Claire Keeganová píše o nedostatku štědrosti, tíze očekávání či přítomnosti hrozícího násilí

/ nakl. Prostor

Claire Keeganová je jednou z nejobdivovanějších spisovatelek naší doby - známá svými příběhy a romány, které mohou být malé a sevřené, ale přesto plné světla, stejně jako zlověstné temnoty. Teď vycházejí v překladu Hany Ulmanové tři povídky, vydané v Británii loňský rok.
Claire Keeganová je jednou z nejobdivovanějších spisovatelek naší doby - známá svými příběhy a romány, které mohou být malé a sevřené, ale přesto plné světla, stejně jako zlověstné temnoty. Teď vycházejí v překladu Hany Ulmanové tři povídky, vydané v Británii loňský rok.

Začněme, pokud můžeme, titulní povídkou - Cathal, státní úředník v Dublinu, který hlídá hodiny, a Sabine, Francouzka. Musím říct, že Cathal jí dá tu nejhorší nabídku k sňatku, jakou jsem kdy slyšel. Říká, proč se nevezmeme? A pak rychle následuje, "ani jeden z nás nemládne". Měla by to Sabine chápat jako varování?

No, předpokládám, že byla zamilovaná a doufala, že z toho vytěží to nejlepší.

 Jo. Zdá se, že Cathal vůbec nechápe, že když spojí své životy, budou doopravdy spojené - tedy se vším, co si nesou z minula s sebou.

No, nezdá se, že by tomu moc rozuměl. Nemyslím si, že by měl talent na partnerský život.

Talent pro partnerský život nebo vůbec pro kontakt s lidmi?

No, nejsem si jistá, jak je na tom s ostatními lidmi. V tomto ohledu jsem o něm nepřemýšlela. Ale myslím si, že jeho hlavním problémem je, že není schopen vycházet se ženami nebo mít velkorysost ducha, kterou to vyžaduje.

To je zajímavé. Řekněte nám, jak vytváříte postavu.

No, nejsem si jistá. Přemýšlím o nich. Přemýšlím, co by dělaly v různých situacích – i to i když jste třeba v supermarketu a díváte se, co má někdo jiný ve vozíku. Ale velká část toho, co si napíšete, se nezdá být přesná. A předpokládám, že velká část výzvy psát spočívá v tom, že se snažíme to naformulovat tak, aby to působilo co nejpřesněji.

Četl jsem, že tento příběh začal jako příklad pro studenty tvůrčího psaní.

Ano. Učila jsem skupinu studentů. Mluvila jsem o rozdílech mezi napětím a dramatem. A jeden ze studentů se mě zeptal, jestli bych mohl uvést příklad příběhu, který měl hodně napětí, ale velmi málo dramatu. A tak jsem si vymyslela tohle cvičení na tabuli, kdy chlapík přijde v pátek večer z práce a pak jede autobusem domů, a doma se toho moc nestane. Ale v tom, co jsem zmapovala na tabuli, jsou tři momenty napětí. A pak jsem ten příběh nazvala "Svatební den".

Druhá povídka se jmenuje "Dlouhá a bolestivá smrt". V chatě Heinricha Bolla, která, pokud vím, skutečně existuje, žije spisovatel na rezidenci. Na dveře zaklepe profesor němčiny v důchodu a víceméně se dožaduje prohlídky. Proč spisovatel prostě neřekne: "Hele, já tady pracuju?"

Asi proto, že to není jeho domov. A ta možnost návštěvy se nabízí a příchozí jedná v dobré víře.

Ukázalo se, že je to další šarmantní muž, že?

Určitě ano. Je dalším dobrým příkladem někoho, kdo neví, jak se chovat, a zdá se, že trpí nedostatkem taktu. Muži z toho zatím nevycházejí moc dobře, že?

Ve třetí povídce "Antarktida" se vdaná žena rozhodne, že pokud má mít někdy s někým poměr, bude nejlepší, když to udělá hned. Jede vlakem do města, udělá si malé prázdninové nákupy - a potká cizince...Zajímalo by mě, jestli je to téma, které vás napadá pořád dokola – fakt, že náš svět je konečný.  Snažíme se do svého života vnést nějaké vzrušení, které jsme nikdy neměli - ale nemusí to nutně dopadnout tak, jak si představovali.

Myslím, že naše smrtelnost dává smysl našim životům. Všichni víme, že čas je konečný. A nikdo neví, kdy, kde nebo proč konec přijde. Takže je to mimořádná věc  - a samozřejmě, že je podstatnou součástí literatury. 

zpracováno podle rozhlasové rozhovoru pro npr.org

Další články

Jane Hirshfield, narozená roku 1953, vstoupila v roce 1974 do zenové kláštera. Při osmiletém pobytu na místě bez elektřiny a teplé vody vstávala v půl čtvrté. Práce, jídlo, meditace, ticho. To všechno je otištěné v její poezii. V doslovu je zmíněn poetický pokyn básníka Bašó: Chceš-li poznat bambus, jdi k bambusu. Přitom se musíš odpoutat od sebe, protože jinak jen promítneš své já do bambusu a nic se o něj nenaučíš.
Ukázky

Možná i buddhistická, rozhodně hluboce lidská poezie

Jane Hirshfield, narozená roku 1953, vstoupila v roce 1974 do zenové kláštera. Při osmiletém pobytu na místě bez elektřiny a teplé vody vstávala v půl čtvrté. Práce, jídlo, meditace, ticho. To všechno je otištěné v její poezii. V doslovu je zmíněn poetický pokyn básníka Bašó: Chceš-li poznat bambus, jdi k bambusu. Přitom se musíš odpoutat od sebe, protože jinak jen promítneš své já do bambusu a nic se o něj nenaučíš.
 | nakl. Malvern
Mary Shelley a její Poslední člověk je z dnešního pohledu možná mnohem zajímavější román než autorčin proslulý Frankenstein. Trochu romantický a trochu dystopický text. Docela určitě jeden z prvních textů, který upozorňuje na to, že to s námi, jako s lidstvem, může špatně dopadnout.
Ukázky

Mary Shelley založila Posledním člověkem žánr dystopie

Mary Shelley a její Poslední člověk je z dnešního pohledu možná mnohem zajímavější román než autorčin proslulý Frankenstein. Trochu romantický a trochu dystopický text. Docela určitě jeden z prvních textů, který upozorňuje na to, že to s námi, jako s lidstvem, může špatně dopadnout.
 | nakl. Academia
Začtěte se do humorného i něžného příběhu, jehož hlavní ingrediencí je láska. Láska spojující i pomáhající. Láska mezi lidmi, i mezi člověkem a zvířetem. Láska, co naplní srdce a pohladí duši. Protože každý den může být Valentýn. Nebo k vám na parapet přiletět papoušek...
Ukázky

Když se Broňa, Ema a Vilma potkají, ožijí jako zahrada na jaře

Začtěte se do humorného i něžného příběhu, jehož hlavní ingrediencí je láska. Láska spojující i pomáhající. Láska mezi lidmi, i mezi člověkem a zvířetem. Láska, co naplní srdce a pohladí duši. Protože každý den může být Valentýn. Nebo k vám na parapet přiletět papoušek...