"Fanoušci Gaimanových románů objeví nové pohledy díky úryvkům z románů uspořádaným mezi větší soubory kratší beletrie. . . . Gaimanův jedinečný styl psaní a vypravěčský hlas v této sbírce září." 

"To, co se z těchto příběhů vynořuje, je "Gaiman žánr", který není žádným žánrem, ale který všechny míchá dohromady... "

"Gaiman je mistr vypravěč. . . . Příběhy ukazují jeho fantazii, smysl pro humor a zajímavý pohled na věc. A mnoho příběhů s vámi zůstane ještě dlouho poté, co otočíte stránku. . . . Každý román stojí za přečtení, ale tyto malé ochutnávky vám pomohou rozhodnout se, který byste chtěli zhltnout jako první."

Ukázka:

Můžete je dostat s množstevní slevou - úryvek

1984

Peter Pinter nikdy neslyšel o Aristippovi z Kyrény, méně známém Sókratově žáku, který tvrdil, že nejvyšším dosažitelným ideálem je vyhýbat se potížím; přesto svůj poklidný život prožil právě podle toho. Ve všech ohledech kromě jediného (neschopnosti nechat si ujít výhodnou koupi, ale kdo z nás tím netrpí vůbec?) to byl velmi umírněný člověk. Nezacházel do krajností. Mluvil slušně a zdrženlivě; málokdy se přejídal; pil tolik, jak se ve společnosti patří, ale ne víc; rozhodně nebyl bohatý a v žádném případě chudý.

Měl rád lidi a lidé měli rádi jej. Když uvážíte to všechno: čekali byste, že ho najdete ve vykřičené putyce na té stinnější straně londýnského East Endu, jak zadává, hovorově řečeno, „zakázku“ na odstranění někoho, koho skoro nezná? Ne, nečekali. Nečekali byste ani to, že ho v té putyce uvidíte. A až do jistého pátečního odpoledne byste měli pravdu. Jenže láska k ženě dokáže s mužem natropit ledaco, a to dokonce i s tak nevýrazným mužem, jako je Peter Pinter, a zjištění, že třiadvacetiletá slečna Gwendolyn Thorpeová, bydlištěm v čísle 9 na Oaktree Terrace v Purley, se peleší (jak by to formulovali vulgárnější lidé) s jistým uhlazeným mladým gentlemanem z účetního oddělení – a považte, to vše poté, co přijala a nosila snubní prstýnek z devítikarátového zlata, s pravými rubínovými odštěpky a s čímsi, co by klidně mohl být i diamant (37,50 liber), jehož vybírání zabralo Peterovi skoro celou polední pauzu… no, takové zjištění umí s mužem natropit i velice podivné věci.

Po tomto otřesném odhalení Peter probděl noc z pátku na sobotu, zmítal se a převracel na loži a před očima mu poskakovaly a proplouvaly vidiny Gwendolyn a Archieho Gibbonse (onoho donchuána z účetního oddělení firmy Clamages), kterak provádějí cviky, u nichž by i sám Peter pod nátlakem připustil, že patrně budou nemožné. Ale do hrdla mu vystoupala žlučovitá pachuť žárlivosti, a tak se Peter do rána rozhodl, že se sokem je třeba skoncovat. Sobotní dopoledne věnoval úvahám o tom, jak se člověk spojí s nájemným vrahem, neboť nakolik věděl, nikdo podobný není zaměstnancem Clamages (obchodního domu, který zaměstnával všechny tři členy našeho milostného trojúhelníku a který shodou okolností dodal i zásnubní prsten), a někoho se přímo zeptat, to se bál, aby na sebe neupoutal pozornost. V sobotu odpoledne jste ho proto mohli zastihnout, jak propátrává Zlaté stránky.

Zjistil, že mezi nábytkem a nákladní dopravou nejsou žádní nájemní vrazi; že mezi zábavní pyrotechnikou a zahradnictvími nejsou žádní zabijáci; a že mezi asistenčními službami a atrakcemi, vizte pouťové atrakce, nenajde ani jednoho atentátníka. Slibně vypadalo hubení škůdců; nicméně při bližším zkoumání se ukázalo, že jednotlivé inzeráty nabízejí výhradně pomoc s „potkany, myšmi, vešmi, šváby, králíky, krtky a krysami“ (abychom citovali z jednoho, který byl podle Petera dost vysazený na hlodavce) a tak docela nepřinášejí to, o co jde jemu. Ale protože byl člověk pečlivý, i tak poctivě pročetl položky v celé kategorii – a na spodku druhé strany nalezl drobným písmem nabídku firmy, která vypadala slibně. Úplné a diskrétní odstraňování obtížných a nežádoucích savců atd., stálo tam, Ketch, Hare, Burke a Ketch. Stará firma. Nebyla u toho adresa, jen telefonní číslo.

Peter číslo vytočil, čímž překvapil i sám sebe. Srdce mu v prsou jen tlouklo, ale snažil se působit nonšalantně. Telefon zazvonil, jednou, dvakrát, třikrát. Peter už začínal doufat, že to nikdo nevezme a on na to celé bude moct zapomenout, když tu se ozvalo cvaknutí a rázný mladý ženský hlas: „Ketch Hare Burke Ketch. Přejete si?“ Peter se pečlivě vyhnul tomu, že by uvedl své jméno, a jen se zeptal: „Eee, jak velké – tedy, do jaké velikosti těch savců můžete jít? Pokud jde o, echm, o to odstranění?“ „No, závisí na tom, jakou velikost pán požaduje.“ Sebral všechnu odvahu, co měl. „Lidskou… velikost?“ Hlas byl dál rázný a vyrovnaný. „Ovšemže, pane. Máte po ruce pero a papír? Výborně. Buďte v hospodě U olezlého osla, hned u Little Courtney Street, E3, dnes večer v osm. V ruce držte srolovaný výtisk Financial Times – to jsou ty růžové noviny, pane – a náš operativec vás osloví.“ Načež to položila.

Peter byl v sedmém nebi. Bylo to mnohem snazší, než by si kdy představoval. Skočil dolů do trafiky a koupil si jedny Financial Times, pak v Průvodci Londýnem od A do Z našel Little Courtney Street a zbytek odpoledne strávil tím, že v televizi sledoval fotbal a představoval si funus toho uhlazeného mladého gentlemana z účetního oddělení. Najít hospodu dalo Peterovi docela práci. Konečně zahlédl ceduli; byl na ní osel a byl opravdu výrazně olezlý. Samotná putyka byla malá, víceméně taky olezlá, a navíc špatně osvětlená. Neoholení chlapi v odraných kabátech tu postávali a podezřívavě se navzájem prohlíželi, jedli brambůrky a pili po pintách Guinness, který Peter nikdy neměl rád. Svůj oslí můstek, Financial Times, držel v podpaží tak okatě, jak jen dokázal, ale nikdo k němu nepřistoupil, a tak si koupil jedno malé řezané limonádou a odsunul se k rohovému stolku. Protože ho nenapadlo, co jiného by při čekání mohl dělat, pokusil se číst si v novinách, ale v té změti smluvně garantovaných výkupních cen obilí a kaučukářských společností provádějících spekulativní kontraminy (neměl ponětí, co za divný druh min ty kontraminy jsou) se ztratil tak, že toho nechal a jen zíral na dveře.

Čekal skoro deset minut, když dovnitř vrazil menší rtuťovitý mužík, který se rychle rozhlédl a potom šel rovnou k Peterovu stolu a posadil se. Napřáhl ruku. „Kemble. Burton Kemble od firmy Ketch Hare Burke Ketch. Řekli mi, že pro nás máte práci.“ Nevypadal na zabijáka. Peter to řekl nahlas. „A tak, pámbu chraň, jistěže ne. Já nepatřím k naší… úderné síle, pane. Dělám v obchodním.“ Peter přikývl. To rozhodně dávalo smysl. „Můžeme… eee… můžeme tady mluvit otevřeně?“ „Jistě. Nikoho to nezajímá. Takže… kolik lidí byste si přál odstranit?“ „Jen jednoho. Jmenuje se Archibald Gibbons a pracuje v účetním oddělení v Clamages. Jeho adresa…“ Kemble ho přerušil. „To můžeme dořešit později, pane, pokud vám to nevadí. Ale měli bychom v rychlosti probrat finanční stránku věci. Tak za prvé, zakázka vás přijde na pět set liber…“

Peter přikývl. To si mohl dovolit – vlastně čekal, že to spíš bude o něco dražší. „… i když vždycky tu je nějaká zvláštní nabídka,“ dokončil Kemble hladce. Peterovi zasvitlo v očích. Jak jsem se už zmínil, miloval slevy a často si při akcích a zvláštních nabídkách kupoval i věci, u kterých si neuměl představit, k čemu by mu byly. Nehledě na tuhle slabinu (kterou nemá jen on, ale i mnozí z nás) to ale byl nesmírně umírněný mladík. „Zvláštní nabídka?“ „Dva za cenu jednoho, pane.“ Hmm. Peter se nad tím zamyslel. To máme pouhých 250 liber za osobu, což je velice výhodné, ať se na to díváte jakkoli. Byl v tom ale jeden háček. „Bohužel, já nemám nikoho dalšího, koho bych chtěl nechat zabít.“ Kemble se zatvářil zklamaně. „To je velká škoda, pane. Při dvou bychom patrně mohli cenu srazit ještě víc, řekněme na čtyři sta padesát liber za oba.“ „Opravdu?“ „Inu, naši operativci pak jsou vytíženější, pane. Čistě mezi námi,“ – a tady začal mluvit tlumeněji – „v naší branži není tolik práce, aby je to víc zaměstnalo. Aspoň ne jako za starých časů. Opravdu není nikdo, ani jediná osoba, jejíž smrt byste si přál?“

Peter se zadumal. K smrti nerad si nechával utéct slevu, ale pro boha živého ho nikdo další nenapadal. Měl lidi rád. Jenomže výhodná koupě je výhodná koupě… „Víte co?“ prohlásil pak. „Můžu si to promyslet? Že bychom se sešli znovu, tady, zítra večer?“ Prodejce nasadil spokojený výraz. „Samozřejmě, pane,“ souhlasil. „Nepochybuji, že na někoho přijdete.“ A řešení – nabízející se řešení – Petera napadlo, už když ten večer upadal do spánku. Posadil se na lůžku, zašátral po lampičce a to jméno si zapsal na zadní stranu jedné obálky, pro jistotu, aby ho nezapomněl. Popravdě řečeno, silně pochyboval, že by ho zapomenout mohl, když to je tak trapně zjevné, ale u těchhle pozdně večerních nápadů jeden nikdy neví. A tím jménem, které si zapsal na zadní stranu obálky, bylo: Gwendolyn Thorpeová. Zhasnul, překulil se na druhý bok – a brzy už spal a zdály se mu samé poklidné a pozoruhodně nevražedné sny. Když v neděli večer dorazil k Olezlému oslovi, Kemble na něj už čekal. Peter si poručil pití a přisedl si k němu. „Beru tu vaši zvláštní nabídku,“ řekl místo pozdravu. Kemble rázně přikyvoval. „Velice moudré rozhodnutí, pokud to tak mohu říct, pane.“ Peter Pinter se usmál, skromně, po způsobu někoho, kdo čítá Financial Times a dělá moudrá obchodní rozhodnutí. „Takže to dělá čtyři sta padesát liber, jestli se nepletu?“ „Opravdu jsem řekl čtyři sta padesát, pane? Ale dobrotivý bože, to se omlouvám. Odpusťte, spletl jsem si to s naší hromadnou sazbou. Za dvě osoby to činí čtyři sta sedmdesát pět liber.“

Na Peterově mladistvé, nevýrazné tváři se mísilo zklamání s hamižností. To je pětadvacet liber navíc. Nicméně na tom, co Kemble řekl, ho cosi zaujalo. „S hromadnou sazbou?“ „Ovšemže, ale pochybuji, že o ni bude pán mít zájem.“ „Ne, ne, mám zájem. Povězte mi o tom něco.“ „Jak si přejete, pane. Hromadná sazba, těch čtyři sta padesát liber, by byla za velkou zakázku. Deset lidí.“ Peter nějak nevěděl, jestli slyšel dobře. „Deset lidí? Ale to by bylo jen pětačtyřicet liber za jednoho.“ „Ano, pane. Díky velikosti zakázky je to přesto rentabilní.“ „Chápu,“ řekl Peter. „Hmm,“ řekl taky Peter, a kromě toho řekl: „Mohl byste tady být zítra ve stejnou dobu?“ „Samozřejmě, pane.“

..............