Claire Keeganová píše o nedostatku štědrosti, tíze očekávání či přítomnosti hrozícího násilí

Začněme, pokud můžeme, titulní povídkou - Cathal, státní úředník v Dublinu, který hlídá hodiny, a Sabine, Francouzka. Musím říct, že Cathal jí dá tu nejhorší nabídku k sňatku, jakou jsem kdy slyšel. Říká, proč se nevezmeme? A pak rychle následuje, "ani jeden z nás nemládne". Měla by to Sabine chápat jako varování?

No, předpokládám, že byla zamilovaná a doufala, že z toho vytěží to nejlepší.

 Jo. Zdá se, že Cathal vůbec nechápe, že když spojí své životy, budou doopravdy spojené - tedy se vším, co si nesou z minula s sebou.

No, nezdá se, že by tomu moc rozuměl. Nemyslím si, že by měl talent na partnerský život.

Talent pro partnerský život nebo vůbec pro kontakt s lidmi?

No, nejsem si jistá, jak je na tom s ostatními lidmi. V tomto ohledu jsem o něm nepřemýšlela. Ale myslím si, že jeho hlavním problémem je, že není schopen vycházet se ženami nebo mít velkorysost ducha, kterou to vyžaduje.

To je zajímavé. Řekněte nám, jak vytváříte postavu.

No, nejsem si jistá. Přemýšlím o nich. Přemýšlím, co by dělaly v různých situacích – i to i když jste třeba v supermarketu a díváte se, co má někdo jiný ve vozíku. Ale velká část toho, co si napíšete, se nezdá být přesná. A předpokládám, že velká část výzvy psát spočívá v tom, že se snažíme to naformulovat tak, aby to působilo co nejpřesněji.

Četl jsem, že tento příběh začal jako příklad pro studenty tvůrčího psaní.

Ano. Učila jsem skupinu studentů. Mluvila jsem o rozdílech mezi napětím a dramatem. A jeden ze studentů se mě zeptal, jestli bych mohl uvést příklad příběhu, který měl hodně napětí, ale velmi málo dramatu. A tak jsem si vymyslela tohle cvičení na tabuli, kdy chlapík přijde v pátek večer z práce a pak jede autobusem domů, a doma se toho moc nestane. Ale v tom, co jsem zmapovala na tabuli, jsou tři momenty napětí. A pak jsem ten příběh nazvala "Svatební den".

Druhá povídka se jmenuje "Dlouhá a bolestivá smrt". V chatě Heinricha Bolla, která, pokud vím, skutečně existuje, žije spisovatel na rezidenci. Na dveře zaklepe profesor němčiny v důchodu a víceméně se dožaduje prohlídky. Proč spisovatel prostě neřekne: "Hele, já tady pracuju?"

Asi proto, že to není jeho domov. A ta možnost návštěvy se nabízí a příchozí jedná v dobré víře.

Ukázalo se, že je to další šarmantní muž, že?

Určitě ano. Je dalším dobrým příkladem někoho, kdo neví, jak se chovat, a zdá se, že trpí nedostatkem taktu. Muži z toho zatím nevycházejí moc dobře, že?

Ve třetí povídce "Antarktida" se vdaná žena rozhodne, že pokud má mít někdy s někým poměr, bude nejlepší, když to udělá hned. Jede vlakem do města, udělá si malé prázdninové nákupy - a potká cizince...Zajímalo by mě, jestli je to téma, které vás napadá pořád dokola – fakt, že náš svět je konečný.  Snažíme se do svého života vnést nějaké vzrušení, které jsme nikdy neměli - ale nemusí to nutně dopadnout tak, jak si představovali.

Myslím, že naše smrtelnost dává smysl našim životům. Všichni víme, že čas je konečný. A nikdo neví, kdy, kde nebo proč konec přijde. Takže je to mimořádná věc  - a samozřejmě, že je podstatnou součástí literatury. 

zpracováno podle rozhlasové rozhovoru pro npr.org