Ukázka:

I.

Existuje několik málo spisovatelů, k nimž najde cestu čtenář v každém věku a v každém životním období – Homér, Shakespeare, Goethe, Balzac, Tolstoj –, a pak jsou zase jiní, jejichž význam zplna oceníme až v určitou dobu. K těm patří Montaigne. Nemůžeme být příliš mladí, mít nedostatek zkušeností a nemít za sebou zklamání, abychom ho dokázali správně ocenit. Jeho svobodné a neomylné myšlení prospěje nejvíc té generaci, již osud uvrhl, jako tu naši, do kataraktické revolty světa. Jen kdo musí ve své vlastní otřesené duši prožít dobu, v níž válka, násilí a tyranské ideologie přímo ohrožují jeho život a v rámci tohoto života jeho nejcennější podstatu, individuální svobodu, jen ten ví, kolik cti a rozhodnosti je třeba, aby člověk dokázal zůstat v dobách stádního šílenství věrný svému nejvnitřnějšímu Já, jen ten chápe, že nic na světě není těžší a problematičtější než si uprostřed hromadné katastrofy zachovat neposkvrněnou duševní a morální nezávislost. Teprve ten, kdo sám propadne pochybám a zoufalství nad nerozumem a ztrátou důstojnosti lidstva, dokáže uctít a velebit čin toho, kdo si uprostřed světového chaosu udržel příkladný vzpřímený postoj.

Sám na sobě jsem zažil, že Montaignovu moudrost a velikost může ocenit až zkušený a zkouškami prověřený člověk. Když jsem si ve dvaceti letech vzal poprvé k ruce jeho Eseje, jedinou knihu, v níž se nám zachoval, nevěděl jsem – popravdě řečeno –, co si s ní počít. Měl jsem sice dostatek literárního smyslu pro umění a respektu, abych rozpoznal, že jde o projev zajímavé osobnosti, obzvlášť prozřetelného, prozíravého a sympatického člověka, navíc umělce, který dokáže propůjčit každé větě či výroku osobitý charakter. Ale má radost zůstala literární, antikvární; scházely vnitřní zápal, zanícené nadšení a elektrizující přeskok od duše k duši.

Už samotná tematika Esejů mi připadala dost pochybená a do značné míry mi neumožňovala promítnout ji do vlastní existence; co mně, mladému člověku 20. století, záleželo na obsáhlých exkurzech Sieura de Montaigne do Cérémonie de l’entrevue des rois [Obřadu setkání králů] nebo Considération sur Cicéro [Úvah o Ciceronovi], a jak školské a zastaralé mi připadalo prokládání už tak časem poněkud odleželé francouzštiny latinskými citáty, a dokonce ani k jeho shovívavé, umírněné moudrosti jsem nenašel cestu. Přišla příliš brzy. Neboť co zmůže Montaignovo moudré napomínání, abych se zřekl ctižádostivého úsilí a nenechal se příliš vášnivě vtáhnout do vnějšího světa, jeho konejšivé nabádání k umírněnosti a toleranci vůči bouřlivému věku, jenž nechce být zbavován iluzí a uklidňován, nýbrž bezděčně jen posilován ve svém živém elánu?

Je v povaze mládí, že si nepřeje být nabádáno k mírnosti a skepsi. Každá pochyba je brzdí, neboť k uvolnění své průbojnosti potřebuje víru a ideály. A seberadikálnější, nejabsurdnější iluze, jestliže je posílí, pro ně bude důležitější než výsostná, vznešená moudrost, jež oslabuje sílu jeho vůle. A pak – opravdu nám připadalo, že ona individuální svoboda, jejímž nejrozhodnějším hlasatelem se Montaigne pro všechny časy stal, vyžaduje ještě kolem roku 1900 tak usilovné obhajoby? Nebylo to všechno už dlouhou dobu samozřejmostí, zákonem a zaručeným vlastnictvím dávno od diktatury osvobozeného lidstva?

Zdálo se nám, že právo na vlastní život, vlastní myšlenky a jejich nespoutané vyjádření slovem a písmem nám samozřejmě patří jako dech našich úst a tep našeho srdce. Země po zemi před námi ležel otevřený svět, nebyli jsme zajatci státu, nepodléhali vojenské službě, nebyli podrobeni zvůli tyranských ideologií, a nikomu nehrozilo nebezpečí, že bude zavržen, vyhoštěn, uvězněn či vyhnán. A tak podle nás Montaigne nesmyslně lomcoval řetězy, jež jsme podle našeho mínění už dávno zpřetrhali, netušíce, že už nám osud kuje nové, tvrdší a ukrutnější než kdy předtím. Tak jsme vnímali a respektovali Montaignův úctyhodný boj za svobodu duše jako už pouze historický, pro nás nadbytečný a bezvýznamný. Neboť patří k tajuplným zákonům života, že si vždy jeho pravé a podstatné hodnoty uvědomíme až pozdě, mládí, až když uteče, zdraví, jakmile nás opustí, a svobodu, tu nejcennější esenci naší duše, až v okamžiku, kdy nám ji mají vzít nebo nám ji už vzali.

Abychom porozuměli Montaignovu umění žít, jeho životní moudrosti a nezbytnosti boje o ‚soi-même‘ [sebe sama] jakožto nejnaléhavějšího zápasu našeho duchovního světa, musela by nastat situace podobná té jeho. I my bychom museli jako on prožít strašlivou recidivu světa, ústup z jednoho z nejvelkolepějších období rozmachu, i nás by museli nemilosrdně odehnat od všech nadějí, zkušeností, očekávání a nadšení až tam, kde budeme nakonec hájit jen své holé Já, svou jedinečnou a nenahraditelnou existenci. Teprve v tomto osudovém bratrství se mi stal Montaigne nepostradatelným druhem, pomocníkem, utěšovatelem a přítelem, neboť jeho úděl se zoufale podobá tomu našemu. Když Michel de Montaigne vstoupil do života, pohasínala jedna veliká naděje, stejná, kterou jsme prožili i my na začátku našeho století: naděje na humanizaci světa. Renesance svými umělci, malíři, básníky a učenci obdarovala lidstvo v průběhu jediného lidského věku novou, dokonalou a zcela nečekanou krásou a zdálo se, že nadchází století – ne, staletí, v nichž tvůrčí síla přiblíží temnou a chaotickou existenci lidstva krok za krokem, vlnu po vlně Božímu dílu. Svět byl rázem širý, plný a bohatý.

.............

Stefan Zweig