Jak se z mladé novinářky Astrid stala autorka knih pro děti

Píše se rok 1929 a dvaadvacetiletá Astrid si k sobě do Stockholmu konečně bere svého tříletého synka Larse, kterému říká Lasse. Jako svobodná matka z venkova to v hlavním městě Stockholmu nemá jednoduché, je ale odhodlaná postavit se životu čelem. Když potká svého budoucího manžela a posléze se jim narodí dcerka Karin, cítí se opravdu šťastná.

Astrid, plná radosti ze života a hravosti, pro své děti vymýšlí nejrůznější hry a příběhy, někdy i přímo na téma, které si děti přejí. A protože odmala ráda píše, začne je zapisovat.Tak vzniká i vyprávění o neobyčejné dívce se dvěma rezavými copánky, žijící s opičkou a koněm v podivné vile Vilekule. 

Ukázka:

1. kapitola

Stockholm, zima 1929

Astrid se zimomřivě choulila do vlněného kabátu. Nejraději by do něj zalezla celá. Takové hrozné počasí! Nebe bylo plné těžkých šedých mraků, které visely nízko nad městem. Vypadalo to, jako by se pod nimi stockholmské domy bázlivě krčily. Holé stromy v parku Vasa, kolem kterého teď Astrid a její syn Lasse procházeli, se mokře leskly. Všichni toužebně očekávali sníh, ale letos se zdálo, že bílé Vánoce nebudou. Tříletý klouček mrzutě klusal vedle ní, čepici staženou hluboko do tváře. „Kdy už tam budeme?“ „Brzy, už to je jenom pár kroků. To je ale počasí, viď?“ Zvedl hlavu a překvapeně se na ni podíval, jako by té otázce nerozuměl. „Pokud to bude zítra lepší, mohli bychom jít do parku,“ navrhla mu, když přecházeli ulici, a přitom mu pevně svírala ruku. Tolik se bála, že se jí vytrhne a uteče. Kdyby byla na jeho místě, udělala by to. Jak se jenom musel cítit! Byl vytržený ze svého pohodlí, ze života, na který byl zvyklý, a hozený do nového. Bez toho, aby se ho někdo na něco zeptal. Nebyla jiná cesta, neexistovala žádná jiná možnost, ale tomu on nemohl rozumět. A Astrid se mu to ani nesnažila vysvětlit. Vybavuje si, jak se k  němu sklonila. „Teď musíš jít se mnou, Lasse.“ „A kam?“ Jeho velké modré oči se na ni vystrašeně upíraly. „Do Stockholmu.“ „Ale já chci zůstat tady,“ zašeptal. „U svojí mámy.“

Srdce se jí sevřelo. Já jsem tvoje máma, Lasse. Jak ráda by to řekla a připomněla mu, co už dávno věděl. „Marie je velmi, velmi nemocná,“ odpověděla chraplavým hlasem. „Proto tě teď beru s sebou.“ „Půjdeme do parku, slibuješ?“ zeptal se a ona sebou trhla. Od té doby, co opustili Kodaň, sotva promluvil. Ve vlaku seděl tiše, malé ruce v  klíně. Jeho smutný pohled neklidně těkal sem a tam, až nakonec ulpěl na ní, jako by se ptal: Opravdu musím jít s tebou? A ona by ho nejraději objala a pevně sevřela v náručí. „Ano, jistě, mohli bychom hrát na honěnou a na schovávanou. A také lézt po stromech.“ Chlapeček našpulil ústa a ona se bála, že se rozpláče. Ale nakonec to neudělal. „S Carlem a Esse jsem si taky hrál na honěnou,“ zašeptal a rozklepala se mu brada. Astrid měla pocit, jako by jí někdo rval srdce z těla a drtil jí ho před očima. „Já vím, Lasse.“ „Kdy zase půjdu domů?“ Polkla. „Zůstaneš se mnou, už jsem ti to přece vysvětlila, broučku.“

Nechtěla s ním takhle mluvit, protože se bála, že ho tím vyděsí. Znovu polkla. Seber se a pokračuj. To byla slova její matky, která v životě slyšela už tolikrát, že se jí doslova vpálila do mozku. Energicky si odkašlala a  ukázala na šedý dům s  bílými vstupními dveřmi. „Vidíš tamhle? Ten dům? Tak tam bydlím.“ Déšť jí stékal za límec, šátek na hlavě už měla úplně promočený. Když sahala do kapsy kabátu pro klíč, vyšla z domu její sousedka. Astrid Lindgrenová „Dobrý den, paní Terstegenová.“ Astrid cítila, jak se jí hrne krev do obličeje. Sice mrzla, ale zároveň ji polévalo horko. „Kohopak to tu máme?“ Sousedka pohlédla na malého a na tváři se jí objevil úsměv. „Ty jsi ale roztomilý chlapec. Jak se jmenuješ?“ „Jmenuje se Lasse,“ řekla rychle Astrid. Paní Terstegenová se podívala nejdříve na ni a pak na malého. Zdálo se, že přemýšlí, jaký je jejich vztah, a vypadalo to, že se na to dost možná zeptá. Astrid hořely tváře. „Tak běž, Lasse.“

Postrčila ho předními dveřmi. „Hezký den vám přeji.“ „I vám, slečno Ericssonová.“ Zdůraznila slovo „slečno“? Nesmysl, to jsou jenom moje představy. Astrid vyndala třesoucíma se rukama poštu ze schránky. Byly tam dva dopisy pro její bytnou, zmačkaný vlhký leták obchodního domu a pohlednice od jejího bratra. Lasse nakrčil nos. „Fuj, tady to smrdí.“ Musela se smát. „To není nic neobvyklého. Na to si zvykneš.“ Člověk si vlastně zvykne na všechno. Když stoupali po schodech, znovu se zadívala na svého malého syna, dítě, které musela nechat u pěstounů hned, jak se narodilo. Tehdy neměla na výběr, Vimmerby opustila ukvapeně. A teď byl její syn s ní, protože znovu neměla na výběr. Bývala by si ho raději k sobě vzala v příznivější situaci. Ve chvíli, kdy by věděla, že se o něj dokáže opravdu dobře postarat a být mu dobrou matkou. Ale osud zase zamíchal kartami. Připadalo jí neskutečné mít ho u  sebe, tady, v  tomto domě, v tomto městě. „Někdy to tu smrdí jako zmoklý pes,“ brebentila dál a doufala, že ho rozesměje. „I když tady vlastně nikdo žádného psa nemá.“ Lasse se na ni vážně podíval. „Ale já vím, kdo jednoho má,“ pokračovala, když odemykala dveře od bytu. „Ty máš psy rád, viď?“ Její syn mlčel a rozhlížel se po úzké chodbě. Potlačila povzdech. „Pojď, ukážu ti svůj pokoj.“

................

překlad Romana Hájková