Ukázka:

Kapitola 1 - úryvek

Hattie vypnula motor a chvíli jen seděla a zírala na budovu před sebou. Na rtech se jí objevil nesmělý úsměv, protože to, co spatřila, předčilo veškerá její očekávání. V časně odpoledním slunci stavba zářila, jasné paprsky se odrážely od světlých kamenných zdí, oslňovaly ji a nutily mžourat i za slunečními brýlemi. Popravdě řečeno si nebyla jistá, co čekat, ale i když to byla spíš rozpadající se ruina než poměrně velkolepá fasáda château Saint Martin, teď to pro ni bude nádherný, velkolepý a pohádkový domov na příští dva měsíce.

Bylo to jako zázrak, že dnes ráno vyrazila ze zamračeného deštivého Surrey a za pouhých šest hodin už byla v krajině zalité sluncem, kde všechno kolem ní bujelo a kvetlo. Měla pocit, jako by se probudila ze zimního spánku, a spontánní úsměv byl jistě dobrým znamením. Smíchu se jí v posledních měsících nedostávalo. Měla plné ruce práce potýkat se s těžkostmi života. Zhluboka se nadechla svěží vůně rozmarýnu a majoránky na záhonech vedle cesty. Nový začátek, Hattie. Nový život. Zvedla hlavu a znovu se podívala na château. Pokud je interiér stejně velkolepý jako exteriér, čeká Gabby úžasná svatba.

Prostředí bylo krásné, stejně jako nádherná krajina, kterou projížděla z Remeše do Saint Martin. Svěží kopce byly potažené stejnoměrnými řadami jasně zelené vinné révy, 8 které se vlnily až k obzoru. Nekonečné řady táhnoucí se do dálky přes kopce a pole narušovaly zkřivené pahýly pod rodícími se korunami listů. Hattie jimi byla fascinována. Révové šlahouny byly mnohem kratší, než si představovala – ale co věděla o víně kromě toho, že se vyrábí z hroznů a že jí chutná? Takže když už tu je, mohla by se o něm něco dozvědět. Alespoň by výběr vhodného vína nebyl tak odstrašující. Strýc Alexander totiž vlastnil poloviční podíl ve vinařské firmě v Londýně a vždycky byl velmi štědrý a vozil jejím rodičům nóbl zboží. Když viděla, kolik peněz jí vložili na účet, málem vyprskla čaj. Z toho počtu nul se jí udělalo lehce nevolno, ale na druhou stranu pocítila zvláštní euforii. Zdálo se, že na svatbě jeho dcery peníze nehrají roli. Alexander ji ujistil, že v den obřadu bude mít na zámku volnou ruku, ačkoli pro skupinu družiček a hosty, kteří zůstanou déle, zamluvil celý hotel. Informoval ji, že bude mít k dispozici hospodyni, ale prý si může najmout další personál, jak uzná za vhodné, nebo si přivést kohokoli jiného.

Hattie nikdy v životě nikoho nenajímala, a i když ji ta myšlenka neznepokojovala – věděla, že by to zvládla víc než dobře –, spíš se jí nechtělo nést v tuto chvíli zodpovědnost za někoho dalšího. To dělala už příliš dlouho. Když obdivovala zámek zvenčí, otevřely se vchodové dveře a v nich se objevil vysoký muž. „Hodláte zaklepat, nebo tam budete celý den stát a doufat, že se dveře samy otevřou?“ Jeho angličtina byla perfektní, ale francouzský přízvuk byl nezaměnitelný a podle pobaveného výrazu ve tváři mu její bezelstný obdiv k nádheře budovy připadal zábavný. Hattie se začervenala a pak s noblesou zvedla hlavu. Nehodlala se nechat nikým zastrašit. Je přece Hattie Carter-Jonesová a je tu kvůli práci. Pak se začervenala ještě víc, protože se jí srdce doslova zastavilo. Proboha, kdo to je?

Muž měl ty nejúžasnější modré oči s nejhustšími a nejtmavšími řasami, jaké kdy viděla, a vlnité vlasy sčesané dozadu. Na sobě měl tmavě růžové kraťasy, které odhalovaly dlouhé svalnaté nohy. Otevřela ústa, ale nic z nich nevyšlo. „Můžu vám pomoct? Ztratila jste se?“ Muž pozvedl obočí a ona okamžitě poznala, že přesně ví, jak na ni působí. Musela vypadat jako blázen, když tam stála a zírala na něj. „Dobrý den,“ vykoktala Hattie, ale když se snažila ovládnout hlas, měla ho o oktávu níž než obvykle. „Bonjour. Jsem Hattie.“ „Hattie?“ Na tváři se mu objevil úsměv, když vynechal H, což znělo rozkošně sexy a jí přeběhl mráz po zádech. „Roztomilé.“ Myslel její jméno nebo ji? To ji ještě víc vyvedlo z míry. „No, ve skutečnosti se jmenuju Harriet, ale většina lidí mi říká Hattie, což mám mnohem raději, protože… já nevím, nemyslíte, že Harriet zní trochu staromilsky a tak nějak přehnaně? Já ano.“

Teď už blábolila a on se nad jejím slovním výlevem ani nesnažil skrýt pobavení. Pak si uvědomila, že nejspíš mluví příliš rychle a o něčem, co se nedá moc dobře přeložit. Přistoupila k němu a natáhla pravici. Přijal ji a ona mu pevně a nekompromisně potřásla dlaní ve snaze získat zpět trochu důstojnosti, což bylo ale směšné vzhledem k tomu, že jeho ruka tu její zcela pohltila. Ten jeho zatracený úsměv se prohloubil, jako by přesně věděl, co dělá. Připadala si jako blecha, kterou chce někdo rozplácnout novinami.

 „Luc Brémont.“ Bože, jen jeho hlas, když vyslovoval své jméno tím božským přízvukem, ji uvnitř rozněžnil. Chová se nemožně, měla by se co nejdřív vzpamatovat. Jako by byla dlouho držená někde v zajetí a teď se dostala do reálného světa. Což bylo vlastně docela dobré přirovnání. „Můžu vám nějak pomoct?“ zeptal se znovu. „Já… mám tady pracovat… jsem svatební koordinátorka.“ „Svatební koordinátorka?“ Zmateně se na ni podíval. Copak něco takového ve Francii neexistuje? „L’organisateur de mariage.“ „Vím, co je svatební koordinátorka,“ prohlásil a pohledem dával najevo, že tak negramotný zase není. „Ale čekal bych, že mi někdo oznámí, že přijedete.“ „Volala jsem.“ „Kdy?“ Copak na tom záleží? Nevěří jí snad? Sebevědomě k němu vzhlédla a odpověděla: „Předevčírem.“

........................