Ukázka:

ANCESTERS

Ten den už se nestalo nic zvláštního. Začínala jsem si tu připadat zakletá. Vrátila jsem se do kláštera a v šeru, které nastávalo po západu slunce, si ještě prohlížela fresku. Ústřední postavou byl Kristus, obklopený apoštoly a mučedníky. Zvláštní bylo, že nevisel na kříži, ale na kmeni stromu, vlastně spíše byl tím stromem. A tím stromem byla vinná réva. Řemeslně byla freska vyvedena velmi kvalitně, trochu zašlá a potemnělá, ale až na pár hodně vybledlých a nečitelných míst v podstatě stejná jako — odhadem — přes šesti sty lety, kdy ji vytvořili. Fascinující práce.

Sny jsem si nepamatovala, i když jsem si byla jistá, že se mi zdály. Začínala to být rutina. Káva, procházka zpátky do kláštera, průvodce, který už na mě čekal. „Dobré ráno. Snad jste spala dobře,“ usmál se sladce. „Hm.“

„Chci se na něco zeptat,“ překvapila jsem ho, ale byl velmi pružný, usmál se a odpověděl úslužně. „Jistě, co byste ráda věděla?“ „Kdo bydlel v mém pokoji přede mnou?“ „Ach, je to hostinský pokoj, jistě tam přespávalo více hostů.“ „Muž středního věku? Černovlasý, trochu prošedivělý, s brýlemi?“ Zdálo se, že se zarazil, jen na setinu vteřiny, ale nebyla bych tady, kdybych si takových věcí nevšímala. „Zeptám se možná jinak: Kdo bydlel v mém pokoji těsně přede mnou?“

Mlčel. Pak se na mě vážně podíval s úplně jiným výrazem. „Nevím, proč se na to ptáte, ale jsem tu proto, abych zodpověděl všechny vaše dotazy. Nebyla jste v tomto směru informována, protože jsme to nepovažovali za relevantní a protože by to ve vás mohlo probudit zbytečné obavy.“ Zbytečné obavy je spojení slov, které ve mně okamžitě a spolehlivě rozezní alarm. „Přece jen bych to ráda věděla.“ „Ovšem. Muž, který využíval pokoj před vámi, tu byl stálým hostem. Trávil tu každý rok letní měsíce a prováděl těch pár návštěvníků po kostele a klášteře. Bohužel však zemřel.“ „Tady?“ „Tady.“ „Jak zemřel?“ „Bohužel si sáhl na život.“ „Sebevražda?“ „Ano.“ „To je skutečně neobvyklé u někoho, kdo, jak jsem pochopila, byl věřící křesťan.“ „Bohužel.“ „Takový člověk by se nepřipravil o přízeň svého Pána tím, že by skončil své trápení na tomto světě předčasně.“ „Zdá se, že jeho utrpení bylo nesnesitelné. Je mi to velmi líto.“

Dál jsem nenaléhala, bylo jasné, že mi víc nepoví. Navázal po obligátní chvíli pietního ticha na včerejší výklad a já jsem trochu nepozorně naslouchala jeho úvahám o povaze vědění a systémech strojového učení. Nemusel se tolik namáhat, ale kdo jsem já, abych mu v tom bránila? Ve skutečnosti jsem o tom věděla dost. V jednom ze svých minulých životů (for the record, mluvím obrazně, raději to řeknu, protože už jsem se setkala s lidmi, kteří to myslí naprosto vážně, asi tak, jak vážně se berou) jsem byla odbornicí na umělou inteligenci se zaměřením na filosofický a historický rámec této problematiky.

Akademické prostředí se ale ukázalo být stejně dusivé jako to korporátní, jen boj o koryto se skrýval za vznešenou touhou po vědění. Jistě, dalo se přežívat v kutlochu na některé z přidružených institucí s krásným výhledem na město, ale z člověka se tak nepozorovaně stával parazit neschopný samostatného života, se sílící nenávistí ke všemu vitálnímu. Na některé z těch, které jsem tam potkala, byste skutečně nechtěli narazit po setmění. „… klíčové byly samozřejmě datasety,“ povídal mezitím ten mužík, „jak zřejmě víte, rozhořel se o ně lítý boj, náskok měly samozřejmě společnosti s  velkým objemem dat od svých uživatelů, ostatní se je snažili dotáhnout různými způsoby: typické bylo využít neziskovou organizaci, která získala data z národních institucí typu knihovny a galerie pro výzkumné účely, a teprve pak se přeměnila v běžnou firmu zaměřenou na zisk.“

Věděla jsem dost jak o těchto praktikách, tak o důležitosti „archivů“ v tom smyslu, jak jej definoval francouzský filosof Michel Foucalt, mimochodem dost sympatický chlapík. Na filosofa. Škoda, že po tom acidovém tripu nestihl své dílo přepsat, jak měl v plánu. Výběr, uchování a zpracování informací bylo klíčové dávno předtím, než se začal používat pojem informace jako nějaké zaklínadlo. Historie je příběh psaný vítězi, tedy těmi, kteří zadávají kronikářům zakázky, financují knihovny a vstupují tak do učebnic.

První nálezy dokazující využívání písma tak, jak ho známe a používáme, byly účty a vyřizování účtů zůstalo klíčovou komponentou používání jazyka dodnes. První vývojáře systémů, které si zasloužily název umělá inteligence, to jest měly aspoň onu performativní úroveň a dokázaly přesvědčivě komunikovat v lidském jazyce, překvapilo, co všechno o sobě lidé skrze datasety prozradili — aniž to bylo řečeno. Systém jazyka je totiž systémem diferencí, všechno v něm souvisí se vším a záleží na tom, jak to souvisí — což je dobře patrné, pokud umíte číst „vzory“, patterny a vidíte jazyk jako složité krajkoví. Zatoužila jsem po hře světla v  korunách stromů. „Kávu?“ zeptala jsem se.

Chlapík se zarazil. Asi jsem trochu necitlivě dala najevo, že ho moc neposlouchám. Ta moje proslulá empatie. Nicméně celkem ochotně se se mnou vydal již známou cestou přes město. „Takže vaše, ehm, Paní vás poslala, abyste mi vyprávěl o AI?“ „Požádala mě, abychom společně zmapovali rámec, v němž se budete pohybovat.“ „Takže jde o problém související s AI?“ „Nerad bych předbíhal.“ Byl vážně naprogramovaný jako stroj. Jedno po druhém. Večer jsem si chvíli četla, pak jsem zhasla, otevřela okno a poslouchala cvrčky. Takový klid. Neubránila jsem se myšlenkám na muže, který tu údajně ukrátil svůj život, a vzpomněla jsem si na sešit, do něhož v mém snu zapisoval. Jestlipak po sobě zanechal poznámky? S tou myšlenkou jsem usnula. Tentokrát se mi ale nespalo dobře. V mrákotném polospánku jsem se převalovala, nešlo spát ani bdít a do popředí pozornosti se dral pocit, že tu nejsem sama. Že na mě v temnotě něco číhá a že má mou stopu.