John Shirley (1953) je americký spisovatel, především fantasy, sci-fi, temné pouliční fikce, westernů a skládání písní. Napsal také jeden historický román, western o Wyattu Earpovi. V osmdesátých letech 20. století se stal vedle Williama Gibsona a Bruce Sterlinga jedním z nejprogresivnějších zástupců hnutí „kyberpunk“.  Své drsné, nelítostné a pochmurné vize přetavil do sci-fi a hororových příběhů,

KAPITOLA PĚT (ukázka)

Cory s otcem seděli naproti sobě v obědové kuchyňce vzdušné jachty. Cory usrkával kafe, otec si hrál s prázdným hrnkem. „Sranda je, že jsem věřil, že tě do tohohle všeho zapojím, Cory. Přesně do tohohle.“ Leuman si navlékl šedomodrou flétňáckou leteckou kombinézu, na hlavě bezdrátová sluchátka s mikrofonem, Cory čas od času zaslechl sotva patrné šeptání rutinního hlášení z řídicí kabiny. „Chtěl jsem, abys při tom byl hned od začátku, abys poznal, jaký to opravdu je, když něco vezmeš do vlastních rukou a šel na to, synku! Ale to ty ne! Ty musíš do všeho vrazit vidle!

Musíš do všeho strkat nos a chovat se jako nějakej polda! Stavět se do cesty teréňáku a všechno to divadlo kolem.“ Zavrtěl zatrpkle hlavou. „Ty mi vůbec nedůvěřuješ, kruci. Vůbec nejseš loajální.“ Cory nebyl připraven se hájit. „Chápu, tati.“ Vzhlédl k mrakům s práskajícími blesky. Pluli na vnějším okraji bouře a nechávali hurikán 27E za sebou. Ale tohle byl Stormland. Na pobřeží vždycky nemilosrdně dorazi­la další fronta. Kategorie čtyři přicházela ze středního Atlantiku, křížila pod úhlem jejich letovou cestu na sever. Flétňák by se měl obrátit do vnitrozemí, aby se vyhnul nejhoršímu. Ale Noel Leuman trval na tom, že dodrží kurs. Byl jezdec na bouři. Mohli letět do vnitřku Charlestonu. Leuman se předtím zmínil o za­ stávce v Charlestonu, což bylo víceméně tam, kam směřovala bouře.

„Kde je Wheeler, tati?“ zeptal se Cory konečně. „V řídicí kabi­ně…. jsem ho neviděl.“ „Je mimo. Ožral se. A otvíral si na mě hubu. Tak ho Morton zavřel v nákladním prostoru. Až budem doma, vykopnu ho. Odstupný dostane.“ „A co Juan? Kde je?“ „V kabině. Je v pohodě.“ „Zavřenej?“ „Nehodlám se od tebe nechat vyslýchat, chlapče.“ Cory dlouze vzdechl. „Mluvíš o důvěře. Tak mi jednou důvěřuj. Řekni mi něco o tom, kdo vyrábí ve svým těle drogy.“ „Každej vyrábí ve svým těle drogy. Mozková činnost, všechny hormony žláz. Pořád.“ „Víš, co jsem myslel. Chci vědět, co se s Juanem děje.“ Otec na něho vrhl dlouhý odmítavý pohled. „Takovou instruktáž si nezasloužíš, Cory.“

Cory se zadíval na plastový hrnek s kávou, všiml si, jak se černá te­ kutina chvěje, pulsovala meteorologickými vibracemi, které právě procházely lodí, provázenými nepravidelným burácením zvenčí. „Koukni, tati. Možná si budu myslet, že je to dobrá věc. Možná ti budu chtít pomoct. Ale musím o tom něco vědět.“ Leuman se mračil do okna. „Tahle kategorie čtyři se s oblibou mění v pětku, ba i v šestku.“

Pokradmu nasměroval na Coryho uznalý pohled. „Dobře, hochu, tak to zkus. Nanodesignový proteidový kapsle – mikroskopický, moc malý na intramuskulární injektáž. Jedno píchnutí a rozpustěj se a vydaj na svojí cestu krevním řečištěm, moc dobře věděj kam. Pohrajou si s glandulárníma fabričkama v těle a začnou produko­vat hormony, specializovaný hormony. Líp, než to umíme vyrábět synteticky. Každá lidská bytost je přírodní továrna na drogy, Cory. Tvoje tělo pro tebe vyrábí adrenalin, sedativa a tak podobně, pořád. Tak jako tak jsme my všichni drogový farmy. Drogy – a orgány. Me­taPharmia najala geneticky upravený lidi, aby v nich narostly třeba extra ledviny. Nebo extra játra. Vyřízni je, zašij je a jsou v poho.“ „O tom jsem už slyšel. Kontroverzní věc.“ „A co na začátku není kontroverzní?“ „Juanovi nerostou orgány navíc.“

Leuman si opovržlivě odfrkl. „Ne, nerostou. Bere kapsle, který emitujou nanočástice. Ty se zachytěj na žlázách. Na štítný, jakýkoli jiný. V určitých orgánech. Posíláme je v nukleotidech a enzymový signály přenášíme xenoboty k buněčným cílům, aby tam vyráběly specializovaný drogy, který z něj pak vyextrahujem.“ „Máš na mysli… rekreační drogy?“ „Většinou jde o rejuvenalizační faktory. Dokonalý posílení zdraví.“ „Pro bohatý.“ „No jo. Takový jako ty. Na co si pořád stěžuješ?“ „Proč to dělat… zrovna tady?“ Leuman zafuněl. „Kruci, je to proti zákonům Států, možná kvůli moci, kterou maj velký farmaceutický firmy. Jde jim o syntetika, nechtěj v týhle věci konkurenci. Mohli bysme toho hodně dělat v Asii, jenže to bysme to nejdřív museli vyvinout, víš.“ „To mi připomíná pokusný králíky. Lidi svolný k tomu, aby se na nich dělali experimenty výměnou za… za útěk??“ „Dostane je to z pasti bouřkovýho ostrova. Juanův život byl uči­ něný peklo, Cory. Ale musím to dělat diskrétně. Když už s tím pů­jdu na Hispaniolu, rovnou před Boha a každýho…“ Roztáhl ruce. „Sledujou mě, víš. Justice Inc. má ve velkejch farmaceutickejch firmách známý. Sledujou mě na satelitu, kam se vrtnu. Když s tím zbožím půjdu domů, tak mě zhaftnou. Takže…“ „Takže to děláš ve skrytu… hurikánů?“ „Tak nějak. Musím dát drogovou farmu do kupy, vzít ho zpátky na testy. A on bude moct na oplátku zůstat ve Státech.“ „Kde?“ „V našem zařízení. Dokud ho nebudem potřebovat.“ „V našem zařízení? Myslíš pěkně pod zámkem? Jak dlouho?“ „To je součást dohody. On s tím přece souhlasil! Nebuď takovej pokrytec.“