Dara Hornová (1977) je americká spisovatelka, esejistka a profesorka literatury. Napsala pět románů a v roce 2021 vydala sbírku esejů s názvem Lidé milují Židy mrtvé, která se v roce 2021 stala finalistkou Kirkusovy ceny za literaturu faktu.

Ukázka z úvodu:

Právě to znamenalo být Židovkou, darem, který jsem získala v té zázračné zemi, jež dala kdysi dávno budoucnost mé rodině. Ale zatímco já jsem to začala pomalu chápat, v případě Nežidů, a dokonce i u Židů s nedostatečným vzděláním o této kultuře tomu bylo úplně jinak. Ukázalo se, že pro tyto lidi byla židovská identita jen stavem nebytí – není to křesťan, muslim ani nic jiného, čím jsou očividně ostatní (například v Británii se více lidí hlásí k Jediům než k Židům), stavem, kdy se lidé člověka straní, životem na okraji společnosti anebo, pokud možno, stavem, kdy je člověk mrtvý. Tisíce knih, filmů, televizních pořadů, přednášek, kurzů, muzeí a povinných školních osnov o holokaustu velmi jasně předvedly, že ze všech nejoblíbenější jsou Židé mrtví.

Po většinu svého dospělého života jsem neměla důvod na onen okamžik v nashvilleském hotelu vzpomínat. Zasunula jsem ho do hloubi mozku, do stejné přihrádky, kde jsem měla spolužáky ze střední školy v sousedním městě, kteří na fotbalový tým mé školy pokřikovali „jděte do plynu“, nebo studenta z mé první třídy na vysoké škole, kde jsem začala vyučovat, jenž odmítl číst předepsaný hebrejský román z roku 1933 s odůvodněním, že hebrejština je „rasistická“, anebo jednu spolubydlící, která nezadržitelně vzlykala, když mi sdělovala, že přijdu do pekla. (Ujistila jsem ji, že tam aspoň budu znát spoustu lidí.)

Tyto incidenty byly kuriózní, podivné, a možná spíš směšné. Nebyly normální ani pro mě, ani pro žádné mé známé. Nepřipadají mi normální ani po více než pětadvaceti letech, i když jsou dnes normální pro více než jen několik mých známých. V posledních letech jsem však bohužel objevila hlubokou vrstvu normálnosti, která pod těmito kuriozitami leží; lze ji najít i v kulturních podnicích se zdánlivě dobrými úmysly, jako jsou muzea holokaustu, normativní západní literatura nebo důmyslná obnova historických židovských památek až v  daleké Číně. Začala jsem si všímat určité manipulace s židovskou minulostí i přítomností, kterou jsem předtím neviděla, ani když jsem ji měla přímo pod nosem. Považovala jsem obrovský zájem veřejnosti o utrpení Židů v minulosti za známku respektu vůči těm žijícím, ale to byl velký omyl. Tato skutečnost mi měla být zřejmá už od počátku mé spisovatelské dráhy, když se mým nejoceňovanějším dílem z prvních let, jež bylo nominováno na  jednu prestižní cenu, nestala kniha o židovských historických památkách ve Španělsku, ale kniha o táborech smrti.

Snažila jsem se této realitě vzdorovat a  na  veřejných přednáškách jsem se lidí ptala, zda umějí vyjmenovat alespoň tři tábory smrti, a potom jsem je vyzvala, aby uvedli tři autory, kteří psali v jidiš – v jazyce, jímž hovořilo více než osmdesát procent obětí táborů smrti. Ptala jsem se, jaký má smysl starat se tolik o to, jak lidé zemřeli, když člověku záleží tak málo na tom, jak žijí? Tehdy jsem ještě netušila, jak hluboko posedlost mrtvými Židy sahá a  jak je nezbytná pro neartikulovanou představu mnoha lidí o civilizaci i pro jejich neartikulovanou představu o sobě samých.

Jak ale naše současné století postupovalo a veřejné debaty o Izraeli byly stále jedovatější – daleko za hranicemi běžného politického zájmu – začaly mít stejný tón i veřejné debaty o věřících židech, uvědomila jsem si, že ta posedlost mrtvými Židy je cosi hluboce zvráceného; o to víc, když hlásá dobré úmysly. Postavila jsem se k této zvrácenosti tím nejčestnějším možným způsobem – vyhýbala jsem se jí. Pro spisovatele a badatele v oborech židovské historie a literatury to bylo náročné, protože to znamenalo vyhýbat se tématům, jež mají moji čtenáři a studenti zjevně nejraději. Přesto jsem to zkoušela.

Psala jsem romány o židovských špionech za americké občanské války, o středověkém hebrejském archivu v Káhiře, o sovětských surrealistech mluvících jidiš nebo o ženě, která se narodila ve starověkém Jeruzalémě a nedařilo se jí zemřít. Ve svých univerzitních kurzech a přednáškách jsem zdůrazňovala bezprecedentní obrodu hebrejštiny, vývoj izraelské beletrie, to, že moderní poezie a drama v jidiš vzešly z tradičních uměleckých forem nebo složité interní náboženské debaty, jež utvářely díla světských autorů o celé generace později. Ze všech sil jsem se snažila, aby to všechno stálo samostatně, a vyprávěla jsem o tom, jak a pro co Židé žili, víc než o tom, jak umírali. Jak jsem kdysi tvrdila i svým spolubydlícím v Nashvillu, nebyla jsem zkrátka tak tmavá, a tedy ani temná. Minulost však stále pronikala do přítomnosti.

Koncem roku 2018, po masakru Židů v naší dokonalejší zemi, k němuž jistě nedošlo jen zničehonic, po mně moji čtenáři, studenti, kolegové i redaktoři nechtěli nic jiného, než abych mluvila o mrtvých Židech. Stala jsem se člověkem, na něhož se všichni obracejí, když potřebují nově vznikající literární žánr úvodníků o střelbě v synagogách, tedy práci, o kterou jsem neusilovala, ale přijímala ji z obavy, co by mohl napsat někdo, kdo toho ví o historii méně. Dokonce i v době, kdy k těmto incidentům zrovna nedocházelo, se mě pořád dokola vyptávali, co si myslím o mrtvých Židech. Možná ode mě čekali, že budu k tomuto tématu přistupovat s určitou pietou, tedy postojem, jenž vyvolá zoufale potřebnou naději a důstojnost. Byla jsem přece žijící Židovka, spisovatelka, navíc věřící, a dokonce i odbornice na hebrejštinu a jidiš, takže jsem byla očividně vybavena k tomu, abych řekla něco korektního a podnětného, smutného a krásného, co by se všem zúčastněným líbilo.

Nedokázala jsem to. Příliš mě to štvalo. Mé děti vyrůstaly v Americe, která byla o tolik jiná než ta, v níž jsem dospívala já, kde příliš velký prostor v mozku zabíral boj proti idiotským názorům a kde šikana a manipulace druhými – tedy setkání s lidmi, která jsem si kdysi ukládala do podvědomí – nebyly výjimkou, ale pravidlem. Moje úsilí dokázat, že nejsme všichni tmaví, bylo neúspěšné a ztroskotalo na realitě, že jsem součástí směšně malé menšiny, která však hraje obrovskou roli v představách jiných lidí.

A tak místo abych se vyhýbala tomuto strašidelnému světu, v němž identitu mé rodiny určují názory a představy druhých, a odmítala ho, rozhodla jsem se do tohoto zkresleného zrcadla veřejnosti podívat zpříma a psát o tom, co tam vidím – odhalovat, dokumentovat, popisovat a formulovat všechny ty nekonečné, nevyřčené způsoby, které v oblíbené posedlosti mrtvými Židy i v těch zdánlivě nejpřátelštějších a občansky nejvstřícnějších formách představují hlubokou urážku lidské důstojnosti. Přála bych si, abych tuto potřebu pociťovat nemusela, ale chci, aby to věděly mé i vaše děti. Tato kniha probírá všechny ty podivné a odporné způsoby, jimiž současnost utváří náklonnost světa k  mrtvým Židům. Doufám, že ji budete považovat za stejně znepokojivou jako já.

Dara Hornová, prosinec 2020