Předmluva

Co znamená myslet, nejde vysvětlit, aniž bych již myslel – ovšem nikoli jen předem, čistě v kauzálním smyslu, ale právě při zodpovídání příslušné otázky. Řekněme, že dialektika chce uchopit smysl této podmínky, nejen teoreticky, v sledu definic, s případnou historickou exkurzí do dialektického myšlení od Zénóna přes Hegela s Marxem a Engelsem až po Slavoje Žižeka, ale především na stimulujících příkladech. K těm mohou patřit jednotlivé „dialektické“ či „dialektizující“ výroky, ať už Hegelovo „každé dobro má svoji špatnou stránku“ , Wagnerovo „spasení spasiteli“, či Karl May s jeho úvahami o jazyce: „Splní vše, co slíbí, to je pravda, ale splní to tak, jak si to sám myslel, a ne tak, jak si to přeje druhý“.

Může ale jít také o celé příběhy, umělecká díla či vědecké teorie. I na ty se dostane v průběhu této knihy. Její text jsem úmyslně rozdělil do krátkých kapitol pořádaných do pěti větších částí. V nich je zachycena hlavní linie výkladu zhruba daná trojicí dialektiky Kantovy, Hegelovy a Marxovy, z nichž první dvě tvoří případy toho, co bych chtěl nazývat dialektikou pruskou, zatímco poslední se kvalifikuje jako základ tzv. dialektiky ruské. Marx k tomuto zařazení přišel sice dosti podobně, jako se stali Němec Frege či Rakušan Wittgenstein představiteli angloamerické filosofie, a Hegel se zase do pruské metropole dostal až ke konci svého života. Své opodstatnění nicméně příslušné rozlišení má, už proto, že umožňuje jednoduše rozlišit dva základní přístupy k věci, tedy k myšlení. Ty později spojíme s problémem alegorického a symbolického výkladu, a to konkrétně ve vztahu k centrálnímu mikrodramatu Hegelovy Fenomenologie ducha – ale ve výsledku i jeho logiky –, jímž je dialektika pána a raba.

Sdílená pointa tohoto podobenství je přitom známá: myslet znamená myslet s někým a také proti někomu, a je to tento konfliktní a zároveň konflikt překonávající rozměr myšlení, který z myšlení dělá sociální fenomén. To se musí odrazit už na úrovni prezentujícího textu, který se obrací ke čtenáři a očekává tak od něj určitou vstřícnost, snahu se textu přiblížit, a rovněž zaujetí zdravého odstupu, který k sobě musí mít i autor sám. Jak tohoto efektu docílit, je právě úkol myšlení, které musí brát druhého vážně, aniž by tím rezignovalo na vlastní postoj. Hegel, jak to vyjádřil George Steiner, je mistr takovéhoto myšlení a proti-myšlení:

Hegel, a to je vzácné, byl schopný myslet proti sobě, a pozorovat se a zaznamenávat se při tom. Podstatou Hegelovy metody a myšlení je polemika se sebou. Negace, překonání (Aufhebung) s jeho současnými reciprocitami zrušení, zachování a rozšíření, svinutí a rozvinutí dialektického modu, jsou bezprostřední teoretické nástroje Hegelova principu protikladu či „proti-myšlenky“. […] Pro Hegela myslet, uskutečňovat a artikulovat dynamiku identity znamená „myslet proti“. Znamená to „dramatizovat“ v původním smyslu slovesa, jímž je čisté jednání.

I z tohoto důvodu v dalším textu Hegelovi vypomáhá Heinrich von Kleist, rovněž – ba mnohem pevněji – ukotvený v pruském myšlenkovém prostředí. Jeho drobnějšími, pro tuto příležitost přeloženými texty je zakončena každá část knihy, a umožňuje tak čerpat dialektickou inspiraci ze zdroje, který je pro ni – jak postupně zjistíme – přece jen vhodnější než abstraktní filosofické pojednání. Kleist nejenže ve svých dramatech a povídkách investoval do studia neklidného a ambivalentního rozměru lidské zkušenosti, zároveň ale byl s to tato svá pozorování adekvátně formulovat a zapsat, třeba už skrze fragment citovaný závěrem této knihy: „Existují určité omyly, na něž duch vynaložil více prostředků než na samotnou pravdu“. Pro upřesnění toho, co znamená myslet, se tento postřeh ukáže jako zcela klíčový.

Jelikož je kniha filosofickým pojednáním, nikoli literaturou, snažím se kýžené adekvátnosti zvoleným cílům, tedy polemičnosti obsahu, dosáhnout alespoň formálně, zhruba po vzoru Hegelovy Encyklopedie, jejíž hlavní linka je rozšiřována o další perspektivy prostřednictvím četných dodatečně připojených, a tedy nelineárních, text dále rozvětvujících doplňků. Ty nelze brát nikdy jako vyčerpávající a definitivní, ale spíše příležitostné, psané s nadějí, že se skrze ně dané téma u toho či onoho čtenáře pevněji chytí. Jejich geneze také nebyla lineární, ale spíše cirkulární, neboť byly doplňovány při opakovaných průchodech knihou v návaznosti na doplňky předešlé, které však z hlediska prvního průchodu teprve přijdou. I proto jsou drobnější souvislé části textu označeny paragrafy, což umožňuje snazší reference a dává knize do jisté míry charakter hypertextu.  

Už formálně tak celou knihou prostupuje cyklická touha artikulovat základní principy dialektiky a současný impuls tuto touhu udusit v jejích počátcích, neboť její vyplnění by okamžitě zmařilo to, oč se text snaží. Vše plyne z výše popsané vlastnosti myšlení postupovat proti sobě samému, tedy vlastně vždy polemicky, ve dvou. Tento souboj nejde takřka z definice vyhrát, už proto, že výhra sama – jak nás učí právě dialektika pána a raba – ještě z člověka vítěze nedělá a pozitivní vyústění nabývá obvykle podoby remízy. Tato remíza se podobá té, s níž přijde císař na konci Kleistovy novely Souboj, když poté, co musí revidovat předchozí rozsudek, nechá „do statutů svatého božího souboje všude, kde se předpokládá, že jím vina bezprostředně vyjde najevo, vepsat slova: ‚je-li to vůle boží‘.“

Vše tak směřuje spíše k otázce, jak se příslušného souboje, kterým je myšlení, alespoň důstojně zúčastnit. Odpověď na ni celkem výmluvně skýtá zpráva, která se nedávno objevila v denním tisku a která zaráží svou až nezvykle dialektickou průzračností:

Obrovské štěstí v neštěstí měla devětašedesátiletá Johanne Trembalyová z kanadského města Baie-Comeau. Ta se minulou neděli ztratila v lese a tři dny nebyla k nalezení. Policie po ní vyhlásila pátrání, ovšem v úterý pozdě večer ho mohla ukončit. Ženu v lese nalezla jiná žena, která se sama ztratila.

Pokračování, které zde líčím, vypadá asi takto: poté, co se oběma ženám podařilo kontaktovat civilizaci, byly sice nalezeny, ale ve městě se setkaly se spoustou dalších ztracených lidí. Ti však, na rozdíl od našich dvou žen a perspektivně i čtenářů této knihy, o své situaci ještě nevěděli.

Vojtěch Kolman

V Praze 26. ledna 2022