Nejnovější publicistická kniha Moje Rusko. Zprávy ze ztracené země známé ruské novinářky a dlouholeté redaktorky a zvláštní zpravodajky listu Novaja gazeta Jeleny Kosťučenkové velmi věrně odráží hlavní autorčiny reportérské zájmy. Většina textů se odehrává v místech, která jsou základním předmětem Jeleniny pozornosti – beznadějně zapomenutá a Bohem i lidmi odstrčené kouty středního Ruska, kde bují především bída, beznaděj, alkoholismus a prostituce. Kniha se tak stává svéráznou kronikou jejího života a profesionální práce posledních zhruba patnácti let.

KAPITOLA 1

CHLAPI Z BEDNY

Svá kojenecká léta si přirozeně nepamatuju, má paměť sahá tak do věku čtyř, možná tří let. Vybavuju si siluety lidí, kteří se ke mně sklánějí, nebo se mi možná jen zdá, že si je vybavuju. Pamatuju si svou babičku: umřela, když mně bylo pět, což znamená, že v paměti bych měla mít i dobu, kdy jsem byla ještě mladší. Babička se mi ošklivě pošklebovala, a když mě někdy plácla přes ruku, vyloženě se smála. Byla nemocná a často se ocitala mimo sebe. Jakmile se to pominutí smyslů dostavilo, začala být velmi pokorná, až patolízalská. Najednou byla přesvědčená, že bydlí u cizích lidí, a tak se nám snažila vetřít do přízně. Když pak zase přišla k sobě, měnila se zpátky v ženu, která vždy bývala a nadále zůstávala hlavou rodiny. Byla uvyklá poslušnosti okolí a důrazně se jí dožadovala. Jako dítě jsem bývala často nemocná, nastydlá. Ven jsem chodila docela málo. V mých vzpomínkách bylo za oknem věčně šero. Naproti přes ulici pomalu vyrůstal dům, který k nám nepouštěl světlo. V pravém koutě místnosti stálo piano, koupili ho pro mě, a teď tu čekalo, až vyrostu. Maminka doufala, že jednou na ně budu umět hrát. V levém koutě se nacházel televizor. Funguje, ale obraz je nezřetelný, často zrní a zdá se černobílý. Bedna má stříbrošedou obrazovku z tlustého skla a je obrovská, anebo se tak jeví jen mně, protože jsem ještě malá. Na obrazovku s velkou oblibou usedá prach. Přistavila jsem si k němu židli, vylezla na ni a prstíkem se dotýkala skla. Měla jsem pocit, jako bych přejemně hladila motýlí křídla. Maminka říkala, že je to statická elektřina. Večer jsem vždy očekávala jako zaslouženou rozkoš. To mi obvykle pouštěli pořad Dobrou noc, děti! Nejdřív spolu rozmlouvaly dvě loutky – prasátko Chrochtátko a zajíček Stěpaša – a pak následoval animovaný film. Já měla nejradši kreslené, ale někdy se namanul i loutkový nebo s panáky z plastelíny. To jsem pak měla pocit, že se kouzlo televize vytrácí. S panenkami a plastelínou jsem si uměla hrát sama. Všimla jsem si, že maminka zapíná televizi dřív, než běží můj pořad pro děti. Přišla z práce, pověsila plášť na věšák a rovnou v botách se posadila na pohovku. Několik minut čekala, až ji přestanou bolet nohy, pak vstala a těžkým krokem zamířila přes pokoj k bedně. Když ji pustila, obvykle tam šel seriál pro dospělé nebo zprávy. Zprávám jsem vůbec nerozuměla a nechápala jsem, jak je možné se na něco takového dobrovolně dívat. Obrázek prodírající se skrze zrnění byl nepochopitelný. Lidé na něm křičeli, někam šli a to se střídalo se stále stejnými moderátory a jejich stále stejnými intonacemi. Vůbec jsem nechápala, co to říkají. Maminka se dívala a mlčela. Byla strašně unavená. Pak jsem se postupně začala dohadovat, co se to tu děje.

Jednou mi maminka řekla, že dřív jsme žili v Sovětském svazu, ale teď se naše země jmenuje Rusko. V Sovětském svazu to bylo mnohem lepší: bylo plno jídla a lidé byli na sebe hodní. Teď je to jinak. Později jsem zjistila, že moje maminka byla sice vědecká pracovnice v oboru chemie, jenže tam, kde dřív pracovala, se teď nic neplatí, proto pracuje jako uklízečka a učitelka. A k tomu pere v naší mateřské škole pleny. Proto je tak unavená, nehraje si se mnou a neobjímá mě tak často, jak bych si přála. Zeptala jsem se tedy, kdo změnil Sovětský svaz v Rusko. Maminka mi řekla, že Jelcin. Kdo je to Jelcin? Prezident. A kdo je to prezident? Nejdůležitější člověk v zemi. Ukázala mi ho během zpráv v televizi. Nejdůležitější člověk v zemi byl starý, ošklivý a měl obrovskou hlavu. Vůbec jsem nechápala, co to říká. Mluvil nesrozumitelně a slova roztahoval jako moje babička, když je nemocná. Dívala jsem se na něj a myslela si: To ty můžeš za to, že je moje maminka tak utahaná. Že sotva vláčí nohy a chodí jako babka. Že dřív byli lidé hodní a žili v Sovětském svazu, kdežto teď žijeme v Rusku – a Rusko je horší. Když se Jelcin v bedně objevil, zamračila jsem se a řekla, že je hnusnej. Maminka se občas pousmála.

Začala jsem se tedy dívat na zprávy s ní a nadávat na Jelcina, abych viděla její úsměv. Někdy za maminkou přicházeli její přátelé z výzkumného ústavu. Sedávali v kuchyni a já se věčně točila někde kolem nich. Jakmile se někdo zmínil o Jelcinovi, našpicovala jsem uši. A hned do další pauzy jsem se vmísila: Jelcin je hnusnej! Dospělí se smáli. A říkali: Ta tvoje holka už je dospělá ženská! Pak mi dospělí taky řekli, že Jelcin je opilec. Tak jsem začala říkat: Jelcin je hnusnej opilec! Čemuž se dospělí taky smáli. Čím jsem byla starší, tím víc jsem televizním zprávám rozuměla. Třeba když horníci bouchali přilbami do mostu v Moskvě, maminka jim posílala peníze a říkala, že hladovějí.

Čečenci bojovali s Rusy. Čečenců jsem se bála a myslela si o nich, že jsou to strašliví vousatí loupežníci, skoro jako piráti – ty kdybych tak někdy uviděla! A pak tu byli gangsteři. Ty jsem taky neviděla, zato jsem je slyšela. Někdy nám stříleli rovnou pod okny. A maminka říkala, abych k oknu nechodila. Když mi bylo pět, dověděla jsem se, že všichni jednou umřem. A že umřít může i maminka. O něco později jsem si uvědomila, že maminka nemusí umřít někdy v budoucnu na stáří, ale už teď, protože kolem brousí gangsteři. Začala jsem se bát večerů. Večer je zlo blíž, tma mu vyklidí cestu. Sedala jsem si na okno a zírala do tmy. Věřila jsem, že můj pohled osvětluje mamince cestu a že ji chrání.

Někdy jsem se ale děsila až moc. To jsem pak brala do rukou plechovku s knoflíky a přebírala je, jako by to byl poklad. Knoflíky mi proti děsu trochu pomáhaly. Když jsem chodila do třetí třídy, uviděla jsem gangstery zblízka. Ze školy domů jsem nešla ulicí, ale dvory mezi domy. Maminka mi to zakazovala, ale já chtěla být co nejdřív doma. Uviděla jsem tři chlapy a pak ještě jednoho, který byl od nich tak nějak zvláštně stranou. Vzpomínám si, že byli v černých kožeňácích, ale to jsem si možná vybájila až dodatečně. Jeden z těch tří cosi sprostě vykřikoval a hned nato další vytáhl malou, velmi černou pistoli. Zmizela jsem v nejbližším průjezdu a tam jsem zaslechla výstřely. Byly jen dva. Ještě chvilku jsem počkala a pak nahlédla zpátky do dvora. Ten, co stál o samotě, teď ležel celý zkroucený a za jeho uchem jsem spatřila cosi červeného. Gangstery jsem nikde neviděla. Muže jsem obešla širokým obloukem a rozběhla se domů. Mamince jsem nic neřekla. Dobře jsem věděla, že rozčilení může způsobit zástavu srdce, a já si celou svou bytostí přála, aby žila. Gangsteři se vyrojili kvůli Jelcinovi.

Tma za oknem, dlouhé večery, kdy se maminka vracela z práce, kdežto já na ni čekala, a taky že máme málo peněz – to všechno mi bylo dobře známé, včetně toho, co jsou to peníze a jakou mají cenu. V devíti letech jsem se přihlásila do pěveckého sboru, který občas pořádal koncerty pro nemocnice a kulturní domy. Za ty koncerty nám platili. Členové sboru dostávali třicet rublů, sólisté šedesát. Věděla jsem, že za tyhle peníze se dá koupit sedm bochníčků černého chleba. Ptala jsem se maminky: Tak proč jste Sovětský svaz neuchránili, když to byla tak báječná země? – Protože nás oklamali, odpověděla maminka. Jelcin nás oklamal. Televizní zprávy jsem teď sledovala se zavilou záští. Těšila jsem se, že Jelcin umře. Protože to se ve zprávách určitě objeví. Jenže ten člověk ne a ne zemřít. Umírali jiní. Pohřby byly v těch letech věc naprosto běžná a z našeho domu co chvíli vynášeli rudou látkou potažené rakve. Ptala jsem se, proč umřel zrovna tenhle. Nebo zrovna tahle.

Lidé si způsobovali smrt nekvalitním alkoholem, věšeli se, stávali se oběťmi přestřelek či umírali v nemocnicích, kde chyběly jak léky, tak lékaři. Moje maminka ale žila, protože ji chránil můj pohled. Tu a tam jsem uzavírala obchod s bohem: Jestli maminka umře, vyhrožovala jsem, tak uteču do lesa a zůstanu tam – a co budeš dělat pak? Když jsem chodila do sedmé třídy, učinil Jelcin tohle. Na Nový rok – zrovna jsme s maminkou seděly u svátečního stolu – se objevil v bedně a povídá: Jsem unavený. Odcházím. A přestal být prezidentem. Takový zázrak jsme zažily zrovna na Nový rok. Maminka plakala, smála se, telefonovala přátelům a já si pomyslela: To je ono! Teď začne jiný život. Půl roku nato proběhly volby.

Prezidentem se stal Putin. Jelcinovi dokonale nepodobný – mladý, sportovní, s jasnýma očima. Oči byly ovšem jediným prvkem jeho obličeje, který se dal zapamatovat. Nápadný byl jeho hlas: jako by se neustále musel ze všech sil ovládat, aby nezačal ryčet. Zato když se usmíval, všichni kolem jásali. Maminka pro Putina nehlasovala. Říkala, že je to kágébák. Co jsou kágébáci, jsem věděla i já, v našem patře žili hned ve dvou bytech. Byli to maniakálně podezíraví a nepříjemní lidé, kteří navíc hodně pili. My s maminkou se s nimi nestýkaly.

V den voleb jsem se šla ven projít. Lidé přicházeli z volebních místností a jeden druhého se ptali: Hlasoval jsi pro Putina? Pak došlo i na mě, prý koho volila maminka. Já řekla, že Putina ne, protože my stojíme za komunisty, načež mi kluci z našeho dvora vysvětlili, že všichni komunisti jsou už dávno pod drnem, takže jsme se div neporvali. Lidi věřili. Lidi věřili, že Putin je ochrání. Před volbami vylétly v několika městech do vzduchu obytné domy. Naučili jsme se rozumět slovnímu spojení „teroristický útok“. Muži z našeho domu drželi noční služby, aby ho někdo nepodminoval. Putin řekl, že je jednoduše nutné pobít všechny teroristy, a pak už nic vybuchovat nebude. A zahájil další čečenskou válku.

Já v té době začala mýt podlahy. Byla jsem už skoro dospělá a chtěla jsem taky vydělávat peníze, aby se maminka tolik nevyčerpávala. Utahaná jsem byla tak, že jsem se po návratu domů chovala jako maminka. Aniž bych se zula, šla jsem si sednout na pohovku a čekala, až nohy zase přijdou k sobě. Maminka mi za to nenadávala. Bedna fungovala stále hůř, v černobílém zrnění se už lidská tvář nedala rozeznat. Začala jsem číst noviny, které byly k mání ve školní knihovně. Noviny jsem si vyloženě zamilovala – obrázky se v nich neměnily a během čtení si člověk mohl o věcech popřemýšlet. A pak jsem sama začala v novinách pracovat. Psala jsem o podvodech s lístky na autobus, o poliklinice pro mládež či o skinheadech, kteří se u nás ve městě objevili. Byla jsem na sebe hrdá, že se zabývám takovými dospělými záležitostmi, a považovala se za novinářku. Pak jsem si náhodou koupila list Novaja gazeta. Noviny jsem otevřela na stránce s článkem o Čečensku. Psalo se tam o chlapci, který své matce zakazoval poslouchat v rádiu ruské písně – protože ruští vojáci odvedli jeho otce a rodině vrátili jen jeho mrtvolu s uříznutým nosem. V článku figurovala slova jako „začišťování“ či „filtrační středisko“. Ve vesnici Mesker-Jurt vojáci povraždili 36 lidí. Jednoho, který náhodou přežil, přibili za dlaně na kříž. Pod článkem jsem si přečetla podpis autorky – Anna Politkovská.

Vydala jsem se do oblastní knihovny a vyžádala si svázané ročníky Nové gazety. Hledala jsem další její články. A četla si je. Měla jsem dojem, že mi stoupá teplota; sáhla jsem si tedy na čelo, ale to bylo mokré, studené, až mrtvé. Pochopila jsem, že o své zemi nic nevím. Že televize mě obelhávala. S tímhle vědomím jsem pak chodila několik neděl. Četla jsem si, pak se šla projít po parku a pak jsem si zase četla. Ráda bych si bývala pohovořila s někým dospělým, jenže nikoho takového jsem nenašla – všichni věřili televizi. Na Novou gazetu jsem se zlobila. Připravila mě o všeobecně respektovanou pravdu a svou vlastní jsem si přitom zatím nepořídila. Tak mně je čtrnáct, napadlo mě, a jsem něco jako invalida. Pak jsem se rozhodla, že budu v Nové gazetě pracovat. Během několika let se mi to podařilo.