Ukázka:

Imaginární města

První městští obyvatelé v Eurasii – v Mezopotámii, údolí Indu, na Ukrajině a v Číně – a budování měst bez králů Města začínají v mysli. To tvrdil Elias Canetti, romanopisec a sociální filozof. Často je považován za jednoho z nekonvenčních středoevropských myslitelů poloviny minulého století, s nimiž si nikdo moc neví rady. Canetti uvažoval, že paleolitičtí lovci a sběrači, kteří žili v malých komunitách, museli nevyhnutelně trávit spoustu času přemítáním o tom, jaké by to bylo, kdyby žili ve větších společnostech. Důkazy lze podle něj nalézt na stěnách jeskyní, na kterých tito lidé věrně zachycovali stádní zvířata, jež se pohybovala v obrovských množstvích. Je vůbec možné, že by se pravěcí lidé nezamýšleli nad tím, jak by vypadala v celé své hrozivé kráse lidská „stáda“?

Nepochybně uvažovali i o svých mrtvých, kteří řádově převyšovali počty živých. Co kdyby všichni, kteří kdy zemřeli, pobývali na stejném místě? Jaké by to bylo? Tyto „neviditelné davy“, tvrdil Canetti, byly v jistém smyslu prvními lidskými městy, ačkoli existovala jen v představách. Může to znít jako zbytečná spekulace (vlastně spekulace o spekulaci), současný pokrok ve studiu lidského poznání však naznačuje, že Canetti se dotkl něčeho velmi důležitého, co téměř všichni ostatní přehlédli. Velmi početné společenské skupiny jsou v jistém smyslu vždy imaginární. Nebo trochu jinak řečeno: vždy existuje zásadní rozdíl mezi tím, jaký vztah má člověk k přátelům, rodině, sousedům, lidem a místům, které skutečně přímo zná, a způsobem, jak se vztahuje k říším, národům a metropolím, tedy k fenoménům, které z velké části nebo aspoň většinu času existují v naší hlavě.

Značná část sociální teorie může být chápána jako pokus sloučit tyto dva rozměry naší zkušenosti. Ve standardní, učebnicové verzi dějin lidstva je klíčovým aspektem měřítko. Malé tlupy sběračů, ve kterých měli lidé strávit většinu evolučních dějin, byly údajně relativně demokratické a rovnostářské právě proto, že byly malé. Všeobecně se předpokládá (a často se to prezentuje jako samozřejmý fakt), že lidská sociální citlivost, a dokonce i naše schopnost pamatovat si jména a tváře, jsou do značné míry určeny skutečností, že jsme 95 procent své evoluční historie strávili v omezených skupinách čítajících nanejvýš několik desítek jedinců. Jsme naprogramováni na práci v malých týmech. Výsledkem je, že velké aglomerace jsou často z definice považovány za cosi nepřirozeného, a lidé jsou tudíž údajně špatně psychologicky vybaveni na takový život. Právě to má být důvod, proč potřebujeme tak propracovaný opěrný systém, díky kterému větší komunity fungují: urbanisty, sociální pracovníky, daňové poradce a policii.

Pokud tomu tak bylo, dávalo by smysl, kdyby se vznikem prvních měst, prvních skutečně velkých koncentrací lidí trvale usazených na jednom místě, korespondoval rovněž vznik států. Dlouhou dobu se zdálo, že to dosvědčují archeologické nálezy – z Egypta, Mezopotámie, Číny, Střední Ameriky a dalších míst. Důkazy napovídají, že pokud se na jednom místě usadilo dostatečné množství lidí, skoro automaticky vynalezli písmo nebo něco obdobného a spolu s písmem se vynořili i úředníci, sýpky a distribuční místa, dílny a dozorci. Zanedlouho se lidé začali dělit do společenských tříd.

„Civilizace“ se dostavila jako celý „balíček“ těchto jevů. Řadě lidí přinesla bídu a utrpení (jelikož někteří byli nevyhnutelně zredukováni na sluhy, otroky a námezdníky), ale vedle toho nabídla i filozofii, umění a hromadění vědeckých znalostí. Novější důkazy už nic takového nenaznačují. Ve skutečnosti velká část poznatků z posledních čtyřiceti nebo padesáti let tento obecně vžitý názor zcela narušila. Teď už víme, že v některých regionech si města po celá staletí vládla sama, aniž se z tehdejší doby dochovaly jakékoli známky chrámů nebo paláců. Zatímco někde vznikly až později, v jiných městech se chrámy a paláce neobjevily vůbec. V řadě prvních měst jednoduše neexistují důkazy o jakékoli úřednické třídě nebo jiné vládnoucí vrstvě. V případě jiných to vypadá, že se centralizovaná moc objevuje a zase mizí.

Dělá to dojem, že samotný fakt existence městského života nutně nevede a ani nikdy nevedl k žádné konkrétní formě politického uspořádání. To má celou řadu zásadních důsledků: v první řadě to naznačuje mnohem méně pesimistický odhad lidských možností, neboť samotná skutečnost, že většina světové populace dnes žije ve městech, nemusí určovat, jak žijeme, v takové míře, jak by se dalo předpokládat – než o tom však vůbec začneme uvažovat, musíme se ptát, jak jsme celou situaci mohli uchopit tak neuvěřitelně špatně.

POPRVÉ SE BUDEME ZAOBÍRAT NEBLAZE PROSLULOU OTÁZKOU „VELIKOSTI“

Výraz „selský rozum“ je problematický. Někdy znamená přesně to, co má: praktickou moudrost zrozenou z životních zkušeností a vyhýbání se hloupým a zjevným léčkám. Právě to máme na mysli, když o někom, kdo podniká zcela očividné sebedestruktivní kroky (například si ucpe všechny přívody vzduchu), prohlásíme, že mu chybí selský rozum. Na druhou stranu se občas ukazuje, že věci, které nám mohou připadat z pohledu selského rozumu v pořádku, takové ve skutečnosti nejsou. Selský rozum nám dlouho prakticky univerzálně říkal, že ženy jsou špatné vojačky. Jsou přece menší a slabší v horní části těla. Potom však pokusy provedené v různých vojenských složkách prokázaly, že ženy obvykle bývají mnohem lepší ve střelbě.

Obdobně panuje takřka všeobecná představa, že v relativně malé skupině je snadné chovat se k sobě navzájem jako rovný k rovnému a přijímat rozhodnutí demokraticky, a čím větší je skupina, tím je to obtížnější. Pokud se nad tím zamyslíte, skutečnost je složitější: určitě to neplatí pro skupiny, jež spolu pobývají dlouhodobě. V každé skupině blízkých přátel, natožpak v rodině, se časem vyvine komplikovaná historie, kvůli níž je obtížné dosáhnout konsenzu prakticky ohledně čehokoli, zatímco čím větší je skupina, tím méně je pravděpodobné, že se v ní najde velké procento lidí, kterými vysloveně opovrhujete. Problém velikosti se však nyní z různých důvodů stal otázkou selského rozumu nejen pro intelektuály, ale prakticky i pro všechny ostatní.

Jelikož je tento problém obvykle vnímán jako důsledek našeho evolučního dědictví, možná by nám pomohlo vrátit se na okamžik ke zdroji a zvážit, jakým způsobem tuto problematiku obvykle formulovali evoluční psychologové jako Robin Dunbar. Většinou začínají konstatováním, že společenské uspořádání lovců a sběračů (pravěkých i moderních) funguje na různých úrovních, jež jsou „uhnízděné“ jedna ve druhé jako ruské matrjošky. Základní sociální jednotkou je rodina založená na párové vazbě, která společně investuje do potomků. Aby tyto nukleární jednotky mohly zajistit samy sebe a osoby na nich závislé, musejí se (aspoň tak se to tvrdí) spojit do „tlup“, které jsou tvořeny pěti nebo šesti spřízněnými rodinami. Během rituálních událostí nebo v období hojnosti lovné zvěře se tyto tlupy sloučí a vytvoří „rezidenční skupiny“ (nebo „klany“) o zhruba 150 lidech, což je – podle Dunbara – také horní hranice stabilních, důvěrných vztahů, které dokážeme kognitivně udržet v hlavě.

A to podle něj není náhoda. Mohou se vytvořit i skupiny, jež mají více než 150 členů (tento počet se proslavil jako „Dunbarovo číslo“) a připomínají „kmeny“, podle Dunbara však budou větší skupiny nutně postrádat solidaritu menších, příbuzenských skupin, což povede ke konfliktům. Dunbar považuje tato „uhnízděná“ uspořádání za jeden z faktorů, které utvářely lidské poznání v dávném evolučním období. Z toho důvodu dodnes existuje celá řada institucí vyžadujících vysoký stupeň společenského závazku, od vojenských brigád až po církevní kongregace, které mají stále tendenci řídit se podle původního počtu 150 vztahů. Je to fascinující hypotéza, již zformulovali evoluční psychologové a která vychází z myšlenky, že žijící lovci a sběrači jsou důkazem tohoto údajně dávného způsobu škálování sociálních vazeb od nukleární rodiny přes tlupy a rezidenční jednotky, přičemž každá větší skupina reprodukuje stejný pocit loajality jako k pokrevním příbuzným, jen ve větším měřítku – jako k „bratrům“ a „sestrám“ ve zbrani. A v tom je právě kámen úrazu.

...................

překlad Viktorie Hanišová