Víme o tom, že se ve svých 20 letech pokusila o sebevraždu a že je bipolární, stejně jako její otec. Víme o jejím boji s nemocí, která vedla ke zhroucení, které popsal Knausgård v poslední knize své série. Dokonce víme o jejich hádkách o nakupování a péči o děti a o tom, že je hrozná v domácích pracích. "Vždycky chtěla něco jiného, nikdy neudělala nic, co by věci zlepšilo, jen sténala, sténala, sténala," napsal Knausgård, což vyprovokovalo jednoho recenzenta k otázce: "Co je to za člověka, který zveřejnil něco takového o své ženě?"

Velká část knihy se odehrává v psychiatrické léčebně, do které Boströmová nastoupila po svém zhroucení, kde zůstala s přestávkami další čtyři roky. Popisuje brutální terapii elektrickými šoky, kterou podstoupila, když se její manželství chýlilo ke konci. V té době onemocněla natolik, že jí bylo vnuceno podstoupit tuto "strašlivou" léčbu. Od té doby to popisuje jako formu zneužívání. "Doktoři mi řekli, že to bude v pořádku, že je to jako restartovat počítač," říká. "Ale oni to vlastně nevěděli. Neměli jazyk, kterým by to popsali." Boströmová věří, že v důsledku toho ztratila mnoho svých vzpomínek. "Někteří se vrátili, ale zdaleka ne všichni. Psaní knihy mi v tom ale pomohlo," říká.

zdroj: The Guardian

Ukázka:

Jakmile ti dva senioři odešli, zase jsem usnula. Když jsem se vzbudila, byla jsem ze sebe strašně zklamaná, protože jsem promarnila celý den, a místo abych zkusila aspoň tu poslední hodinu psát, vydala jsem se za tebou, abych – no jo, proč vlastně? – asi abych si postěžovala. Neuměla jsem dát svému životu tvar a všechna ta osamělost se těžko snášela, to jsem si aspoň namlouvala, když jsem vešla k tobě do domku a posadila se na tu oranžovou pohovku.

Co chtěli ti důchodci? zeptala jsem se.

Odpověděl jsi, že nechceš být rušen, a místo abych si tu frustraci vyřešila sama, abych si uvědomila, že se zlobím na sebe, protože jsem celý den prospala, vyjela jsem na tebe. Vytáhla jsem obvyklosti. Že život na venkově nesnáším. Musíme se přestěhovat do Stockholmu. Řekls to, co vždycky, že ve Stockholmu to lepší nebude a že jsem tu za krátkou dobu přece napsala dvě knížky. To něco znamená. Ve Stockholmu se ti tak lehce nepsalo. Teď už jsem snad dospělá, doprdele. Ve Stockholmu se mi psalo dobře. To si nemyslím, řekl jsi. Tobě to naopak svědčí tady. Sama to víš. Chápala jsem, že něco z toho je pravda. Mnohokrát mě samotnou napadlo totéž, že mám strach, že na žádném jiném místě bych psát vůbec nedokázala. Sotva se něco nachomýtlo, nechala jsem se rozptýlit. Pokračovala jsem ale ve své písničce, přátelé, já přece vůbec nejsem způsobilá k životu na venkově, nemám řidičák, protože se aut bojím, a takoví jako já musí přestát celý rok s naprosto čistým štítem, aby jim povolili udělat si řidičák. Taky se bojím naší zahrady a toho, že se ti hnusím, a svůj výstup jsem zakončila prohlášením, že bychom se měli dát rozvést. Říkala jsem často věci, které jsem tak nemyslela, jenom abych odstartovala hádku. Abych pak ze sebe mohla vysypat svoje nepřebrané pocity. Abych se mohla vybrečet. Po pláči se mi okamžitě ulevilo. Všechno bylo vlastně hrozně fajn. Chtěla jsem ten pocit. Nic jiného.

Ty ses na mě chvíli díval a pak jsi řekl:

Jo, to bychom asi měli. Řekl jsi, že už o tom uvažuješ dlouho. Chci se rozvést, prohlásils a podíval ses mi do očí. Chci se dát rozvést.

Tak jako vždycky, když něco ohrozilo mou existenci, jsem se naplno probudila. Mám v sobě jistý pohotovostní režim pro případ katastrofy. V takových situacích dokážu fungovat jako nikdy jindy. Říkával jsi, že když jde do tuhého, dostanu ze sebe to nejlepší, a možná proto sis troufl vyřknout, co jsi vyřkl. Ne, pověděls to, protože to byla pravda. Už jsi toho měl dost.

Ihned jsem se prozatím uklidnila, i když srdce mi tlouklo, jako bych stanula tváří v tvář smrti. Já jsem stála tváří v tvář smrti. Před očima se mi zrychleně přehrál celý můj nadcházející život.

A pak byl ten okamžik pryč. Uvnitř mě to dunělo, jako bych stála u dálnice. Všechno se někam hnalo a já jsem se tím hlukem cítila tak ochromená, že jsem od toho dunění okamžitě chtěla pryč. Tohle nezvládnu. Zvládnu všechno, ale tohle ne.

A z tohohle okamžiku jsem přepadla do druhého, který byl ještě hrůznější. Uviděla jsem před sebou děti, byly mnohem menší než ve skutečnosti a stály v řadě. Tenké ručky, vůbec nemrkaly. A pak ta slova, která uvnitř uhodila. I tohle musím nést.

Věděla jsem, že když řekneš něco s naprostou vážností, je to jako vytesané do kamene. V uších mi zvonily zvony. Jo, přesně tak to bylo. V uších mi zvonily zvony.

Pak přišla ta cesta autem, první květy, než se léto rozjelo naplno.

Pocit štěstí uprostřed strachu, protože jsme spolu zase pořádně mluvili. Rozhovor bez lží.

Lži přišly později. Nebo možná ne lži, ale určitě zásadní rozdíl v tom, jak se náš příběh o rozvodu prezentoval před dětmi.

Rozhodl jsi, že nesmí zaznít ani slovo o tom, že rozvést se chceš ty. Nebude tu žádná oběť ani pachatel.

Odcizili jsme se, to bylo v plánu říct. A všemu navzdory to možná byla pravda, ale já jsem o tom nic nevěděla, když jsme se s dětmi sesedli u stolu, abychom jim vysvětlili, proč už nebudeme žít spolu. Děti si myslely, jak jsme se dozvěděli potom, že budou mít další sestřičku nebo bratříčka. Na tu novinku zareagovaly různě. Jedno se obávalo změn, druhé bylo zvědavější a hned před sebou vidělo ten moderní řadový domek, který jsme už pro mě potají koupili.

Já jsem před sebou viděla, jak se vleču životem a snažím se ze všech sil. Vyvržená na cizím místě, kde nebudu mít nic, co je pro mě důležité nebo smysluplné. Budu žít ve vzduchoprázdnu, a to jsem dětem nechtěla provést, takže jsem požadovala, abychom se přestěhovali do mého rodného města, kde by se moje životní situace trochu zlepšila. Děti by byly se mnou ve městě, které znám jako svoje boty. Život by jim zaplnili lidi, kteří pro mě něco znamenají. Pro ně něco znamenají. Když bych u sebe děti neměla, mohla bych jít do kina. Nebo do divadla, vidět se s přáteli, po kterých se mi opravdu stýskalo, ale zavolat jsem jim nikdy nezvládla.

Ale rychle jsem to vzdala. Děti se po šoku z rozvodu nepotřebují potýkat ještě se změnou prostředí. To musím pochopit. Ano, možná to tak bylo. Jistěže to tak bylo. Jednoho dne jsem sedla na autobus do toho městečka důchodců, sakra, a zašla si tam do plavecké haly. Plavání jsem vždycky měla moc ráda a v tom bazénu jsem se z jednoho okamžiku na druhý rozhodla, že v tom městě dokážu žít, protože tam budu moct chodit plavat. Halu jsem měla kousek od svého nového domova, kam jsem stěží vstoupila. Jenže tu ještě byla tvoje kletba, sice nebyl tvůj záměr, aby to tak dopadlo, když jsi mi to často a opakovaně prorokoval a já se v hloubi duše děsila, že máš pravdu, ale já to tak viděla. V tom městě nebudeš moct psát.

Mohla jsem tam psát? Netušila jsem. Ale proč by to nešlo? Samozřejmě že to půjde.

Děti by se z vesnice, kde jsme žili společně, musely přestěhovat v zásadě jenom o čtvrt hodiny dál. Nevím, jestli jsem si to rozmyslela, nebo ne. Ale jo, vím. Rozmyslela.

Ve svém rodném městě bych jim všechno ukázala. Přejedeme celé město metrem. Budu spokojenější člověk. Lepší máma. Budu sama sebou. Nebudu žádná máma bez řidičáku paralyzovaná v nějaké debilní díře. Anebo jo? Nevěděla jsem, co chci. Nebyla jsem si úplně jistá. Utěšovala jsem se tím, že když nebudu mít u sebe děti, můžu přece domů zajet. Ale kde tam budu bydlet? U mámy ne, tak u přátel, ale u těch pro mě nebude místo. Ale bude, u mé nejlepší kamarádky, avšak ta měla rodinu. Nemohla jsem se jim tak moc vtírat do života.

Vždyť jsem doprdele spisovatelka. Nakladatelství mi zaplatí hotel.

O to jsem je ale žádat nemohla, to jsem tušila. Leda při jasných příležitostech zahrnujících obě strany, a takové se moc často nenaskýtaly.

Ta strašná dovolená na Krétě. S tím nápadem jsi přišel ty. Řekneme, že se rozvedeme, a pár dní nato odjedeme všichni společně do Řecka. Tvému úmyslu jsem rozuměla. Měli jsme dětem dokázat, že jsme přátelé a že to všechno bude v pohodě. A já jsem byla vděčná i za jistý druh odkladu. I když to byla báchorka, připadala jsem si v tom dobře. Řecko jsem navíc zbožňovala už od dětství, kdy jsem s rodinou své kamarádky často jezdila na Hydru. Na ostrov zcela bez aut. Na Hydře se vyskytoval pouze jeden požární a jeden popelářský vůz, zbytek dopravy obstarávali osli, které tam bylo vidět v každé uličce. Poprvé jsem tam byla v šesti letech. Se svou nejlepší kamarádkou Michaelou a jejími rodiči jsem tam strávila měsíc. Nepamatuju si, že bych tam vůbec někdy pocítila strach nebo že by se mi stýskalo po domově. S Michaelou jsme každé ráno seběhly dolů do pekárny a koupily chleba a bílé pocukrované pečivo, kterému jsme říkaly měsíční koláčky. Naučila jsem ji plavat a na oslavu jsme si každá mohly vybrat vlastní zmrzlinu. Obě jsme si vybraly zmrzlinu s portrétem Charlieho Chaplina nakresleným vanilkovou a čokoládovou.

Jako malá jsem se Charlieho Chaplina bála. Hnusily se mi ty jeho černé oči a chůze. Teď ho zbožňuju a považuju ho za nejlepšího umělce vůbec. Na filmové vědě nám v bloku věnovaném němému filmu pustili všechny filmy s Chaplinem na obřím plátně a bylo to skvělé. Obzvlášť se mi líbil jeho taneček s manžetami v Moderní době, kdy po nástupu na parket uklouzne a manžeta, na kterou si napsal slova písničky, kterou má zazpívat, mu okamžitě odletí z ruky. Těch několik prvních tanečních kroků, kdy ten tahák hledá a publikum si toho nemá všimnout, je skvostných.

Stejně tak skvostná je scéna, kdy se nevědomky stane vůdcem průvodu demonstrantů, načež ho zatknou. Jakmile si trest odsedí, už nechce z vězení ven.

.........................

překlad Romana Švachová