Ukázka:

Černý korzár, 73 let

Je to romantickej život. Pořád nás to k němu táhne. A měli jsme to horší, dřív nebyly žádný domy, byty, nebyly žádný přípojky vody, žádný koupelky, ledničky, topilo se v  kamnech, nebylo nic, jeli jsme úplně světem. Vyrostli jsme v maringotkách. Lidi byli moc zlí, vadili jsme jim. My jsme se jim aji dost vyhejbali a stahovali se k sobě, protože otec říkal, abysme se nezaplétali a  nepřišli do problému. Ve školách nám sprostě nadávali, měli k nám výšplechty. Otec nás ale vždycky chránil. Úplně bokem města na popelišti se zřídil plac, kterej se vyhrabal, vyčistil, nasadily se tam stromky, nadělaly chodníky. Udělalo se to pěkný a  lidi zase chodili a  záviděli. A  tam jsme vždycky zimovali. A  kolikrát byla hrozná zima. Měli jsme jen jednu maringotku, kde jsme bydleli všichni. Večer jsme vždycky mamince nanosili vodu a dřevo, aby udělala aspoň placky a kávu. Jak dneska si pamatuju ten velkej škopek s uchama, ve kterým nás jednoho po druhým koupala. Ráno zapálila oheň, aby se v té maringotce oteplilo, umyli jsme se a teprve jsme šli v mrazech do školy. To dětství bylo jinačí, ale my jsme to tak nevnímali, ani jsme nehledali nějakej lepší život.

Světem

Pocházíme ale z dost ušlechtilé rodiny, protože náš dědeček byl starosta v Orlové a jeho tatínek František Tvardek, ten byl loutkář a ředitel loutkovýho divadla. To je dozadu přes sto let. Maminka byla cirkusačka, měli velkej cirkus a furt toužila, že bysme se k tomu vrátili, ale nešlo to, komunisti všecko znárodnili a zůstal jenom jeden cirkus, kterej pojmenovali Humberto. Tatínek byl za první světové války zajatej na moři. Naverbovali ho i  s  bratrem a  jako mladí kluci se dostali až na loď do Ruska. Když přijeli zpátky, lidi o  nich začali říkat: „To jsou ti korzárové.“ Byli to krásní chlapi. No, a zůstalo nám to a pak tak začali jmenovat i mě. Oblíkám se černě. Furt. Mojemu synovi taky říkají Černej korzár, je na mě podobnej. To půjde z pokolení na pokolení. Já jsem tu ještě zůstal, ale moji rodiče i sourozenci už jsou dávno na onom světě. Byl jsem nejmladší z osmi dětí – bylo nás pět bratrů a tři holky – a já jsem se narodil až za dvacet let po tom nejmladším. Mám s nima fotku, jak stojím malej na stoličce a kolem mě jsou samí chlapi, dali mi i cigaretu do ruky. Jsme z moravskoslezskýho kraje, ale když jsme jezdili s kolotočema, tak se někdo narodil tam, někdo tam a na zimu jsme se sem vrátili. Moje děti se taky narodily venku, jeden v  Maďarsku, jeden v  Žilině, další na Oravě. Jezdili jsme světem a tam, kde byla nemocnice, tam se narodily.

Nikdy jsme nechtěli být na jednom místě – jsme po rodičích –, tak jsme furt venku. Netoužili jsme po nějakým velkým majetku nebo po nějaké slávě, chtěli jsme být hlavně jako rodina pohromadě. A  všichni jsme byli naučeni věřit v Pána Boha. Rodiče nás vedli, abysme se jeden k druhému stáhli. Měli jsme těžkej život, a po tom těžkým, po té bouři vždycky zase svítí sluníčko.

Tatínek nás dal všechny vyučit. Jeden bratr byl katolickým knězem. Ten umřel, je tomu čtyři roky, devadesáti roků se dožil. Kázal za komunistů tady ve frýdeckým kostele, byla to náročná doba, protože komunisti křesťanskej život dost znemožňovali, takže se lidi různě schovávali. A  jak přišel převrat, tak ze všeckýho sešlo a odešel. Napojil se zpátky do našeho rodu, vzal si ženu od lunaparku, jezdili s kolotočema a pokračoval v tom až do konce. Další bratr se vyučil cukrářem, jeden byl doktor, primář v Plzni, sestra byla švadlena, další sestra měla ekonomickou školu. Otec vždycky říkal: „Kdyby přišla těžká doba, ať něco máte.“ Měl rozum. Někteří ty světský, kolotočáři byli hodně zaostalí, neposílali děti ani do školy, nenechali je vystudovat. Já jsem dal svoje děti taky vyučit. Skoro všichni u nás ale stejně dělají kolotoče. Za války byla kritická doba, bylo to ubohý, ale když tu byl ještě Němec, světský lidi se měli dobře, Němec světským lidem neubližoval, nám ubližovali komunisti. Ti všecko sebrali, uznávali jen hospody, nadělali všelijaký zábavy a úplně degradovali naši kulturu. Komunisti nás chtěli odstavit, brali nás jak Romy, kteří jenom kočovali. Chtěli nás k nim zařadit a dávali nám do občanek razítko, že jsme kočovníci. My jsme ho ale nedostali, protože náš tatínek pomáhal víc než deset let na kriminálce, když bylo něco třeba. Byl to vzdělanej, nebojácnej chlap, o všem věděl, a když se něco dělo, tak ho hned volali. Byl jak ochránce a  i  těm Romům pomáhal. Naše světská hantýrka se shodovala s tou jejich. Když mluvili, my jsme jim rozuměli a furt to funguje, všecky děti to umí. Když potřebujeme, aby nám nebylo rozumět, tak mluvíme takhle. Je to dobrá věc. Třeba oči se řeknou jaka, mladá holka javora. Na pouti si kluci mezi sebou dělají srandu a říkají si: „Podívej, jaký má jaka javora?“ Jak se na tebe jako dívá. No, ale když se řekne gádžo, tak to už každej zná. Ale když se řekne chal, tomu rozumí málokdo. Dneska není problém to zjistit, protože to najdete na internetu.

Tatínek to uměl, a když někoho dovedli na policii, tak jim to vysvětloval. Umřel v šedesáti dvou letech, maminka v osmdesáti dvou. Dochovali jsme je, rodiče bysme neopustili. Furt jsme byli spolu. U nás celej ten grunt patřil rodičům, maminka rozdělovala peníze a byla šéfová a až do konce života. My synové bychom si nedovolili říct: „Maminko, to je moje.“ Ne, to nikdy, vždycky jen: „Maminko, to je tvoje. Rozhodni, jak chceš.“ A to ji drželo do poslední chvíle. Dokud byl živej otec, tak poroučel on. Vždycky v celé rodině vládne jeden, nemůžou vládnout oba. Ale když muž vidí, že žena umí věc správně vyřešit, tak řekne: „Rozhodni to.“ A ona to vezme na sebe a všecko si dobře vede.