat. Nejprve – jen pro zachování formy – vám musí být přiřknuto nějaké to provinění.

Že jste nic neudělali? Jste nevinní? Že se bude těžko hledat zločin hodný tohoto místa? Nebuďte bláhoví. Severní Korea je velkým tržištěm přestupků a provinění, dají se pořídit kdekoliv. Jak se říká: Když je člověk, paragraf se vždycky najde. Jen tu větu, uctivě vás prosím, nikde neříkejte, jinak budete zaneseni do seznamu osob diskreditujících severokorejskou vládu a odsouzeni in contumaciam na tři až deset let. A po deseti letech vám bude trest pravděpodobně ještě prodloužen. Ačkoli upřímně řečeno, bylo by s podivem, kdybyste tu přežili víc než tři roky.