Autor zpřístupňuje neznámá fakta z vyšetřovacích spisů, soudních přelíčení a kádrových posudků hráčů, trenérů a činovníků obviňovaných z vlastizrady, špionáže či spolupráce s cizími rozvědkami. Podrobně se věnuje příběhům emigrace, popisuje dramatické útěky, úspěchy i peripetie známých fotbalistů, kteří opustili republiku.

Ukázka:

"Je nepochybné, že klíčem míčových her u nás je otázka footballu. Tento druh sportu byl mimořádně zanešvařen kapitalisty a vykořisťovateli, nákaza z kopané se rozšiřuje i do ostatních odvětví sportu a ohrožuje naši mládež. Dokud nebude tento boj s nešvary v kopané důsledně vybojován, nebude ani pořádek v naší tělovýchově,“ dštil síru, hromy a blesky Alexej Čepička. Na prahu nových pořádků vykazoval fotbal 120 000 hráčů a i s přispívajícími 450 000 členů. Nepočítáme-li tělovýchovné spolky, připadaly na něj tři čtvrtiny sportovců. Dominoval návštěvami, příjmy ze vstupného, zájmem veřejnosti.

Asociace byla nejvlivnějším ústředím, schopným vzdorovat stranickým sekretariátům, ministerstvům i aktivistické žurnalistice. Kdo chtěl tělovýchovu se sportem ovládnout, věděli v partaji, musí začít sokolstvem a fotbalisty. Nebyla náhoda, že první akční výbor ve sportovním prostředí ustavili právě v Československé associaci footballové (ČSAF). Samozvanci se správnou legitimací obsadili kanceláře na Kozím plácku hned ve středu 25. února 1948, ještě předtím, než Klement Gottwald dorazil z Hradu na Václavské náměstí. Do konce měsíce vzniknou výbory i v župách a klubech. Bez voleb a bez hlasování, s mandátem provést čistky, zrušit spolkovou autonomii a nejoblíbenější odvětví sportu podřídit direktivám.

Fotbal vystřídá kopaná, začne dekáda kotrmelců, přemetů a veletočů. „V lidově demokratické republice budeme nadále posuzovat fotbal z úplně jiného hlediska než dříve. Z hlediska amatérského, rekreačního, branného a ve spojitosti s lepším výkonem toho kterého hráče na jeho pracovišti,“ budoval komunismus Milan Kubíček, tajemník odboru kopané Československé obce sokolské. Činovníci původem z proletářské tělovýchovy se s náčelníky Sokola shodli na popření soutěživosti sportu, jeho údajné samoúčelnosti a nepřípustnosti jakýchkoli, byť skromných odměn za sportovní výkony. Objevily se, naštěstí zřídka a neúspěšně, i návrhy fotbal v tradiční struktuře rozmetat. Část veřejnosti uvěřila, že „kopaná bude nějakým sokolským dekretem zakázána“. Fyzkultura, papouškovali věrozvěsti, je pojem širší než tělovýchova, slouží k upevnění práce- a obranyschopnosti, k rozvoji socialistického vlastenectví, k výchově nového člověka. Principy lidovědemokratického sportu shrnul slogan „Za masovost, za rekordy“.

Masovostí mínil členství v dobrovolných sportovních organizacích, všem úsekům činitelé uložili, aby pro cvičení, zvlášť prostná a nářaďová, získaly co nejvíce obyvatel. Měla vytvořit podhoubí pro medaile, úspěchy na mezinárodní scéně demonstrovat nadvládu společenského zřízení a triumfalismus režimu. Zítra se bude tančit všude, křepčili v sídle KSČ. S župní strukturou, základnou asociačního fotbalu, skoncovalo v lednu 1949 krajské uspořádání státu. Tradiční kluby převedli pod sokolské spolky, později pod závodní sokolské jednoty, nakonec pod podniky, armádu a vnitro. Mnozí, zvlášť bývalí proletářští vedoucí razili zátopkovské „Když nemůžeš, přidej!“. Jeden nesmysl nahradili druhým, obvykle důkladnějším a propracovanějším. Územní princip, na němž tělovýchova stála, vystřídal výrobní, v propadlišti dějin měly skončit nejen kluby, ale i názvy, barvy a dresy. Privilegovaného postavení se naopak dostalo armádě a bezpečnosti. „Máme zájem, aby ATK v čestném zápolení prokázal prvenství v tělesné přípravě ve všech jejích oborech,“ neskrýval Alexej Čepička. Emil Zátopek žádal, „aby ozdravěl na našich hřištích poměr k representantům armády, neboť také projevy sympatií a nesympatií jsou odrazem boje starého světa proti novému, který se projevuje i na poli tělovýchovy nebo sportu“. Fanděte politicky, soudruzi!

......................