Z KLDR prakticky není úniku. Uspěla jen hrstka mužů a žen. Pak Čihjon je jednou z těchto vzácných přeživších. K útěku se odhodlala ve svých 29 letech po té, co byla svědkem mnoha utrpení. Její vzpomínky realisticky a bez sentimentu vykreslují šokující poměry v patrně nejtvrdší diktatuře světa.

Ukázka:

7 / Bledý obličej, poslední večeře

V devadesátých letech 20. století procházela Severní Korea jedním z nejobtížnějších období. Nedal se sehnat petrolej ani topný olej používaný v kuchyni, nešla elektřina. Netekla dokonce ani voda, a tak jsme pro ni museli chodit s kbelíkem k řece. Postupně také ubývalo potravin, které jsme dostávali v přídělovém centru. Jediným místem, kde se dalo sehnat jídlo, bylo tržiště. V roce 1991 sváděla severokorejská média nedostatek potravin na neúrodu způsobenou záplavami a suchem a vůbec se nezmiňovala o tom, že došlo k rozpadu Sovětského svazu, na kterém byla Severní Korea z velké části potravinově závislá. Tak tedy začal hrozivý hladomor, kterému Strana dala jméno „pochod utrpení“, a přestože trval následujících deset let, vnější svět se o jeho skutečném rozsahu dozvěděl až mnohem později. Oficiálně prý nastal v roce 1994, ale ve skutečnosti začal už v roce 1991.

Ve stejném roce dostal tatínek infarkt. Několik měsíců nemohl chodit do práce a nedostával ani výplatu. Naštěstí se mamince dařilo v podnikání, tak jsme neskončili na ulici. Kvůli výpadkům elektřiny nejezdily ani vlaky, ale maminka i tak pravidelně cestovala do Musanu u hranic s Čínou a prodávala tam sušené sumýše, olihně a další mořské produkty. Projevovala přitom jednu ze svých předností, což byla schopnost vyjednávat a smlouvat. Alkoholem, cigaretami nebo hotovostí podplácela řidiče nákladních vozů a vozila se na korbě mezi nákladem. Každá taková cesta trvala obvykle několik týdnů. Na pobřeží nakoupila olihně a sumýše, usušila je a prodala na tržišti v Musanu. Za utržené peníze pak nakoupila elektroniku, boty a oblečení a to zas prodávala na nedalekém tržišti v Sunamu nebo jen tak na ulici.

Jednou domů přinesla rádio, což byla tehdy vzácná a drahá věc. Poslouchali jsme v něm písničky o Kim Ilsongovi. Dala se na něm chytit pouze jedna stanice, ale samotné poslouchání hudby bylo velkým luxusem. Ten den, kdy maminka rádio přinesla, jsme ho museli nahlásit na oddělení bezpečnosti. Poslouchat jsme ho mohli teprve poté, co k nám domů přišel příslušník a napevno nastavil jedinou povolenou stanici. Dodnes si pamatuji písničku připomínající vítězství v boji proti Japoncům. Nejvíce jsem si oblíbila skupinu „Wangdžesan“, která vznikla 22. července 1983 a jmenovala se podle historického místa Kim Ilsongovy revoluční činnosti.

Tatínek sice s maminčiným podnikáním na tržištích nesouhlasil, ale musel uznat, že to bylo čistě její zásluhou, že jsme měli hezké čínské oblečení a dostatek kukuřice a brambor k jídlu. Čongho vyrostl ve štíhlého, pohledného patnáctiletého mladíka. Dost dbal na svůj zevnějšek a téměř denně si přepíral odnímatelný límec a čistil sportovní boty. Na maminčině šicím stroji si sám přišíval i knoflíky. Nebyl jen atraktivního zevnějšku, ale taky se pilně učil. Obzvlášť dobře mu šel fotbal, takže se později stal kapitánem školního týmu, a dokonce i místního klubu. Byla to nejvyšší pocta, jaké se mohlo průbojnému a energickému sportovci dostat. Občas k nám přišel na návštěvu Čonghoův nejlepší kamarád Pak Songdžin a vždycky jsme si to spolu hrozně užili.

Mezi Čonghovými kamarády byli i takoví, co se o školu moc nezajímali a kouřili cigarety nebo marihuanu. Na čchongdžinských ulicích běžně rostlo divoké konopí a my jsme netušili, že se z něj získává marihuana. V osmdesátých letech jsme dokonce měli za úkol sbírat a odevzdávat konopná semínka, podobně jako jsme museli odevzdávat kukly bource morušového. Kamarádi mladšího bratra kouřili marihuanu, aniž si uvědomovali, že jde o drogu, a považovali to jen za jiný druh cigaret.

V září 1991 jsem ve svých třiadvaceti letech začala učit matematiku na střední škole ve čtvrti Segori v severním Čchongdžinu. V celé zemi panovala stísněná a bezútěšná atmosféra, ale práce samotná mě bavila. Ve skutečnosti jsem to místo dostala maminčinou zásluhou. I tentokrát maminka použila úplatek a úspěšně využila zkorumpovaného režimu. Podplatila čínskými cigaretami a sušenými olihněmi pracovníka administrativního oddělení lidového výboru, který měl na starost přidělování zaměstnání. Díky tomu jsem se vyhnula práci v zemědělství, která by mě jako absolventku oboru agronomie a meteorologie čekala. Byla jsem za to mamince hrozně vděčná. Každý den v sedm hodin ráno jsem procházela hlavní branou školní budovy, nad níž byl umístěn nápis: UČME SE, UČME SE, UČME SE!

V roce 1980 jsem jako dvanáctiletá nastoupila na střední školu v jižním Čchongdžinu. Byla jsem celá rozechvělá při pomyšlení, že budu mít nové učitele. Jedenáct let poté, kdy mi bylo dvacet tři let, se ze mě stala učitelka, která právě takové děti učila. Ve třídě mě čekalo 40 žáků ve věku dvanácti let. Tyhle děti se mnou měly strávit šest následujících let, dokud nedokončí středoškolské vzdělání. Nejradši jsem měla Pak Jongmi. Měla sice daleko k premiantce, ale nikdy neztrácela úsměv a pilně se učila. Bydlela ve stejné čtvrti jako já, takže jsme se často potkávaly. Když jsme jednou takhle spolu šly po ulici, prozradila mi, že je nejmladší ze čtyř dcer a že její tatínek, aby celou rodinu uživil, pracuje jako zahraniční dělník v Libyi. Můj měsíční plat dělal nějakých 80 wonů, a když se od toho odečetly daně, zůstalo mi necelých 50 wonů. Bylo to málo, ale doufala jsem, že je to jenom nástupní plat a že až povýším, budu mít víc. Každý den jsem zůstávala ve škole až do noci a připravovala se na vyučování na další den. Zbývající čas jsem věnovala přípravě na zkoušky potřebné ke kariérnímu postupu. To jsem si bláhově myslela, že po vysoké škole už žádné zkoušky dělat nebudu…

Pokud jsem chtěla uspět ve zpolitizovaném a hierarchizovaném světě školství, musela jsem rychle přijít na to, jak to v něm chodí. Necelý rok po nástupu do školy jsem si všimla, že se žáci začínají nějak měnit. Děti se přestaly smát a chodily do školy tak hladové, že ani neměly sílu si něco zapisovat a jen vyčerpaně polehávaly na lavicích. Jak jsem tak před nimi stála, připadala jsem si hrozně bezmocná. V jejich věku jsem seděla v lavici naplněná jistotou ohledně budoucnosti a snila jsem o tom, že se stanu člověkem, na kterého bude hrdá paní učitelka i naše vlast.

.................