Ukázka:

I ta nízká žabička, že vykoukne z kaluže ven, poulí očkem, které jí je příjemné, a najednou, prásk, nějakou svítící kuličkou přímo do oka! A kaluž zas byla jako zrcadlo, ve kterém se shlížely to sluníčko i ty prastaré mraky, co nás už tak otravují, že. Pak taky: jeden takový školák, že nepůjde do školy. Že za tou holkou vyleze po hromosvodu, když je takovej zrovna den! Ale její tatínek zrovna vykouk z okna, byl to ředitel té školy, klučičí, a prásk! Jak se tak naklonil, sjela mu ta zlatá tužka z náprsní kapsy  – děcko dělo! – a klukovi klučičímu rovnou do oka! No, to je teda den! A tak i ten poctivej kluk… Od těch dob tu nemocnou Marušku neviděl. Já vám řeknu… A když se ta žabička schovala, přišel tam k té louži jelen, jak už to chodí. Ale zase – co vám mám povídat – prásk! To paroží se mu nějak vzpříčilo, stromu se lek, ten má sílu bučí, hrozně hromsky zadrnčel, drn, drn, a milej jelen: No ták, no ták, musel zaprosit.

A to všechno jen proto, že den se… Kdo dopoví? Hroznil… Ta holka ležela v postýlce, a pan ředitel i se s ní nerad loučil, ale přece jen: Dyť vidíš. Chvíli nejsem ve škole a už mi kluci šplhají po hromosvodech. (Hrome!) Tak pá… A jak šel do té školy klučičí zase: prásk! a už ležel, co seděl ten dědek, ale se zarazil. Copak by mohl umřít, když má… holku nemocnou? Opustiv trafiku spatřil jsem autobus Kladná–Žilín, škola–Luhačovice, jak jede kolem, a jeden žák, ten slavný detektiv Ben Knedlík, mně mával. Rychle jsem do­utíkal na zastávku, kde už vystoupila celá třída, velmi jsme se chválili, i řidič, že jel zrovna tak pomalu, aby dojel na místo, mnoho jsme se zdravili, i když už paní učitelka řadila dvojstupy. „Prosím, prosím, aby se třída seřadila do dvojstupů, Jan půjde s Janem II., po nich ať se vede Tomáš s Alexandrou a Vicenová s Tomalovou ať jdou za nimi, a hned už tam vidím Koníčkovou s Tomálkovou, za nimi směřují Víťa s Kozálkem, Maxim s Hafanem ať ťapou za tímto párem, ať ťapou, ať jdou s mapou a míří k jídelně, a Tomský s Moničkou spěchají za Maximem a Hafanem a jablíčko, které spadne, ať překročí dvojice šestá, totiž Padavá i Kadavá, Řanda s Cupákem ať ruku v ruce za nimi metou, nu a Štěpán s Páclem kvapí valem za tím párem, pak jdou Lenča s Mončou, a Alča s Mančou, za Alčou s Mančou půjdou Helča s Věrčou, pak ať jdou Čou a Wang, Li­‑Po a Pípa Petr…“ A chválila, jakož i žáčci kolem, paní kuchařku za buchtičky s krémem, které jsou připraveny na stole v jídelně, přičemž žáci řvali nadšením a rychlými krůčky se řítili od autobusu pryč. …

Ale čeká na nás Kateřina, o níž jsme se tady již zmiňovali, že má pod paží složku s kostýmními návrhy, a není si jistá tím, zda se tady o ní vyjadřujeme tím správným způsobem. Uveďme proto pár detailů na její obhajobu. Mluvíte­‑li s Kateřinou, máte pokaždé pocit, že už vaše příští věta bude ta, která se jí hluboce dotkne. Dotkne hluboce nepříjemně a Kateřina vám dá najevo, že jí je šokována a že by měla přinejmenším okamžitě odejít a již nikdy s vámi nepromluvit či alespoň nezvednout váš telefon. Stane se ale, a i dosti často se to stává, že je Kateřina s vámi šťastná, nemá žádné podezření vůči vaší třetí nebo šesté větě a že i vy, když jste obešel nebezpečná místa psychologických nástrah a hvízdaje si kolem tůní vypustil jste stříbrné holuby, kteří zobáčkovitými větami, v nichž ani jedno slovo neznamenalo nic víc, než že se mu chtělo strefit do Kateřinina rozmaru a podle slinivého prahu rtů, jež se zaleskly vždy při náhlém Kateřinině úsměvu, jenž byl v tu chvíli Ázerbajdžánem spokojenosti a mazlil se dobyv si sluneční svit z pohádkových slují nečekané zproblematizované současnosti (ach, ty hrozné třetí nebo šesté, šestnácté věty!) a podle toho třpytu na dolním rtu jste i vy s Kateřinou náhle rád a chcete s ní ještě malou chvíli setrvat. Ale musí to být v kavárně a musí být dopoledne.