Ukázka:

Stejně jako já dopadl i můj spolužák Pavel Brázda. Z AVU ho při prověrkách vyhodili taky. Byl z famílie, která se silně politicky angažovala. Jeho teta Helena Koželuhová-Procházková byla výrazná politická postava. Aktivně vystupovala proti komunistům, psala články do novin a v roce 1946 byla zvolena poslankyní. Její manžel, dr. Adolf Procházka, byl členem poválečné československé vlády, kde pracoval jako ministr zdravotnictví za lidovce. Tím byl zpečetěn jeho osud. Hned po únoru za dramatických okolností s celou rodinou emigroval.

Původně jsem se něco o Pavlovi dozvěděla na začátku studií na mezifakultním pochodovém cvičení, kde jsem potkala kamarádku z gymnázia Libušku Boháčkovou. Byla to skvělá a inteligentní dívka, její otec byl profesor římského práva. Říkala jsem jí, že na Akademii se mnou chodí nějaký Pavel Brázda. A že je takový jiný, podivný, trošku protivný.Řekla mi, že s ním má zkušenost, že za ní chodil. Ale ona že začala chodit s někým jiným, s cellistou Vočadlem, a Brázda z toho začal šílet. Přijel tenkrát k nim na Hanspaulku a zvonil na jejich zvonek, strašně dlouho, pořád zvonil, několik hodin. A nakonec museli pozvat policajty a do rána ho někam zavřít.

Mně to připadalo zábavné – teprve potom jsem si ho začala víc všímat, začalo mě zajímat, co to je za případ. Působil poněkud znepokojivým, ale vzrušujícím dojmem, trošku mě štval, ale zároveň zajímal pro tu svou zvláštnost a jinakost. S Pavlem jsme si brzy rozuměli, povídali jsme si o všem. Byl pro mě zajímavý kromě jiného tím, že byl z domova, hlavně od matky, obeznámen s dějinami umění. Měl mně co předávat. Seznamoval mě se všemi malířskými směry, chodili jsme do Národní galerie, obdivovali gotiku a renesanci, Mistra třeboňského, na Karlštejně Mistra Theodorika atd.

Pavel byl v mládí okouzlen komunismem, myslel si, že tamtudy vede cesta. Potom od toho samozřejmě odpadl, když viděl, o co vlastně jde. Ale zůstal v něm přece jen ten náboj prvorepublikového idealismu, který se hodně šířil mezi básníky a levou avantgardou; mělo to takový salonní nádech. Byla v tom i osvícenská víra v nový svět a pokrok, v člověka a jeho všespásnou racionalitu, vitalitu, dokonce i techniku. Důležitý byl pro něj civilismus. To vše v něm zůstávalo, včetně vědomí rizik a katastrof. Šel svou cestou, v 17 letech založil s kamarádem Jardou Dreslerem umělecký směr, který pojmenovali hominismus – umění pro lidi. Nadšení pro sociální spravedlnost je nebezpečně přivádělo do blízkosti komunistické ideologie, kterou ale záhy prokoukli. Jarda Dresler včas emigroval, nás s Pavlem komunistická ideologie nakonec smetla.

Jednou mě Pavel pozval na Stravinského Petrušku do Národního divadla. Po představení jsme ještě šli na skleničku vína do Mánesu. Pro mě to byla celkem novinka, za války jsme nepili víno vůbec. Takže mě brzy naučil pít víno a taky kouřit. A tehdy mě taky přebral Míťovi Adámkovi, který mě zachraňoval, když jsem spadla do Obřího dolu. Byl to stavař, kterého jsem ještě na té Luční boudě slyšela hrát na klavír Beethovenovu Mondschein sonátu. To se mi zalíbilo – a začali jsme pak v Praze chodit na koncerty a na rande. Byl to jedináček lékárníků z Jičína – a to jedináčkovství se na něm projevilo: byl trošku sobec. To mně na něm vadilo, až mě to od něj odradilo.

Po vyhazovu ze školy mi naši pronajali u sousedů jednu místnost jako ateliér. Tenkrát totiž byl takový předpis, že na osobu může být jen určitý počet metrů. A u těch sousedů měli jednu nadměrnou místnost a hrozilo, že jim tam někoho nasadí. Všem se tedy hodilo, že se naši zachovali takhle velkoryse, takže já jsem si tam donesla štafle a mohla jsem začít malovat. A Pavel, drze, si tam svoje štafle přinesl taky, takže jsme tam malovali spolu. Bylo tam jen jedno okno, ale protože já jsem pravačka a Pavel byl levák, měli jsme štafle každý z jedné strany. Pavel se k té naší situaci postavil bojovně a namaloval svůj klíčový obraz Obluda čeká, obluda má čas. To byla reakce na to, co se stalo. „Obluda“, což je jeho autoportrét, má ve svém náručí hnízdečko, kde leží dva milenci, vyvržení společností na ulici. A já jsem, naproti němu, malovala své surrealistické Zátiší – autoportrét. Můj vesmír se rozpadl, rozbil, tak jako zrcátko, ve kterém se vidím.